Orion: Baví mě experimentovat, ale na rap jsem nezahořkl

Patří k průkopníkům českého hiphopu, stál u zrodu legendární formace Peneři strýčka Homeboye a výrazně ovlivnil podobu domácí rapové scény. Na kontě má zásadní nahrávky s PSH, úspěšná sólová alba i řadu hudebních spoluprací, přesto se ani po více než třiceti letech na scéně nechce opakovat. Orion, vlastním jménem Michal Opletal letos oslavil 50. narozeniny a nadělil si k nim novou sólovou desku s názvem Orion je Miky Vorel. Ta je v mnoha ohledech překvapivá. Vedle rapu na ní dostávají prostor žánry jako reggae, elektronika, jazzové inspirace a dokonce i zpěv.

Kdo je vlastně Miky Vorel? Je to další z tvých alter eg, nebo jsme se konečně dostali k tomu skutečnému Orionovi?
Miky Vorel je moje nejbližší alter ego. Protože se jmenuji Michal, tak Miky Vorel vznikl asi tak, že mi lidi říkali Orion, Vorion, Vorel. Někdo mi říká Vorel, někdo Miky. Jak jsi řekl, že ta deska je trošku překvapivá, já bych to popsal tak, že na výseči mezi Orionem a projektem Gruppo Salsiccia ta ručička nějak osciluje. Proto se to jmenuje Miky Vorel a je tím lehce řečeno, že to nebude úplně typický Orion.

Na desce je řada žánrů, řada stylů. Šlo to přirozeně, nebo jsi ten materiál střádal delší dobu?
Většina věcí byly šuplíkovky. Když jsme ještě s Tomášem Konůpkou dělali projekt Gruppo Salsiccia, občas jsme jen tak jamovali a zkoušeli různé věci. Spousta věcí z toho se mi líbila a nechtěl jsem, aby to byla vyhozená práce, aby zůstaly jenom někde v šuplíku. S mým druhým producentem Cut Demem jsme měli také něco rozdělaného, tak uzrála doba a všechno se zkompletovalo.

Baví tě po těch letech na scéně a po tom všem, co jsi zažil, ještě experimentovat? Protože aspoň z nové desky to tak zní…
Baví mě to vlastně o to víc, že je to pro mě celkem nová cesta. Není to tak, že bych zahořkl na rap nebo by mě rap nudil, ale spíš jsem objevil hudbu jako takovou a zkouším být trochu – teď se nechci dotknout muzikantů – hudebník, muzikálnější, i když neumím na nic hrát. Zkouším svoje limity a snažím se objevovat hudbu ještě jinak než doposud.

Takže jsi kromě textů, jejichž jsi autorem, přišel i s nějakými hudebními motivy nebo beaty?
Přesně tak. Když sedíme s producenty Ikonem a Cut Demem, tak oni si do toho ode mě nechají kecat a jsou moje prodloužená ruka. Napadne mě třeba nějaká melodie a Ikonovi řeknu: „Tak mi to zkus zahrát nebo udělat tady ten beat,“ a on už to pak dodělá. Mě to moc baví a jsem rád, že si můžu takhle odskočit od své klasické tvorby.

Takže zmínění producenti výrazně ovlivnili zvuk téhle desky?
Přesně tak. Šest věcí dělal Ikon a čtyři věci jsme dělali s Cut Demem.

Ve skladbě DB se vracíš ke graffiti a malování vlaků, mimo jiné v Berlíně. Jak moc byla tahle kultura důležitá třeba pro vznik PSH a pro tvůj vývoj?
Pro mě to bylo dost důležité období života, protože v graffiti kultuře jsem se seznámil se všemi lidmi, kteří mě následně ovlivnili, například Vladimir nebo Sifon. A graffiti, i když to už aktivně nedělám, mám pořád rád. Dělal jsem převážně vlaky a metra, a když vidím graffiti, pořád to ve mně bublá a říkám si, že bych klidně šel ještě malovat. Už to ale nedám, protože jsem starý. Rád jsem se k tomu do těch časů vrátil aspoň takhle textově. V té věci hostují Pain a Vladimir 518, oba jsou writeři, a tak mi to přišlo dobré udělat. Plus je tam ještě německý writer Wodka z Dortmundu.

Kdy jsi naposledy udělal nějaké svoje graffiti?
Myslím, že před dvěma roky. Někdo mě vytáhl na nějaký legál.

Na desce máš také skladbu Je to vono s Lesíkem Hajdovským z Manželů, kteří dělali rap v Československu 80. let. Je pro tebe jejich tvorba zásadní? Ovlivnila tě nějakým způsobem?
Je pro mě dost zásadní, protože jejich první deska z roku 1985 se ke mně dostala někdy v roce 1990 a já poprvé slyšel český rap. Myslím, že mě to dost nakoplo a zkusil jsem to nějak posunout dál. Nebýt toho, možná vůbec rap nedělám. Jsem moc rád, že jsem mohl s Lesíkem po třiceti letech udělat písničku.

