Iva Bergrová: Ulice si na nic nehraje, nepředstavovala jsem si, že vydrží dvacet let

Seriál Ulice slaví 20 let na obrazovkách televize Nova. Šéf vývoje nováckého obsahu Michal Reitler, který byl u jeho začátků, ho dokonce označil za nejvlivnější seriál, producent Matěj Podzimek označil Ulici za návod na život, jak nám nedávno v rozhovoru prozradil její nový kreativní producent Mario Kubaš. Jak tenhle televizní fenomén vzniká a kde se tvůrci inspirují, na to se Michal Plšek zeptal v dalším vydání pořadu Expres Star jeho šéfdramaturgyně Ivy Bergrové.

Iva Bergrová je pamětnicí začátků Ulice, tehdy byla součástí scenáristického týmu. Brzy se však vypracovala na pozici šéfdramaturgyně a ráda by v ní setrvala co nejdéle. Jak sama s nadsázkou řekla před rozhovorem, je typ pracovnice, která pracuje většinu života na jednom místě, potom odejde do důchodu, dostane hodinky a zemře. 

Co je tajemstvím úspěchu Ulice?
Myslím, že to, že si na nic nehraje, že se věnuje úplně normálním běžným věcem, které se dějí úplně normálním, běžným lidem.

V jednom rozhovoru jste Ulici označila za empatický seriál…
Je to tak.

Když Ulice před 20 lety začínala, kolik let jste jí tehdy prorokovala?
Vůbec jsem o tom nepřemýšlela, ale každopádně to číslo, které má dnes, těch 20 let, tu opravdu plnou dospělost, jsem si určitě nepředstavovala.

Kolik sezón podle vás může mít ulice ještě před sebou?
Kolik chce?

Takže u ní to označení nekonečný seriál bude platit?
My v to doufáme. Je to samozřejmě hodně závislé na tom, jak se na nás budou diváci chtít dívat, což je zase závislé na tom, jak moc se nám bude dařit jim přinášet příběhy a témata, které je budou zajímat.

Zatím je divácká pozornost opravdu stálá, osciluje kolem milionu, spíše nad ním. Kdy myslíte, že přijde ten zlom, že by vedení řeklo „Končíme, dotočíme tuhle sezónu, další nebude“.
Nemám tušení, o ekonomických otázkách nejsem informována.

Kolik času zabere vznik nekonečného seriálu od prvního nástřelu scénáře až do natáčení?
To zabere hodně času. Když to popíšu nějak jednoduše, jednou za půl roku se schází naše kreativní dílnička, kde si říkáme, co by se tak asi mohlo hrát následující půl rok, z těch dlouhodobých dějů pak ukrajujeme menší části a píšeme scénáře, které se pak natáčejí. V tuto chvíli píšeme prosinec, natáčí se září, ta tvorba trvá přibližně půl roku, než se to dostane z hlavy až na obrazovku.

Kolik scenáristů seriál má?
My máme dvě party. Jedni jsou takzvaní linkaři, kteří píšou dlouhodobé linky a epizody, těch je šest nebo sedm. Plus máme dva šéfautory a dramaturga linek. A druhou scenáristickou partu na dialogy, kde je v tuto chvíli šest lidí plus dramaturg dialogů.

Máte někde v zázemí nějakou velkou tabuli, kde máte rozpis jednotlivých postav, jejich osudů a ty linky mezi nimi? 
Máme na to excelovou tabulku. Nebo spíš soubor naprosto gigantických rozměrů.

Kolik lidí se celkově na přípravě Ulice vlastně podílí?
To vůbec neumím spočítat, ale řekla bych, že tak 150 až 200.

Kolik hodin denně se natáčí?
Natáčí se přibližně 12 hodin denně.

Včetně víkendu?
Včetně. Dva štáby.

Zajímá vás zákulisí seriálu Ulice? Přečtěte si reportáž z ateliérů v pražské Hostivaři!

Když odmyslím herce, jsou kromě vás v dnešním týmu Ulice nějací pamětníci první sezóny? A kolik jich zhruba je? 
Ano. V řádu desítek.

A když nastoupí nějaký nový kolega, už jsme zmiňovali ještě stále nového kreativního producenta Mario Kubaše, nekoukáte na něj tak trochu skrz prsty, že se musí hodně zaučit, než naběhnou do toho procesu?
To vůbec, my se na ně díváme s určitým soucitem, protože to penzum informací a věcí, který musejí vstřebat, je extrémní. Spousty dějových souvislostí, spousty souvislostí výroby, jak jdou za sebou jednotlivé kroky, kdo s kým musí sdílet jaké informace, co všechno je potřeba udělat, aby to mělo hladký průběh. 

