Kreativní šílenství Petra Václava vzkřísilo pro svět Josefa Myslivečka: Il Boemo ale nejde divákovi naproti

V recenzích filmu Il Boemo, oceněného minulý týden Českým lvem pro nejlepší film (a v dalších pěti kategoriích), se nápadně často objevuje slovo opulentní. A to naprostým právem. Taková hysterická pozornost věnovaná detailu v každém záběru je srovnatelná s mistrovskými historizujícími díly Petera Greenawaye (například Umělcova smlouva). 

Režisér Petr Václav se nikdy nebál sdělovat nepopulární pravdy. Cesta ven (2014) nás provedla beznadějí osudů těch, kteří nikoho nezajímají, rasové diskriminace a ubytoven, z kterých mrazivě není jednoduše úniku. Představitelka romské matky Klaudia Dudová se tehdy stala držitelkou Českého lva za nejlepší herecký výkon jakožto novopečené herečka, zatímco ostatní protřelé herečky v sále zelenaly a ze slušnosti se usmívaly. Můžeme ji obdivovat (v letos rovněž nominovaném filmu) Oběť Michala Blaška.

Záměrné ošklivosti krásy

Il Boemo také nejde běžnému divákovi naproti. Opera, syfilis, bída, dluhy a sexuální násilí nejsou témata, která lidi baví. Ani Josef Mysliveček jako osobnost není celebrita naší historie, o které by se často hovořilo. A film z něj nijak nedělá sympaťáka. Génius Mysliveček ve Václavově pojetí je lehkomyslný, promiskuitní, nestálý a nejednoznačný – to, co je na něm dokonalé, je jeho hudba. Filmové výrazivo je natolik silné, že spolehlivě připoutá pozornost i takového diváka, který k opeře v životě nepřičichl. Počin Petra Václava nechce nahrabat body na někom, koho všichni zbožňují, ale naopak vzdává poctu a otevírá cestu divákovi k někomu, koho doposud skoro nikoho krom odborníků neznal a kdo nikoho nezajímal.

Hledá se Josef Mysliveček

Myslivečkova zfilmovaná životní pouť je nepříjemně srovnávaná s Formanovým legendárním Amadeem (1984), a dost možná že zbytečně. Ano, jedná se také o skladatele a příběh, který místy staví na fabulaci, ale to je tak všechno. Amadeus je více než reálnému Mozartovi věrný divadelní hře Petra Schaffera, zatímco Il Boemo je snímek, který se netají tím, že svého hrdinu hledá a mnoho zanechává nevyřčeného, přestože ho současně obnažuje až vizuálně nepříjemným způsobem prostřednictvím zobrazení jeho nemoci. Syfilis a zápach jsou v celém příběhu všudypřítomně běžné, přestože nevyslovené skutečnosti.

Dejte si to v italštině

Il Boemo by nebyl tak velkolepým bez Vojtěcha Dyka, někdejšího zpěváka žertovných písní, o kterém dnes nikdo nepochybuje jako o umělci ovládajícím jak hereckou, tak muzikální disciplínu luxusním stylem. Kdo nebyl na tomto filmu v kině, který si velké plátno více než zaslouží, může si jej klidně několikrát po sobě pustit na Netflixu. Ten nabízí jak verzi s českým dabingem, tak originální v italštině. Doporučujeme pochopitelně tu italskou, autentickou verzi, poněvadž pak lze pochopit o trochu lépe melodičnost této řeči, v jejímž zvuku náš dávný dávný krajan dokázal tolik. V české verzi se totiž nedočkáme takové přirozenosti.

Chaos v souznění

Vojtěch Dyk získal příležitost ukázat paletu svých schopností, ještě lepší však je, že ve filmu nijak nesvítí, nikoho nezastiňuje, a všichni, kdo se v něm objeví, dělají čest své profesi. Například Barbara Ronchi a Lana Vlady zosobňují dvě z osudových žen Josefa Myslivečka (nejlepší operní hlas své doby a jeho platonickou lásku) skutečně se se ctí v mezinárodním měřítku.

Potrava pro oko i ucho

Mezi šesti cenami Českého lva, které utržil po zásluze Il Boemo, přebrala tu svou za nejlepší masky Andrea McDonaldová, která se nechala slyšet, že děkuje za režii Petra Václava, kterou by označila jako „kreativní šílenství“. Kéž by český film byl v tomto nejlepším slova smyslu v budoucnosti ještě šílenější. 

Autorský článek
Zdroj fotografií: © Mimesis Film / Richard Hodonický a Donato Aquaro