50 nejlepších českých alb: Kapela Vltava na své první dospělé desce začala experimentovat s elektronikou

Vltava patří k těm několika domácím kapelám, které si s nikým jiným nespletete, protože rukopis frontmana Roberta Nebřenského je naprosto specifický. Vltava si vytvořila jedinečný styl, postavený na hráčském umění, přirozeném kombinování žánrů a jen zdánlivě dadaistických a do posledního detailu promyšlených textech. Ve své stylové všežravosti zašli nejdál právě na svém třetím albu Marx Engels Beatles, které je i jejich nejúspěšnější nahrávkou.

Vltava je jednou z nejosobitějších a nejoriginálnějších českých hudebních skupin a současně oblíbenou stálicí klubových i festivalových pódií. Pestré skladby plné obrazů a nakažlivé hudební energie spolehlivě zasahují posluchače všech generací! Kapelu založil roku 1986 kytarista, zpěvák a skladatel Robert Nebřenský. Po dvou letech se skupina rozpadla, po výměnách členů hrát opět začala na jaře 1989. V devadesátých letech Vltava vydala čtyři dlouhohrající desky, nejznámější písní se stalo Prasátko z debutu Mládí i tak velkou lásku bere s humorem. Na začátku roku 2003 pak skupina odehrála několik posledních koncertů a ohlásila rozchod. Naštěstí ne definitivní, po sedmileté pauze se dala opět dohromady. V nové sestavě vydala titul Komedianti se vracejí domů. Následovala nahrávka Čaroděj a svoji tvorbu pak Vltava zrekapitulovala kolekcí Náklad štěstí. Rok 2022 pak přinesl sedmé a zatím poslední řadové studiové album Spass muss immer sein. Album Marx Engels, Beatles nahrála Vltava v sestavě Robert Nebřenský (kytara, zpěv), Tomáš Průša (saxofon, flétna), Petr Venkrbec (saxofon), Martin Vajgl (bicí), Martin Štec (baskytara), František Svačina (klávesy). 

Samply jsou zrada

Hana Slívová pro server Aktualne.cz u příležitosti dvacátého výročí od vydání na adresu alba v roce 2018 uvedla: Místo striktního čistého zvuku jazzové kytary vsadil na opravdovou elektrickou, do výzbroje zařadil zkreslený zvuk a Vltava začala využívat samply, což prý část publika hodnotila jako zradu. Marx Engels Beatles je dodnes hudebně nejpestřejším albem Nebřenského a spol. Kombinuje pro Vltavu typické hravé písničkářství, rockovější plochy, samply i elektronické pokusy, které jsou slyšet hlavně v jemně psychedelické skladbě Holčičina hnízda. Album přesto dokonale drží pohromadě, což je práce Milana Cimfeho z nahrávacího studia Sono. Ačkoliv osoba, jíž se říká producent, obvykle do hudby Vltavy nezasahuje, tentokrát tomu bylo jinak. Největším hitem z alba je právě titulní skladba Marx Engels Beatles. Píseň, ve které se mimo jiné zpívá: Já čekám v Čechách a život už se blíží, ten můj s jednou lyží už se rychle blíží! Marx, Engels, Beatles – to je můj rytmus! Tak co je s ním, že netančíme.
Nebřenský patří mezi nejoriginálnější tuzemské textaře. Jeho příběhy mívají surreálný nádech, o konkrétních tématech mluví v obrazech. Ironie se u něj někdy jen těžko dá rozpoznat od vážně míněného. „Všechno prohrát, jít a pohoda / prohra může muži mnoho dát” je na něj však další až nebývale čitelný slogan, který dodnes funguje i mimo komunitu fanoušků. Autor ale odmítá, že by své texty psal programově.