Na druhou stranu mi přijde, že jste tam všichni tak trochu srdcaři. Mario Kubaš tady byl opravdu relativně krátce po tom, co se ujal role kreativního producenta a úplně z něj sálalo nadšení…
Je to tak. Myslím, že se to bez toho ani nedá dělat. Je to opravdu fenomén, chodíme tam jako domů. Je to taková – až se trochu se stydím to říct – rodina. 

Ulice jede dvacátou sezónu, má bezmála pět tisíc dílů. Odhadla byste, kolik se tam za těch 20 let mohlo protočit herců?
Ne, ale předpokládám, že to rozhodně jsou stovky.

Na druhou stranu herce, kteří kroutí tu dvacátou sezónu, bychom asi mohli spočítat na prstech jedné ruky. Napadá mě z hlavy Václav Svoboda, Jaroslava Obermaierová a Rudolf Hrušínský…
A Ljuba Krbová, Ilona Svobodová…

No vidíte, možná jich bude víc než na jednu ruku, kdybychom začali hodně přemýšlet…
Určitě jsem na někoho zapomněla, tomu se rovnou omlouvám.

Výroční sezóna se nese ve znamení návratů některých postav z minulosti, třeba Báry Jordánové v podání Terezy Brodské a její seriálové dcery Terezy, kterou hraje Patricie Solaříková. Můžete prozradit, jestli nás ještě nějaký takový velký návrat čeká?
Nemůžu, ale samozřejmě čeká. Nemůžu prozradit, kdo to bude, o co se jedná.

Jak to vypadá, když za vámi přijde herečka nebo herec s tím, že chce v seriálu skončit?
To vypadá tak, že si řekneme nějaký časový horizont, jak by si to ten herec představoval. Oni to znají a vědí, že to nejde ze dne na den, jsou disciplinovaní, fakt super. My pak hledáme způsob, jak to udělat.

Kdo rozhoduje, zda se postava takového herce jen odstěhuje, nebo rovnou zemře?
Autorský tým.

A je to třeba tak, že si řeknete, že jeho postava už nemá pro seriál potenciál a že ji můžete v klidu nechat umřít, protože kdyby se náhodou chtěla vrátit, už byste moc neměli o čem psát?
To neděláme. Rozhodně ne takhle účelově. Pokud někdo v seriálu zemře, tak to má nějaký dějový význam. Jinak platí, že pokud nejsou skutečně mrtví, dveře Ulice se nikdy nezavírají.

Stalo se naopak, že jste se chtěli nějakého herce zbavit, třeba právě kvůli tomu, že už se jeho postava neměla kam vyvíjet, a on za vámi přišel s prosíkem, ať jeho seriálu v postavu necháte?
Asi bych tomu neříkala prosík, to nezní vůbec dobře…

Tak s konstruktivním nápadem, jak jeho postavu zachovat…
Vždycky je to samozřejmě otázka nějakého jednání a nějaké dohody.

Scenáristka Lucie Konečná mi v rozhovoru prozradila, že seriálové smrti se bojí snad všichni herci. Kdo a jak jim tuhle smutnou skutečnost musí sdělit?
Tuhle smutnou skutečnost, jim obvykle musí sdělit kreativní producent nebo šéfdramaturg.

Během těch 20 let jste se ovšem museli potýkat i se skutečnými úmrtími, někdy i náhlými. Jak se taková smutná událost potom řeší?
Velice obtížně. Je to obtížné z mnoha různých důvodů, ať už z dějového, nebo i etického, protože člověk nechce jitřit city pozůstalých a využívat takovou smutnou událost. Obtížně se pak hledá způsob, jak to v tom ději vyřešit tak, aby nebylo nikomu ublíženo. 

Teď z veselejšího soudku, a to téma těhotenství. Jak velká panika v tvůrčím týmu zavládne, když herečka přijde s touhle pro ni radostnou novinkou?
To záleží na mnoha věcech. Na tom, v jaké fázi radostné události přijde, jak moc jsou zrovna rozehrané její děje, kdo jsou její herečtí kolegové, jak hodlá naložit se svojí mateřskou dovolenou. Má to spoustu různých kritérií, někdy to znamená nějaké drobné přerušení v natáčení, někdy, to znamená, že si chce užít mateřskou dovolenou a odchází, pak je to problém k řešení. Někdy tato radostná událost trochu neradostně dopadne i na herecké kolegy. Je to samozřejmě komplikované ale seriál není otrokářská společnost, takže kvůli tomu nikoho rozhodně neuzurpujeme. Naopak, pokud jsou naši herci šťastní, tak jsme šťastní my. Koneckonců známe se většinou roky, vídáme se každý den, vztahy jsou často víc osobní, než pracovní.

