Štěpán Sokol: Mým snem je komentovat zápas českého národního týmu, výjezdy do terénu jsou za odměnu

Jak se vášeň pro sport změní v práci? Můžete mít trému, když moderujete finále Ligy mistrů v atmosféře vyprodané arény? Jak vlastně vypadá běžný den sporťáka? Na to se Michal Plšek zeptal nadšeného sportovce, moderátora a komentátora Štěpána Sokola, kterého přivítal v rozhovoru ze série Expres Star. 

Rodák z Ústí nad Labem je podvodním ragbistou, plavcem, lyžařem, cyklistou a fanouškem hokeje. Začínal v rádiu v Ústí, následovaly Evropa 2 a Frekvence 1, odkud už vedla cesta do televize Nova, konkrétně do sportovní redakce Nova Sport, kde komentoval hokej. V roce 2016 začal moderovat Sportovní noviny, ale stále jako reportér a moderátor vyráží i do terénu.

Jak se nadšení pro sport stane prací?
Začal jsem pracovat v rádiu jako moderátor, protože mi to přišlo tak nějak nejbližší tomu sportovnímu komentování a ke sportu celkově, protože jsem to měl vždycky rád, ale nedokázal jsem si představit, jak to v té rychlosti můžou stihnout, jak vědí, kdo má balón nebo puk. Komentování mi přišlo jako něco nedosažitelného, ale ta práce mě lákala, tak to přišlo postupně přes to rádio. A protože mám rád sport, tak když už jsem dostal příležitost do té sportovní branže nějakým způsobem nakouknout, nějak automaticky to přešlo – ani nechci říkat v práci. Je to zábava, práce, která mě baví.

Většina lidí si představí práci sporťáka tak, že dostanete nějaké papíry, jdete přečíst do Sportovních novin pár reportáží a máte hotovo. Co ale opravdu obnáší práce sporťáka?
To je pravda, na Sportovní noviny se mě spousta lidí ptá, v kolik hodin vlastně chodím do práce. Ve všední den je to odpoledne po páté a večer po osmé hodině, ale o víkendu jsou jenom večer po osmé, takže lidi mají představu, že tam stačí přijít v sedm, v půl osmé a je to v klidu. Ale je to samozřejmě potřeba i připravit, takže se scházíme ve všední dny kolem poledne a o víkendu kolem druhé až třetí. Vždycky se domlouváme, čím to naplníme, aby to bylo zajímavé.
A někdy je to honička a těsně před vysíláním se ještě dostříhávají poslední věci, protože když je sezóna, zápasy se o víkendu dohrávají těsně před tím, než ty zprávy vysíláme. 

A jak to vypadá, když jste někde v terénu, dejme tomu v Mnichově na finále Ligy mistrů?
Tyhle výjezdy jsou pro fanouška sportu za odměnu, i když je tam vždycky hodně práce. Snažíme se jezdit minimálně den, dva dopředu, protože musíme vyzvednout akreditace, zařídit ubytování a další věci. Než začne ten zápas, natáčíme rozhovory, věci, které pak jdou ve zprávách nebo ve studiu před zápasem, takže je potřeba tam být s nějakým předstihem. Ale vždycky je čas i na to si projít město, prohlídnout si stadion, když tam ještě nejsou hráči a diváci. A dostaneme se i do zázemí, do šaten týmů, k trofeji pro vítěze. Pak přijde den zápasu, kdy paradoxně je program trošku volnější, protože to vlastně začíná až večer těsně před zápasem, kdy připravujeme živé vstupy do zpráv a taky do studia, které většinou vysílá tady z Barrandova. Teď v Mnichově jsme měli malé studio přímo na místě, takže jsme vstupovali přímo odtamtud. Je vždycky lepší být na místě, to asi potvrdí každý komentátor. Člověk je v té atmosféře, která ho víc vtáhne, vidí i jiné věci, než když komentuje na dálku z televize. Když komentujeme na dálku, tak vlastně vidíme to samé, co divák v televizi,

Máte trému, když jste před vyprodanou arénou, fanoušci tam bouří a vy máte dělat vstup?
Naštěstí už ne. Nechci říkat, že jsem nikdy nebyl nervózní, lehká nervozita se dostaví vždycky, ale je to v takové zdravé míře. Myslím, že když nepřijde, je to známka toho, že to člověk bere moc automaticky, že tomu nedává tu váhu, kterou by asi měl. Takže tahle nervozita tam je vždycky, ale to je taková ta, řekněme, příjemná. V té atmosféře ani nemám čas myslet na nějakou trému. Konkrétně teď v Mnichově, jsme byli tak blízko divákům i hráčům, že to člověka tak vtáhne do děje, že ani nebyl prostor na to mít trému.

Jak náročná je příprava na takový přenos?
Asi záleží, jaký přenos to je. Když děláte finále Ligy mistrů, jsou tam většinou týmy, které velmi dobře znáte, jasně, hráče máte nakoukané, už je to jednodušší v tom, že tu přípravu máte, nechci říkat hotovou, ale z velké části udělanou z průběhu sezóny.

Tak to otočím: Co když je to čtvrté předkolo Evropské konferenční ligy, kde je tým, o kterém jste ani neslyšel?
To je samozřejmě trošku horší, protože když jedete, do Ázerbájdžánu nebo Kazachstánu, ty informace se na internetu – byť je toho dneska hodně – dohledávají hůř, takže je to někdy oříšek. Na místě se pak musím pídit a ptát kolegů na nějaké informace, který mi chybí. Ale zas je to zajímavé v tom, že poznám něco nového, je to vždycky zajímavá zkušenost. Ale pravda, příprava tam trvá daleko déle.

Jak těžké je komentovat zápas nebo moderovat studio, když hraje tým, kterému osobně fandíte, ale musíte působit nestranně? 
Nemělo by to být znát. Když člověk dělá studio, je to jednodušší v tom, že ten zápas se ještě nehraje, takže vás to do toho děje až tolik nevtáhne a je jednodušší to držet, ptát se tak, aby to nebylo vidět, že jednomu, nebo druhému týmu přejete. Při komentování to je trochu složitější, protože ten zápas, i když jsou to týmy, kterým nefandíte, pokud je dobrý, vás vždycky vtáhne do děje a někdy to může působit, že někomu přejete víc. A když  tam je nějaký oblíbený tým, je potřeba si dávat pozor, aby se člověk nějakým způsobem neutrhl a nebylo to moc znát. Když jsme dřív vysílali tenis, tak celkem pravidelně chodily mail, že pan komentátor očividně fandí Nadalovi, na ten samý zápas přišlo pár mailů, že pan komentátor očividně fandí Federerovi.

Máte nějaký profesní sen? 
Přiznám, že jsem asi nikdy neměl nějaké konkrétní cíle, ale když to vezmu z toho, co se mi ještě nepodařilo, tak komentovat reprezentaci. Měli jsme práva na mistrovství světa ve fotbale, ale tam chyběl český národní tým. I tak to byl velký zážitek, ale bylo to bez našich, takže to nebylo úplně ono. Takže můj sen je být u zápasu buď hokejového, nebo fotbalového nároďáku.

Jak se sport na Nově posunul od dob transparentů „Nova ku*ví fotbal“? Jak se Štěpán Sokol po přechodu z rádia do televize sžíval s kamerami? Dávali mu tenkrát starší kolegové „sežrat“ jako nezkušenost? A šel by po vzoru bývalých sporťáků Martina Pouvy a Martina Čermáka moderovat Televizní noviny? 
To a mnohem více se dozvíte, když si poslechnete celý rozhovor v přehrávači v úvodu článku!