Datum vydání: 1998
Celkový čas: 51:42 minut
Skladby: 1 Marx Engels, Beatles, 2 Zajíc A Koza 3 Konečně Volnej, 4 Malá Mrtvá Víla, 5 Silnice,
6 Blanokřídlý Výtah, 7 Smutný Příběh Váni, 8 Loučí Se A Končí, 9 Noční Výprava, 10 Mayn Rue Plats, 11 Ona Má Oči Těžké, 12 Holčičina Hnízda, 13 Všechno Prohrát, Jít A Pohoda, 14 Brácha S Nebem Modrým
Producent: Milan Cimfe, Robert Nebřenský

Robert Nebřenský: Elektroniku jsme předtím měli vnitřně zakázanou

Na otázky Vlada a Radka z Večerní show telefonicky odpovídal frontman kapely Robert Nebřenský. Pro zachování autenticity a specifického projevu doporučujeme poslech rozhovoru v audio podobě.

Roberte, co vás jako první napadne, když se řekne Marx Engels Beatles?
Deska vyšla v roce 1998, tak nevím, co mě napadne jako první. Nenapadne mě nic chytřejšího, než se vás zeptat, proč až sedmadvacáté místo, proč není první?

Na tom prvním místě by vás bylo moc…
Tam by hlavně musela být ta naše úplně nejposlednější dneska Spass muss immer sein.

Jenže my ten žebříček začali připravovat o chlup dříve…
Mě může napadnout tisíc věcí, ale radši, když už se vlastně jedná o takhle vzdálené vydání, si nebudu nic vymýšlet, ždímat si ponožky, že mě něco zvláštního napadá, spíš mě napadá, že mě zajímá, na co se budete ptát, co vlastně u té desky napadlo vás. Mě už toho napadlo hodně, dal karty na stůl a zajímalo by mě, co vy, když je seberete? Ty karty.

Myslím, že to je hezký rým – Marx Engels Beatles, takže já si myslím, že to je kouzlo rýmu…
Ono se to vlastně tak dobře blbě rýmuje, trošku to bolí, to já mám rád, když ty rýmy trošku drážní tou nedokonalostí, určité napětí je vzrušující. Ta píseň nějak shrnuje pocity života za dob studené války v České republice, v Československu. Takže to nějaké napětí v ní je k tomu souladné, že ten rým není úplně tak akorát. Marx Engels Beatles, to se vlastně nerýmuje, jen to tak jako vypadá, že se to rýmuje.

Co nám můžete říci k obalu alba?
Tenkrát nás bylo v kapele šest. Je to sestava, kterou jsem měl teda hodně rád – vitální, použitelná funkční sestava, která na tom byla umělecky i muzikantsky dobře. Všechny vyjmenuju, protože za to stojí: Rytmika Martin Vajgl, který teď hraje s Olympikem, Martin Štec na basovou kytaru, zakládající členové František Svačina na klávesové nástroje a  Petr Venkrbec na soprán saxofon a klarinet, nověji příchozí Tomáš Průša na saxofon a flétnu a Robert Nebřenský na kytaru. Sestava čítala opravdu šest lidí a já jsem chtěl tu naši pospolitost, tu partu, nějak vyjádřit v nějakém logu a udělal jsem si takový obrázek, který pro mě byl něco jako nápodoba olympijských kruhů. Těch je ale pět a nás šest, takže jsem udělal takový návrh, jak se propojí šest kruhů a že to je ta kapela. A ta síla kapely je v tom, že jsme propojeni jakoby do jednoho obrazce, v podstatě do jedné bytosti. Takhle jsem to předložil Aleši Najbrtovi, se kterým od začátku spolupracuji na vizuálech, a on tam dodělal ještě jednu důležitou věc, a to jsou úsměvy – každý ten kulatý obličej má úsměv, ale není to úplně smajlík, je to takový rovný úsměv, takový vlastně neúsměv, úsměv skrytý nebo zakletý nebo výraz, který se do úsměvu může takhle proměnit. A my s tím úsměvem pracujeme ve vizuálu již od začátku, od prvních alb a vlastně v každém tom vizuálu je ten úsměv nějak zakletý. A v případě této desky je zakletý do toho potenciálu úsměvu, takže ta kapela se vlastně neusmívá, jakoby se tváří vážně, ale tak, že to nejde dlouho vydržet. Jako když někdo předstírá, že je vážný a pak vyprskne smíchy. Takhle jsem to myslel, šest koleček, šest kružnic, které se protínají na způsob olympijských kruhů.

