David Suchařípa: Dnešní auta už nejsou pro mě, vyměnit žárovku je nadlidský úkol

Hostem Ranního klubu na rádiu Expres FM byl herec a moderátor David Suchařípa. S Milošem Pokorným probrali televizní sérii pro milovníky automobilových veteránů Klenoty s vůní benzinu, kterou David provází, golfové rekordy i ruskou literaturu. A samozřejmě také divadlo.  

Byl jsi průvodcem pořadu Klenoty s vůní benzinu. Jaký máš vztah k veteránům? A jak vůbec došlo k tomu, že ses stal průvodcem tohoto pořadu?
Oslovil mě autor celého toho projektu, Aleš Koudela, protože ví, že auta miluji a že o nich něco málo vím, jelikož jsem asi 10 let závodil v mistrovství ČR v rallye. A mě to nadchlo, protože dnešní auta pro mě už nejsou auta – vypadají podobně, jsou v tom hybridní motory, vůbec netušíš, co je pod kapotou, a vyměnit žárovku u světla je nadlidský úkol. Navíc mám rád manuální řazení a v tom pořadu jsem měl i možnost několik veteránů si vyzkoušet. Nebyla to žádná sranda, například, když jsem řídil Pragu Mignon, kde je řízení vpravo, tak jsem musel řadit pravou rukou, navíc podle sluchu, protože tam chybí otáčkoměr, a ještě jsem musel třeba dvakrát mačkat spojku. A ten design! Úplné umělecké dílo.

A nebude nějaké pokračování?
Měli bychom pokračovat a dělat světové veterány, protože v Česku jsou sběratelé takových aut a diváci by se dozvěděli i o historii zahraničních automobilek. 

Jak vás vlastně přijímali sběratelé? Protože to jsou většinou lidé, co do toho dají veškeré své finance…
Také jsem se toho trochu bál, ale většinou jsem se s těmi lidmi začal hned bavit o atypických věcech v tom autě, například otevřeli motor a já to hned okomentoval „Tady jsou dva karburátory a tady je tohle…“ Chvíli na mě koukali, a když pochopili, že o tom něco málo vím, tak mě vzali na milost a o tom autě se rozpovídali.

Co pro tebe byl tedy největší zážitek?
Největším zážitkem pro mě bylo svezení v modelu Wikov 35 Kapka, protože je jediný na světě. Vyrobili celkem čtyři a jeden z českých sběratelů ho našel, získal a zrenovoval. Je to naprostý unikát, z toho auta nejde například vůbec vidět. A vtipné bylo, že jsme s ním zastavili na jednom náměstíčku a čekali na štáb a v tom vedle nás zastavil chlap s Avií plnou uhlí, vyskočil celý špinavý a začal pobíhat kolem nás se slovy: To je Kapka, já vidím Kapku. A pokračoval tím, že řekl všechno o tom autě. Poté se majitele zeptal, jestli si to může vyfotit a ze svého uhlířského auta vyndal poslední iPhone. Byl to přesně ten případ, o kterém se zpívá v písni Šaty dělaj člověka.

Jsi ale především hercem. Kde tě můžeme vidět? 
Začnu letní scénou pod Žižkovskou věží, kde hrajeme téměř celý repertoár divadla Kalich. Měl jsem premiéru muzikálu Bodyguard v Karlíně, a pak mě čeká nějaká nová práce přímo v divadle Kalich. A ještě hraju v představení Normální debil, které mohou diváci vidět v divadle Gong, jezdíme s tím po republice. Co se týká dalších projektů, věřím, že vyjde to pokračování Klenotů s vůní benzinu a pak jsme také s Pavlem Nečasem rozjeli takovou nekorektní talk show s názvem Šatna. Vždycky vyzkoušíme nějaký sport a s pozvanými hosty o tom poté nekorektně mluvíme v šatně. 

Podle čeho si vybíráš, do čeho půjdeš?
Pro mě je hrozně důležité, jací jsou v těch projektech lidi, protože s nimi pak člověk tráví 90 procent svého času. A také samozřejmě text dané hry a vůbec její příběh. Ví se o mně, že mám rád komedie.

Tvůj táta byl znalec a překladatel klasické ruské literatury. Jaký k ní máš vztah?
Veskrze pozitivní, jde o skvělé hry a je na místě je hrát, jen je pro ně nutný specifický prostor. Nejlépe kamenné divadlo podporované městem, protože je v tu chvíli jedno, kolik představení dané hry odehraješ a jestli ho naplníš. Osobně se pohybuji spíše v jiných místech, ale nevyhýbám se tomu.

Ještě bych se rád zeptal na tvou zálibu, golf. Kromě toho, že ho hraješ, ještě s Pavlem Nečasem obcházíte všechna hřiště v Česku v rámci nějakého časového úseku…
Ano, vytvořili jsme si takové výzvy. Naše poslední byla zjistit, kolikrát obejdeme jedno hřiště v rámci 24 hodin, ale zastavilo nás počasí, začala bouřka, a to je nebezpečné. Proto hrajeme, jen když je hezky.

Vy už za sebou máte v tomto ohledu i nějaké rekordy. Kterého si nejvíce považuješ?
Já si považuji všechny tři, ale nejtěžší byl obejít pěšky 105 českých hřišť za 80 dní a všech 24 slovenských hřišť za 12 dní. Byl to fofr, během zhruba dvacetiminutových přejezdů, kdy nás vezl kamarád, jsme se stačili alespoň najíst. A u předposledního hřiště jsem už myslel, že je se mnou konec – nohy mě skoro neudržely a samotná hra byla strašná. Řekl bych, že jsem si tam poprvé v životě sáhl na dno. Na posledním hřišti se to ale nějak zlomilo, tělo se dobilo novou energií a my jsme to došli 7 minut před stanoveným limitem.

Jaké golfové rekordy by David ještě chtěl pokořit? A které hřiště v Česku je podle něj nejlepší?
Nejen to se dozvíte, když si pustíte celý rozhovor v přehrávači v úvodu článku, nebo ve videu. Archiv rozhovorů z Ranního klubu najdete v sekci Podcasty, v aplikaci Expres FM a ve vaší oblíbené podcastové službě. Videoarchiv rádia Expres FM hledejte na Stream.cz!  

Foto: Expres FM / Petr Novák