50 nejlepších českých alb: Nejznámější česká kapela, kterou v Česku nikdo neznal, to byli Sunshine

Sunshine vždy fungovali s mezinárodním přesahem. Za svou existenci odehráli mnohá turné po Evropě a Spojených Státech, sólo i coby předskokani respektovaných jmen indie scény At The Drive-In, …And You Will Know Us By The Trail Of Dead, The Faint nebo Alkaline Trio. Album Moonshower And Razorblades kompletně nahrávali v losangeleských studiích. V roce 2006 předskakovali skupině Depeche Mode v Bratislavě. V sestavě kapely během její kariéry působili Kay Buriánek, Dan Bláha, Jiří Kouba, Tuzex, Amák nebo Mátry.

Ačkoliv šlo už o jejich čtvrtou desku, teprve s ní přišel na domácí scéně velký průlom. Bylo to trochu paradoxní, protože v té době už Sunshine pravidelně koncertovali v zahraničí, což pak stvořilo klišé o „nejznámější české kapele, kterou v Česku nikdo nezná“. Pravda je, že album Moonshower And Razorblades se natáčelo v Los Angeles pod záštitou labelu Custard, který vlastní Linda Perry z 4 None Blondes. Na desce hostuje legendární Tricky a nahrávka dodnes působí po všech stránkách velmi „nečesky“. Shodou smolných okolností ale nakonec nevyšla celosvětově, jak bylo původně v plánu, ale pouze v Česku a Japonsku. Přesto dodnes zůstává skvělou nahrávkou, která má energii, sebevědomí, výborný zvuk i charisma a to v míře, která byla do té doby na domácí kytarové scéně nevídaná. 

Vše je podřízeno tvorbě skutečných písní

Jan Píbal v recenzi na album pro hudební portál Metalopolis mimo jiné napsal: Táborští Sunshine představují v naší zemi ojedinělý úkaz. Jedná se totiž o vůbec první rockovou kapelu, které se podařilo prorazit dříve v zahraničí než u nás. Už léta koncertují a prodávají své desky téměř po celém světě. Jejich letošní novinka Moonshower And Razorblades dokonce vychází u větší americké firmy Custard Records a byla nahrána v losangeleských studiích. Na svém čtvrtém albu, které vychází 3 roky po předchůdci Necromance, se kapela představuje již ve čtyřčlenné sestavě s novým kytaristou, který dodal hudbě Sunshine nový výraz a rozměr. Celé album na mě působí, jakoby se kapela definitivně našla a jasně pojmenovala svůj styl. Vše je náhle podřízeno tvorbě skutečných písní s jasnou linií a výraznými momenty. Zpěvové linky jsou melodičtější, kytary zhuštěné, aranže jsou propracované a velmi dobře dotváří nálady skladeb spolu s nezanedbatelným prvkem elektroniky. Noví Sunshine nejenom že jednoznačně potvrdili obrovský hráčský a skladatelský potenciál, ale přišli i s naprosto svěží a velice moderní a organickou kolekcí, ve které jen velmi těžko nacházím slabších míst. Skladby na ní jsou jednak hitovější, na druhou stranu však zvukově a aranžérsky bohatší. Deska Moonshower And Razorblades nechává za sebou nejen své albové předchůdce, ale zařazuje se mezi nejlepší alba nezávislého rocku tohoto desetiletí. A to myslím samozřejmě v celosvětovém měřítku.

Datum vydání: 2005
Celkový čas: 50:36 minut
Producent: Bernd Burgdorf
Skladby: 1. What You’ve Got, 2.Victimisanothernameforlover, 3. Lower Than Low, 4. Vampire’s Dance Hall, 5. Never’s Always Never, 6. Victoria’s Secret Blackmail, 7. Let’s Have Hips Talk, 8. Miss Kkarma Kkoma, 9. Neon Religion (feat. Tricky), 10. Moonshover And Razorblades, 11. Sweet Means Dirty, 12. Riot Of Misfits

