Eva Taubrová a Lukáš Rous: Ulice je dobře promazaný stroj, otevírá spoustu nových témat

Fenomén českých obrazovek, seriál Ulice, pomalu uzavírá svou 21. sezónu a chystá se na tu dvaadvacátou, která začne na konci prázdnin. O Ulici si v Expres Star budeme povídat se scenáristkou Evou Taubrovou a hercem Lukášem Rousem

Eva Taubrová je absolventkou Filozofické fakulty Univerzity Karlovy a FAMU. Od roku 2012 je nejen součástí autorského týmu Ulice, ale také seriálů Dáma a král, Oznak Vysočina nebo Zlatá labuť. 

Lukáš Rous je pokračovatelem rodinné tradice, herectví se věnoval jeho dědeček Miroslav, tátu Daniela známe i jako skvělého dabéra. Lukáš začínal v Městském divadle Most, od roku 2012 je členem souboru Divadla Na fidlovačce, kde ho můžeme vídat v inscenacích Válka Roseových, Amadeus, Proč muži neposlouchají a ženy neumí číst v mapách nebo připravované hudební komedii Dáma na kolejích. Účinkuje i v Divadle Lucie Bílé v inscenaci Sladké neřesti a v Hudebním divadle Karlín v představení Bodyguard. Televizní diváci ho mohli zaznamenat v televizním filmu Hodina klavíru, seriálech Strážce duší, Ohnivé kuře, Specialisté, Odznak Vysočina, Zlatá labuť, Policie Hvar nebo Octopus. V Ulici vystupuje jako Adam Kokeš, rozvedený otec dvou holčiček, IT specialista, ale taky stalker. 

Ulice naplňuje označení „nekonečný seriál“, protože je s námi už přes 20 let a celou dobu si taky drží nadstandardní sledovanost. Co je podle vás tajemství úspěchu?
Eva Taubrová: Asi snaha vyprávět o každodenních věcech, ale aby to nebyla nuda.
Lukáš Rous: Myslím, že dobře napsaný scénář a divácká sledovanost. 

Dívali jste se na Ulici, ještě než jste se stali její součástí?
Eva Taubrová: Ulici jsem zachytila v době, kdy jsem šla ze střední školy na vysokou, vždycky když jsem se vracela k našim domů, tak tam Ulice šla, takže když jsem do Ulice vstupovala už jako autor, měla jsem dobrý základ, už jsem trošku věděla, kdo je kdo.
Lukáš Rous: Popravdě jsem zachytil pár dílů, hlavně díky tomu, že v Ulici byla a je spousta mých kolegů a kamarádů z divadla, takže jsem se chtěl podívat na jejich práci, jak to vypadá, když točí nekonečný seriál, ale že bych sledoval všechny dějové linky, to ne. Spíš jsem to jenom zachytil, sem tam se podíval. 

Máte své oblíbené postavy? 
Eva Taubrová: Zrovna jsme se teď bavili o tom, že mě moc bavilo psát Kokešovy, to byla jako zábava, myslím, že jim to šlo, ty hádky… 
Lukáš Rous: Neznám linky ostatních postav, tak abych teď neřekl nějakou blbost, ale baví mě spousta mladých lidí, kteří v Ulici jsou, mám pocit, že jsou šikovní, věnují se divadlu nebo jiným věcem. Nemůžu vypíchnout nikoho konkrétně, ale viděl jsem, jak pracují a jsou strašně pečliví, zodpovědní a sympatičtí. Když člověk to sleduje – ne z obrazovky, ale přímo na place – tak si říká, že jsou šikovní. Nevím, jak bych fungoval já v těch letech, byl jsem ucho a oni to dávají velmi rychle, flexibilně, jsou pohotoví. 

Kolik sezón může mít podle vás Ulice ještě před sebou?
Eva Taubrová: Doufejme, že alespoň 50.
Lukáš Rous: Těžko říct, to je na tom, jaké se budou psát příběhy, jak to lidi bude bavit, ale přál bych jí dalších 20. Tolik má teď, tak ještě dalších 20. 