Uměla byste spočítat, kolik takových miminek se v Ulici narodilo?
Za těch 20 let to byly desítky. Nejen mezi herci, ale i ve štábu, tam už jsou druhé generace, které tam pracují. 

Ulice se často věnuje aktuálním tématům, jako je třeba šikana, alkoholismus, domácí násilí. Berete to jako poslání, že využíváte takový obří mediální dosah seriálu?
Ano, vzhledem k tomu, že – jak jste říkal – ta sledovanost je stále kolem milionu lidí a jsme v domácnostech přítomni skrz obrazovky každý všední den, cítíme opravdu značnou zodpovědnost za to, co sdělujeme. Takže ano, je to cílené, je to poslání, máme to rádi a myslím, že to mají rádi i naši diváci. Někdy je těžké se s věcmi vyrovnávat, a i když samozřejmě vědí, že to je seriál a ne realita, je jistě nápomocné vidět, že můj problém není ojedinělý. Navíc se opravdu velice důsledně snažíme na to téma nahlédnout z různých stran a případně nějakým způsobem pomoct najít cestu, ukázat, že řešení je možné. Máme při práci s takovým tématem velkou spoustu odborných poradců a spolupracujeme i s různými organizacemi. Považujeme to za hodně důležitou součást seriálu.

Stalo se vám někdy, že se nějaký odborník ozval, že jste to téma pojali tak, že se mu to nelíbilo, že to třeba dávalo divákům špatný příklad?
Nemyslím si. Občas se ozvou diváci, kteří třeba tou problematikou zrovna žijí a mají na to odlišný názor, ale že by si někdo vyloženě stěžoval, to určitě ne. Odlišné názory samozřejmě jsou, to je, myslím, v každém odvětví. Dva lékaři nemusí mít stejný názor na stejnou chorobu, to je asi přirozené.

Hodně lidí označuje nekonečné seriály za tovární výrobu, výplň mezi reklamy a podobně. Co byste jim na to řekla?
Já bych jim na tom řekla, že se hluboce mýlí. Tovární výroba platí, je to dané i tím, že sídlíme v budovách bývalé továrny. Vlastně ani nevím, proč by slovní spojení „tovární výroba“ mělo být nějak hanlivé, protože při množství obsahu, který produkujeme, to musí opravdu fungovat jako dobře namazaný stroj. Všichni musí vědět, co dělají, proč to dělají, odkdy dokdy to mají dělat a jak to mají dělat, protože na každou práci, na každý úsek, na každou profesi je navázána další, která na to čeká. A pokud se to někde zadrhne, tak je to velký problém. A výplň mezi reklamami to není, pochybuji, že by se 20 let milion lidí dívalo na výplň mezi reklamami. Pokud to má znamenat, že to není dostatečně umělecky na výši, na to mám celkem jasný názor: Je to takový projekt, kde především musí být perfektně odvedené řemeslo a žádný umělecký šerosvit nás nezachrání. Vlastně necítím žádnou potřebu nějak to hájit nebo říkat „já vím, je to jenom Ulice“. Ne. Je to Ulice!

Sledujete reakce diváků, třeba na sociálních sítích?
No jasně.

A když tam je třeba hodně negativních reakcí na nějakou dějovou linku, tak vás to trápí?
Trápí. Ale je to taková obtížná disciplína, protože víme, že negativní komentáře píší lidi mnohem víc než pozitivní, takže je potřeba to trochu vydělit. Pak je ještě otázka, jestli nám sdělují něco, co je reálně špatně. Protože jestli se jedná o výkřiky typu „ježišmarja, to je strašný, na to se nedá koukat“, tak nás to sice mrzí, ale bohužel nám to nedává žádnou zpětnou vazbu. Pokud se dozvídáme opakovaně nějakou relevantní kritiku, tak se samozřejmě musíme zamyslet, jestli na tom něco není, protože divák to vidí z jiného úhlu než my a může to mnohdy vidět jasněji. My víme, jaký jsme měli záměr a tak ho v tom hotovém díle můžeme spatřovat, ale on tam třeba úplně není, nebo tam není tak, jak bychom si přáli. Takže s tím pak pracujeme. 

Čím Iva chtěla být jako školačka? Nelákalo ji odejít od Ulice k jinému projektu? A mívá tvůrčí tým seriálu tvůrčí krizi? 
To se dozvíte, když si pustíte celý rozhovor v úvodu článku! 

Archiv rozhovorů Expres Star najdete v sekci Podcasty, v aplikaci Expres FM, na webu Podcasty.cz a v aplikacích Spotify a Apple Podcasts.