Kay Buriánek: Na desce je silný otisk lidí mimo kapelu

Na otázky Vlada a Radka z Večerní show odpovídal frontman Sunshine Kay Buriánek

Co Tě jako první napadne, když se řekne Moonshower And Razorblades?
Že jsme se umístili v žebříčku vašeho rádia 50 nej, tohle jsi chtěl slyšet? Vybaví se mi všechny věci, které se děly kolem té desky, protože pro nás to byla dost zásadní transpozice. Točili jsme poprvé ve velkém studiu, poprvé v životě jsme měli producenta, poprvé jsme měli nějaké lidi, kteří se o nás starali, poprvé jsme měli člověka, který ladil bubny. A ještě jsme to netočili v Čechách, takže těch zásadních momentů, které byly v naší kariéře nebo v našich hudebních životech spojené s touhle deskou, bylo strašně moc.

Co odráží název alba Moonshower And Razorblades?
Ten název je abstrakce, skoro jako úplně všechno, co jsem kdy napsal, co se textů týče. Je to prostě takový můj emo výkřik, že jako nějaké žiletky a měsíční svit, je to vlastně strašné klišé. Myslím, že jsme to ani nebrali příliš vážně a furt se někdo ptal, jestli ta deska je introspektivní nebo autobiografická, co se týče textů a nějakých obrazů, které to v lidech vyvolávalo, a já jsem vždycky říkal, že ne, že to je jenom legrace.

Jak tu nahrávku z dnešního pohledu vnímáš? 
Obecně naše desky moc neposlouchám. Zrovna tahle je jedna z mála, spolu s Velvet Suicide, na které občas při nějaké příležitosti přichází řada a asi bych na ní neměnil vůbec nic. Na té desce je silný otisk lidí mimo kapelu, kteří na ní pracovali. My jsme jim tak trochu nechávali volné ruce, protože nás bavilo, jak to posouvají do úplně jiných souvislostí. Nahrávali jsme v drahém studiu s perfektním servisem, takže tam nebyl nějaký předpoklad, že by to mohlo sonicky dopadnout špatně a myslím si, že má i na dnešní dobu dost specifický zvuk – silný a mocný. Ta deska je psychopatická, protože se do ní jako otiskávaly naše životní transpozice, které v té době byly hrozně rychlé. Pořád jsme někam lítali, vlastně jsme přiletěli do LA hned po čtrnáctidenním japonském turné, takže my jsme letěli Praha – Tokio a Tokio – LA a hned jsme začali pracovat na té desce.

Deska se natáčela v Los Angeles pod záštitou labelu, který tehdy vlastnila Linda Perry z 4 Non Blondes, hostoval na ní Tricky. Jak vzpomínáš na dobu, ve které album vyšlo? Mělo to vše na vás nějaký wow efekt?
Nechci, aby to znělo nějak nafoukaně, ale paradoxně to pro nás nebylo žádný wow, bylo to pro nás normální, byli jsme v takové situaci, kdy nám všechno přišlo trochu snové a v dobrém smyslu jsme to chápali tak, že se to prostě děje jinak, než by asi normální člověk očekával. A tak ten Tricky toho byl součástí, přišel za námi náš producent Bernd a říkal, že bychom mohli mít na desce nějakou hostovačku a co na to říkáme. A z několika lidí, kteří připadali v úvahu pro nějakou danou věc, a byla to fakt velká jména, tak tohle bylo vlastně jediné, kterého se chytli, a podařilo se jim ho realizovat, což vlastně bylo trochu divné a děsivé zároveň, obzvlášť v tom kontextu, že pak se pak někdo Trickyho v Praze, když tady hrál, ptal na to, jak to s námi nahrával a on říkal, že vůbec o ničem neví.