Ulice se často věnuje aktuálním tématům, jako je šikana, alkoholismus nebo domácí násilí, nebo tady Lukášova kyberšikana. Berete to jako poslání využívat toho obřího mediálního dosahu seriálu?
Eva Taubrová: Ano, snažíme se být hodně zodpovědní v tomhle ohledu, máme na všechno poradce a všechny informace, který tam zaznívají, tak jsou třikrát ověřené. Tu zodpovědnost si uvědomujeme a pro mě to byla i zajímavá zkušenost. Když jsem tam přicházela v roce 2012, moje první linka byla o HIV pozitivní osobě a hrozně mě překvapilo, že na soukromé televizi jsem se setkala od prvního dne s tímhle postojem. Tehdejší kreativní producent Michal Reitler, říkal, že bychom touhle linkou mohli mnoha lidem pomoct. A takhle to vnímám vlastně dodneška.

Evo, v Ulici jste autorkou poměrně výrazných linek. Přicházíte s tématy jako scenáristé sami, nebo píšete na zadání?
Eva Taubrová: To je pokaždé trochu jinak. Někdy to vzejde od nás, někdy s tím tématem někdo přijde – jako v podstatě to může být kdokoliv – kreativní producent, šéfautor, jiný linkař – kdokoliv může mít nápad, z kterého pak vznikne třeba celý půlrok. Někdy to vzejde třeba i od herců, je to pokaždé jinak.

Před chvilí už jste prozradila, že máte na tahle vážná témata odborné poradce. Kde je oslovujete, kde je berete?
Eva Taubrová: Tak různě, vždycky to musí být skutečně odborník v té oblasti. Vždycky jsem ráda konzultovala s EduIn, dlouho jsem psala školní děje, to nám hodně pomáhalo. Na všechny právní a policejní kauzy vždycky máme kriminalisty, to bylo hodně obohacující.

Už jste zmínila ty školní linky, včetně šikany pedagoga ze strany studentů. Tam asi musíte být připsaní hodně opatrní, aby to pro ty studenty nebyl spíš návod než odstrašení…
Eva Taubrová: Přiznávám, že z toho jsem měla strach i tady u Lukášova pana Kokeše, abychom nedávali návod, co je a není postižitelné nebo pro policii zajímavé. Je to trošku tanec mezi vejci. 

Chodí vám zpětná reakce od diváků, že jste jim pomohli, že něco podobného řešili nebo se něčím podobným zabývali třeba u svých blízkých a že to byl pro ně návod, jak to řešit?
Eva Taubrová: Děje se to. Občas přijde takový dopis, z toho máme vždycky velkou radost. Konkrétně si vzpomínám, že to bylo kdysi, když nějaká postava měla nějakou vážnou nemoc a přišel nám fakt hezký dopis, že se díky Ulici v rodině o tom začali bavit, že se otevřelo to téma. 

Lukáši, jak vnímáte postavu Adama Kokeše?
Lukáš Rous: Jak může na spoustu lidí působit Adam Kokeš jako zlý člověk, že to je prostě nechutné a nepochopitelné, že dělá takové věci, tak ty pohnutky, proč to dělal, z čeho to vyvěrá, mám pocit, že to je hlavně a především proto, že není a nebyl šťastný, není schopný se smířit s určitými okolnostmi, proto pak dělá nešťastné věci. Diváci se už dozvěděli, že to, co dělal teď Adrianě, dělal i dříve své bývalé ženě, měl k tomu sklony i dřív. Prostě neumí pracovat moc dobře se svými emocemi, někde to vypustit jinak, takže to bohužel končí takovým špatným vypuštěním těch hnusných zpráv a stalkingem.

Pro mě bylo moc zajímavé to hrát, mohl jsem hrát něco a zároveň jsem měl úplně jiné příběhy sám v sobě, v hlavě, které se odehrávají. Herecky to bylo pestré, byl to takový herecký dárek, že člověk hraje fajn sympatického kluka a za tím je zrůdnost těch věcí. Čím milejší jsem se zdál, tím horší věci jsem pak mohl dělat. 

Hraje se pak ten padouch, který se z Adama stal, líp než předtím ta pozitivní figura?
Lukáš Rous: To jsou dvě spojené nádoby, čím horší věci dělám, tím víc pak mám příležitost utěšovat Adrianu a být jí oporou. On to dělal velmi zištně a dobře manipuloval. To se mnou jako s Lukášem nemá nic společného, já jsem tohle nikdy nedělal, ale o to zajímavější bylo si to zahrát. Herecky to je pro mě dobrá výzva, 

Říkáte, že jako Lukáš nic takového neděláte, ale to se pak těžko vysvětluje třeba divákům a divačkám. Nestává se, že vás třeba někdo zastaví na ulici a nenadává, co to té Adrianě děláte?
Lukáš Rous: Zatím jsem se s tím nepotkal, ačkoli už mi spousta lidí říkala, že je dost pravděpodobné, že se s tím potkám, protože některým kolegům lidi nadávali, když hráli negativní postavy a záporáky. Teď je to čerstvé, kdy to šlo ven, takže je dost možné, že se s tím potkám a budu muset ty věci řešit. Zatím se spíš potkávám s kladnými ohlasy, což je příjemné. Lidi mi píší zprávy, jako že si váží toho, že jsem tam byl, že jsem to zahrál moc hezky, ač to byla záporná postava, že byli rádi, že mě tam viděli. To je pro mě potěšující, zatím jsem neměl nějaké negativní ohlasy.

