něco něco: Majonézy není nikdy dost, naše pracovní schůzky probíhají v kuchyni

Kapela něco něco vydala čtvrté album Majonéza, které budí oprávněný rozruch. Je to deska výtečná, na které se doposud klidnější těleso vydává cestou postpunkové razance a pichlavých témat, která zpracovává s upřímností a humorem. Zpěvačka Alžběta Tkáč Trusinová a kytarista Tomáš Tkáč nám přišli povyprávět o posedlosti jídlem, výhodách i nevýhodách hudebního manželství i nadšení ze skládání ve třech.

PS: Zda se deska Majonéza bude křtít majonézou, se můžete přesvědčit 9. června v brněnském Kabinetu múz a 16. června v pražské MeetFactory!

Vaše nová deska Majonéza sice trvá jen 23 minut, ale je to jízda od začátku do konce. Alžběto, ty se netajíš tím, že majonéza je to tvoje nejoblíbenější jídlo. Kde se vzala tahle tvá životní láska?
Alžběta: Majonézu miluju odmalička. Když jsem byla dítě, možná fungovala jako taková zástěrka na jídla, která mi nechutnala, a díky pořádné porci majonézy jsem je dokázala sníst. No a čím jsem dospělejší, tím víc mě začaly bavit různé příchutě majonézy, a mám hrozně ráda, když jdu někam na jídlo, a tam mají svojí signature majonézu. Já si fakt myslím, že majonézy není nikdy dost. Včera jsem byla v restauraci, dala si tam bůček, a stejně jsem si k němu objednala majonézu. Takže asi tak.

Jaké jsou výhody a nevýhody kapely, ve které figuruje váš manžel / manželka?
Tomáš: Výhodou je, že je vlastně neustále možnost tu kapelu řešit, protože spolu skoro pořád jsme, byť si na to v kalendáři vyhrazujeme speciální pracovní schůzky, které probíhají v naší kuchyni.

Také se jako manželé ocitáte v podobném životním období, což se může promítat do témat nebo náboje songů…
Tomáš: Myslím, že se to teď zrovna takhle sešlo. Že jsme si řekli, že bychom chtěli trochu zlobit. A náš bubeník Vašek to cítil úplně stejně.
Alžběta: Je to mince, která má dvě strany. Energii ze vztahu si nosíš do kapely, a když se na sebe zlobíme, tak se to nějakým způsobem přenáší i do kapely. Tohle se ale důsledně snažíme nedělat a hodně si to hlídáme. A ta druhá strana, kterou vnímám jako největší pozitivum, je to, že tím, že se známe , už se dokážeme dobře číst a víme, co je pro koho důležité a jaké má hodnoty, dokážeme pak v situacích, kdy se začne něco víc hrotit, předejít nepříjemnostem. Dokážeme vidět, když toho druhého něco štve, i když to třeba ostatní v místnosti zatím ještě nečtou, a už za druhým můžeme přijít a říct: “Hele, to bude dobrý”. Můžeme si dávat emocionální support.

V Alžbětině zpěvu nelze přeslechnout české dívčí punkové kapely 80. let Dybbuk a Zuby nehty, nebo rockovou Paniku . Alžběto, tys ale snad nebyla ještě ani na světě, když tyhle kapely byly aktivní. Poslouchala jsi je?
Alžběta: Poslouchala jsem všechny tři tyhle kapely, což je taková reinkarnace jedné kapely. Na Dybbuku jsem vyrostla. Doma jsme měli gramofonovou desku Poletíme, ale čert to vem a tohle album jsem sjížděla minimálně dvakrát týdně, takže mě extrémně formovalo. A vlastně až teď, kdy skoro v každém rozhovoru k nové desce někdo vytáhne, že to tam slyší, mi dochází, jak moc mě to formovalo a jak je to nevědomé. Zuby nehty jsem brala jako poetickou kapelu. Dybbuk má ještě punkovou energii, ale ta další reinkarnace už jsou takové melancholické písničky. Měla jsem pocit, že tuhle inspiraci vědomě zpracovávám na předchozích deskách, hlavně na druhé desce Útržky, kde jsou takové písničkové písničky. Na Majonéze už jsem s tím nepracovala vědomě, ale evidentně to tam pořád je.

Nenapadlo vás natočit nějakou coververzi?
Alžběta: Nenapadlo, ale děkuju za nápad, cover songu Dybbuk bych si udělala strašně ráda. Takže máme úkol na léto.

Jak se kapele pracuje ve třech? Jak vznikala píseň o PMS a kdy Alžběta zjistila, že Sněžka je napůl polská hora?
To se dozvíte, když si poslechnete celý rozhovor v úvodu článku!