Jak se tedy Tricky na spolupráci se Sunshine tvářil?
Jedna krátká historka: Bylo to tak, že v době, kdy on nahrával tu svoji kratičkou část, něco jako mluvené intro do věci Neon Religion, tak kapela už byla tady v Praze a já jsem na nějakou dobu odletěl do San Francisca a volali mi ze studia, jestli pro něj mám nějaké instrukce. A tak jsem s ním krátce mluvil po telefonu a nebyl jsem toho ani fyzicky účasten, takže jsme se ani nepotkali, on potkal jenom producenta a vím, že součástí smlouvy byly nějaké naturálie. Chtěl strašně moc hulení, které odpálil už tam, takže předpoklad, že si z téhle krátké sekvence něco pamatuje, je malý. Po téhle historce jsme se potkali na nějaké párty hudebního magazínu Spin po Grammy, kde jsme s ním strávili celý večer.

Zrovna jsem se chtěl zeptat, jestli bys nám mohl vyprávět nějakou veselou příhodu z natáčení?
Paradoxně těch momentů, které byly smutné i veselé zároveň, bylo hrozně moc, a proto jsem říkal v úvodu, že to byla trošku taková psychodeska a do jejího zvuku se to asi trošku otisklo. Pro některé z nás to byla úplně nová zkušenost s takovýmto hudebním i jiným světem. Bylo to příjemné, ale zároveň i občas trochu frustrující. V žádném rozhovoru jsem to ještě neříkal, ale my jsme přiletěli a měli jsme něco jako přehrávky v takové hezké a dobře vybavené zkušebně, která vypadala spíš jako studio. Tam jsme přehráli ty věci, které jsme si přivezli a které jsme chtěli nahrávat na tu desku. A producent, když jsme dohráli, nám po dlouhé, dramatické pauze říkal, že jestli tohle jsou ty věci, se kterými jsme přijeli a chceme je nahrávat na desku společnosti Lindy Perry, tak ať si najdeme nějakou malou nezávislou společnost, která nám to vydá, ale že tohle prostě nemůžou poslat dál. Takže my jsme najednou byli v situaci, kdy jsme měli začít nahrávat, měli zarezervované studio, ale vše museli posunout. S producentem jsme pak trávili 14 dní, 12 až 16 hodin denně v té zkušebně, přepisovali ty skladby a zároveň skládali nové věci, takže ta deska opravdu z 90 % vznikla tam.

Takže vystřízlivění…
Tak já jsem byl nejdřív hustej a říkal, že tohle jsou fakt věci, za kterými si strašně stojíme. On mě nechal chvilku vycukat, a když jsem zkrotnul, tak jsme začali pracovat.

Jak se po takové zkušenosti nahrává v Čechách?
Abych to upřesnil, ten producent byl extrémně hodný, a byl to jeden z mála lidí, se kterými jsem opravdu vyšel, protože na mě měl takové zajímavé psychologické páky, které fungovaly. Jsem paličatý a ostatní lidé a věci na mě nikdy nezabírali. Ale pokud se ptáš na rozdíl, tak samozřejmě tam byl, dneska už by ten rozdíl asi nebyl tak markantní, protože studia v Čechách jsou už mnohem profesionálnější, co se lidského přístupu týče. Samozřejmě v té době to bylo technicky úplně někde jinde. U nás byli tenkrát lidé ve studících zvyklí toho víc namluvit, než natočit a tam přesně naopak, protože to je drahé.

Podobně euforický zážitek musí kapelu zákonitě nakopnout, bylo to tak i u vás?
Nás to určitě nakoplo a zároveň i nasměrovalo tím správným směrem, protože současně s tou euforií přijde i nějaké vrácení se zpátky na zem, vystřízlivění. A místo toho, aby člověku stoupnul hřebínek a začal být egomaniak, tak ho to naučí nějaké pokoře, protože najednou tě obklopují lidi, kteří toho umí a vědí tisíckrát víc než ty a přitom se k sobě chovají velmi empaticky. A pokud máš cit pro to, jak by měly fungovat mezilidské vztahy, nemůže tě to nasměrovat špatně, prostě najednou si začneš vážit toho, co máš a lidí, kteří s tebou chtějí pracovat – dostaví se nějaká pokora a to si myslím, že je strašně důležité.

Zdroj fotografií:  archiv Sunshine