Podle mě máte možná ty ne úplně pozitivní postavy trochu v rodině, protože i váš otec, toho máme taky jako ve škatulce padouchů.
Lukáš Rous: Je to tak, nedostáváme sympaťáky.

A vyrovnává vám to aspoň divadlo, nebo i tam už vás mají tvůrci v nějaké škatulce?
Lukáš Rous: Tam jsem si mohl zahrát od milých sympatických kluků až po ty šmejdy, v tom je naše zaměstnání krásné, že za jeden život můžu prožít několik dalších postav, emocí a věcí, co si lidi nesou v hlavách, v tom je to pro mě zábavné.

Hodně lidí označuje nekonečné seriály za tovární výrobu, výplň mezi reklamy a podobně. Co byste jim z vašich pozic herce a scenáristky vzkázali?
Eva Taubrová: Myslím, že při objemu práce, kterou je potřeba udělat, aby ten seriál mohl být na obrazovkách každý den, to zkrátka nějak zorganizované být musí, takže přirovnání k továrně asi nějaké opodstatnění má, je to dobře promazaný stroj. A třeba mně se v tom funguje dobře, spousta kolegů scenáristů si na tom určitě vylámala zuby, bylo pro ně těžké se do toho nějak dostat, do tempa a do procesu. Mně v tom je dobře.
Lukáš Rous: Nejsem v tom tak dlouho jako paní scenáristka, za ten půlrok jsem neprošel stavy, že bych si říkal „ Ježíš, to je dlouhý, nekonečný, monotónní, nudný!“ Myslím, že ani tak bych si to neříkal, protože Ulice otevírá spoustu různých témat, k zamyšlení, jak jsme se bavili předtím, že si z toho někdo může vzít něco pro svůj život, nějaký náhled na určité věci. Na někoho to může působit, že to je v podstatě fabrika, že se toho dělá tolik a jede to každý den kromě víkendů a prázdnin, pořád si to udržuje nějakou kvalitu, protože jinak by to takhle dlouho nemohlo fungovat a nemělo by to takovou sledovanost. Divákům bych vzkázal, že můžou očekávat i nadále zajímavá témata, myslím, že nebudou ochuzeni o nějaké zajímavé, dramatičtější scény jiných kolegů a otevírání dalších nových témat. Spousta lidí to má jako odreagování po práci, prostředek uvolnění, pokud jim to dělá dobře a cítí se s Ulicí fajn, je jim příjemné, že si to můžou večer zapnout, ať se koukají dál.

Tvůrci z Ulice žijí ve třech časových rovinách, protože vy teď píšete něco, co půjde zhruba za půl roku, točí se něco, co půjde zhruba za tři měsíce a vysílá se to, co se vysílá. Zvládáte to sledovat, nebo je vám „trochu jedno„“, co se zrovna vysílá a řešíte jenom to, co máte napsat?
Eva Taubrová: Trochu to tak je, že se v Ulici pohybuji především v té časové rovině, co teď píšeme, což je ještě víc než půl roku, myslím, že teď jsme v lednu. A to, co běží, samozřejmě sleduji, protože mě zajímá, jak to vyšlo. Ale časová rovina natáčení jde trochu mimo mě, tam se občas dozvíme, že se něco povedlo, nepovedlo, nebo se mělo udělat jinak

Jak vypadá takový běžný den scenáristy v Ulici? Chodí scenáristé sledovat natáčení? Co prožívá během natáčení herec? Jak se dá natáčení skloubit s divadlem a rodinným životem? A nebojí se Lukáš, že prozradí něco z natočeného děje, který se ještě nevysílal?  
To se dozvíte, když si poslechnete celý rozhovor v úvodu článku! 

Archiv rozhovorů Expres Star najdete v sekci Podcasty, v aplikaci Expres FM, na webu Podcasty.cz a v aplikacích Spotify a Apple Podcasts.