Mat213: Naši se mi za písničky o stárnutí vysmáli

Na předchozí desce byl Prométheem, který zapaloval srdce, na novém albu Retroskepse je spíš Fénixem, který shořel, aby z vlastního popela znovu povstal. Matěj Čech alias Mat213 natočil sebezpytnou desku, na které se veřejně kaje z vlastních poklesků. Ale pořád je s ním ohromná zábava.

Jak se rodilo téma alba, které je o smíření s dospělostí, běhu času, přijetí zodpovědnosti za to, že se často chovám jako hovado, ale i o době, která je chaotická a agresivní a svádí k destrukci i sebedestrukci?
Minulý rok jsem se ocitl v situaci, kdy mi mí nejbližší lidi začali říkat, že se chovám arogantně a sobecky. Přišel jsem o pár kamarádství. Do toho jsem začal víc spolupracovat s Gufrau, kteří přinesli nový pohled na mě: že už nejsem mluvčí mladé generace, že jsou tu i mladší, kteří jsou víc slyšet. Začal jsem přemýšlet, kde je moje pozice, jak nejlíp naložit se svým časem, jak rychle se mění trendy, protože jsem dělal plno hudby, která umírala v čase. V zimě mi došlo, že mě tvorba už vůbec netěší, přišlo klasické vyhoření a musel jsem se znovu naučit mít rád hudbu a umění. Navíc jsem byl v takovém zvláštním vztahu, kde jsem moc nevěděl, co bude. Takže se nakupilo hodně negativních prožitků, ze kterých jsem se chtěl vypsat. A když jsem začal psát o těch nejosobnějších věcech, zjistil jsem, že to dává smysl.

Co všechno jsi musel udělat, abys dal věci do pořádku?
Začal jsem uklízet. Žiju zdravě, nekalím, snažím se udržovat vztahy i s lidmi, se kterými jsem se tolik nevídal. Mám nový vztah, jsem spokojený.

Na albu je song Písnička mládí, který je o stárnutí. Tohle téma se objevilo už na tvé předchozí desce. Myslíš, že je to téma generační?
Řešení věku nebo stárnutí je pro mě trochu ošemetné, protože si uvědomuju, že pro starší lidi je to komické. Když jsem to pouštěl našim, vysmáli se mi. Nedávno mě zastavili policajti, hledali si mě na Spotify, a když viděli, že tam mám Písničku mládí, řekli mi: „Co zrovna vy zpíváte o písničce mládí? Vždyť jste malej zelňáč?!“ Zároveň mám ale pocit, že lidé v mém věku s tím hodně souzní a mladší lidi to taky začínají chápat.

Gufrau o tobě říkají, že jsi ledoborec, který jim prošlapal cestu. Natočili jste spolu několik hitů, a jelikož teď zažívají opravdu masivní nástup, absolvuješ s nimi mega koncerty typu Majáles a podobně. Jak si to užíváš? Neomladilo se ti díky Gufrau publikum?
Omladilo se podstatně a jsou to většinou holky. Koncerty s Gufrau si užívám neskutečně, protože jsem vždycky hrál sám a najednou jsem na pódiu se čtyřma lidma. A je to strašně příjemný, protože to jsou skvělý kamarádi, se kterýma se vídáme a neustále si voláme. A najednou si to můžeš užívat i na stage, pod kterou křičí lidi a tvoří ten společný zážitek.

Co pro tebe znamená setkání s touhle trojicí a Victorem Kal.em?
Každý z nich je naprosto unikátní velká osobnost. Predikuju, že kluci z Gufrau přijdou s nějakým projektem, který tu udělá velké haló a umělecky nám všem ukáže. Oni jsou totiž velcí umělci. Lidi o nich moc neví, že jsou především strašně šikovní dokumentaristé. Vojta je skvělý scénárista, Viky se teď dostal na režii na DAMU a nabydou ještě tolik kulturního kapitálu.. A k tomu jsou ještě všichni extrémně chytří.

Křest Retroskepse bude v listopadu v prostoru Archa+. Už se rýsuje jeho podoba?
Pro mě je nejdůležitější spojení s lidmi. Moc neřeším kulisy, světla, že by to mělo nějak přebombené na efekt, ale mám rád performance, mluvení s lidmi mezi songy, pohotovost, zapojení lidí, dělání si srandy sám ze sebe, miluju chyby, když se něco pokazí.. A s tím chci tentokrát pracovat – s divadelností setu, kdy některé chyby budou třeba naschvál, kdy budu budovat jakousi lidskost v tom, že to nebude strojové. Takže vás všechny zvu na 27. listopadu.

Musím se zeptat, jak jsi jako Slávista prožíval ten průšvih během derby, který zakalil radost z titulu. Byl jsi na tom zápase?
Byl jsem tam, seděl jsem nalevo od Tribuny Sever. Když jsem viděl, jak tam ty lidi lezou, jak jsou už u jsou u těch ohrad, říkám si „Proč je někdo nezastaví? To není dobrý.“ Pak nastal moment, kdy to opravdu znělo tak, že rozhodčí zapískal konec zápasu. Hned nám ale došlo, že konec není. Tyhle davové věci – to je síla stadionu, davová psychóza. Davové věci jsou úplně mimo kontrolu a i proto podle mě hudebníci pořádají stadiony, protože ten dav má nějakou metafyzickou sílu, najednou je jako oceán, homogenní koule, co se valí.

Byl jsi v šoku?
Spíš mě to mrzelo. Byl jsem naštvanej, protože Spartu chceš porazit a vyhrát proti ní titul.

Jaké to je přijít na začátku koncertu o hlas? Na koho Matěj v životě nejvíc řval? Co chystá s Hugem z Gufrau a proč je na albu písnička pojmenovaná po Pam Rabbit?
To se dozvíte ze záznamu našeho rozhovoru!