Dokázal byste tu nahrávku po 25 letech ohodnotit?
Z mého dnešního pohledu je to nahrávka, která v historii kapely znamenala hodně, je vlastně přelomová oproti těm prvním dvěma albům, která byla taková juvenilní, shrnovala naše počáteční snažení a byla v nich obsažena původní energie kapely Vltava, která kapelu definovala. Marx Engels Beatles byla naší první dospělou deska, kde jsme si dovolili odpoutat se od kořenů a zkusit něco nového, vykročit někam dál a vyloženě jsme si i před jejím natáčením řekli, že si dovolíme všechno. Pro nás to album vlastně znamenalo takovou revoluci ve sklenici vody – připustit si, že budeme využívat i elektroniku, což jsme předtím měli jakoby vnitřně zakázáno.

Jak byste zavzpomínal na rok 1998, kdy deska vznikla? Byl to konec devadesátých let, uvolněná doba, fungovalo to, máte na to stejný pohled?
Jo, mám, ale mám pocit, že je trochu klišé, že se na devadesátky vzpomíná idealizujícím způsobem, byly to úžasné roky, bylo možné zkoušet hranice nějaké naší svobody, zkoušet, jak tu svobodu naplnit, byla to úžasná doba. Každá doba je úžasná, když člověk správně reaguje, myslím, že to úžasné, co devadesátky poskytovaly, jsem zrovna úplně nevyužil. Nejsem úplně typ člověka, který by vzpomínal, který by se nějak zaobíral tím, co a v jakém období bylo. Když se vrátím zpátky ke kapele a k hraní, pro nás to byla doba radosti a vlastně i takových snadných úspěchů. Hlavně bylo skvělé, že tenkrát jsme měli na sebe víc času, hudební aktivita byla taková koncentrovanější, nebyl problém dát kapelu dohromady a zkoušet každý víkend a po celý víkend. To se mi líbilo, dneska je to nemožné, protože máme rodiny, všechno se to změnilo v neprospěch hudby. Dnes je těžší ty věci vybojovat, a proto mluvím o snadnosti, že tenkrát jsem tu kapelu měl jakoby k dispozici a pak jsme šli ještě na pivo, takže bylo fantastické, že jsme tím mohli hodně žít. Vznikalo to jakoby snadno, protože jsme byli pořád při věci, to mám na tom rád.

Mohl byste nám vyprávět nějakou veselou příhodu z natáčení?
Veselou, aby způsobila smích, takovou asi úplně mít nebudu, ale vzpomínek je hodně a nevím, jak a pro koho jsou veselé, ale mám takový zákmit, takový střep vzpomínky, že během míchání této desky jsme s kolegou Tomášem Průšou čekali v místnosti vedle režie, kde Milan Cimfe míchal a my jsme si občas přišli poslechnout jakoby čerstvým uchem, takže jsme u něj pořád neseděli a sledovali různé filmy. Tenkrát ještě na kazetách VHS, které v tom studiu byly, a asi nejzajímavější film, který jsem tam zhlédl a utkvěl mi v paměti, byl japonský umělecký pornofilm s řeckým dabingem a řeckými titulky. Tak to si pamatuji. A takovým vyvrcholením toho filmu bylo, jak se dekadentní pár tolik miluje, až se umiluje k smrti, ta milenka uřízla svému partnerovi penis. To probíhalo během míchání toho alba.

Zdroj fotografií:  archiv kapely Vltava / Karel Šuster a Supraphon