Bylo to vaše první hudební setkání? 
Hudební poprvé. Ta pecka vznikla tak, že Tomáš Konůpka měl ve studiu nějaký beat, který mi přišel podobný jejich písničce Je to vono. Tak jsem si stáhnul jejich text a udělal to nejdřív sám. Pak jsem to pouštěl u sebe ve studiu Lavorovi a on mi říkal: „Hele, proč nepozveš Lesíka, ať to dá s tebou?“ Přišlo mi to jako skvělý nápad, tak jsem zašel za Lesíkem na Jižák. A když jsem seděl u něj v obýváku, říkám: „Skvělé, že do toho jdeš, a jsem rád, že se tady s tebou můžu seznámit a být u tebe doma.“ On se na mě tak kouká a říká: „Vždyť už jsi tady byl, my se známe. Když jste po mně chtěli, jestli můžete udělat cover Jižáku, byli jste tady s Vladimirem a strašně vám smrděly nohy.“ A v tu chvíli mi došlo, že už jsem tam fakt byl – on má ten panelákový byt specificky zařízený – a že to panelákové baroko už jsem viděl.

Taky mě zaujala věc Ttt, která je vlastně postavená na jediném citoslovci. Jak takový nápad vznikne a jak se vůbec taková píseň píše?
To je hrozná blbost. Když jsem ten text ohlašoval na OSA, úplně jsem se styděl. Vzniklo to tak, že občas za mnou někdo přijde a říká: „Nazdar, ttt, nemáš cigárko, ttt?“ Jako že to je nějaké to jo, vole nebo ty vole. Matěj Ruppert mi říkal, že se mu to taky stává a že si z toho dělají p**el. A jednou jsme se s Konůpkou nudili ve studiu a z legrace se takhle bavili celou dobu a udělali o tom písničku. Je to vlastně taková legrace za roh.

Jaký byl příběh písně Bob Marley, ve které hostuje Dr. Kary?
Seděl jsem u Cut Dema ve studiu, projížděl nějaké beaty a najednou začalo hrát reggae. Byl tam zrovna Eurodel, Martin z Pio Squad, a tak jsme si řekli, že uděláme srandu, protože ty písničky jsme nedělali s jasným cílem na desku. A tak nás napadlo vzít Dr. Karyho na hostovačku, myslím, že se to dost povedlo. Reggae jsem dřív poslouchal hodně, takže ne že bych experimentoval s něčím, co jsem nikdy neposlouchal, mám rád reggae. 

Čekají tě koncerty v Brně a v Praze, na kterých album představíš. Bude to pouze jednorázová záležitost, nebo chystáš i další koncerty?
Jelikož Indies Scope je label z Brna, přišlo nám vtipné udělat jeden křest v Brně a jeden v Praze. 13. listopadu Brno, Kabinet múz, 30. listopadu Café V lese v Praze. Uvidíme, jak se nám to povede, jak nás to bude bavit, protože to chceme udělat trošku jinak než klasické koncerty s djem a rapperem. A když o to bude zájem, rádi bychom příští rok na jaře jeli nějaké turné. Ale ještě není nic rozplánované.

Na těch koncertech se představí i nějací hosté?
Na pódiu se mnou budou oba producenti, takže Cut Dem a Ikon. Ty věci budeme hrát trochu jinak. V Praze budou hosté Vladimir 518 a Pain, možná ještě někdo. V Brně nemůže být nikdo jiný než Maniak, i když na té desce není, ale máme spolu spoustu věcí, tak mi přišlo vtipné ho tam pozvat, aby mi vyčetl, že jsem ho nepozval na album. A shodou okolností 13. 11. vychází Maniakovo nové album, takže to tam můžeme legračně pokřtít oboje.

Plánuješ album vydat i fyzicky, třeba na vinylu?
Vinyl vyšel v normální a limitované edici, ve které je barevný podepsaný vinyl a k tomu přiložené cédéčko, aby to mělo nějakou přidanou hodnotu. Pár vinylů ještě je, tak se podívejte na e-shopy.

Vraťme se na začátek 90. let, když jste zakládali PSH a český hip-hop prakticky neexistoval. Kde se vůbec vzala ta myšlenka rapovat česky? Bylo od začátku jasné, že budete „kapela lokálního významu“, když budu parafrázovat Tata Bojs?
Pro mě bylo jasné rapovat česky. Byl jsem teenager, neměl žádné ambice a vůbec nevěděl, kam až to zajde, prostě jsem neměl jasný plán, že chci být rapper a věnovat se tomu. Samozřejmě čím víc se člověk na to namotá, tím víc ví, co s tím dělat dál, a jestli v tom chce pokračovat. Čeština byla jasná volba.

Vzpomeneš si ještě na svůj první track, který jsi napsal?
Samozřejmě. Bylo mi 15 a jmenovalo se to Sloni už jdou. „Raz, dva, tři, sloni už jdou, mají dlouhé choboty a neteče jim do boty.“ I to zazní v nějaké nové aranži na těch křtech. A proč Sloni už jdou? Protože ten projekt se jmenoval Sloni 1429 – bydlel jsem v ulici Kolského 1429 a žádný lepší nápad mě nenapadl. Až pak nějaký kámoš vymyslel Peneři strýčka Homeboye.

Dnes má každý možnost nahrát si jakýkoliv track doma na jakémkoliv počítači. Vy jste to štěstí neměli. Když srovnáš tyhle dva světy, má pro tebe ten analogový a offline větší kouzlo?
V dnešní době máš technologický posun značný, takže můžeš velice dobře udělat zvuk, nahrát a dostat do světa jednodušeji. Máš z čeho čerpat, můžeš si stáhnout cokoliv, veškeré tutoriály a nemusíš ztrácet čas sháněním peněz na hardware. Jsem moc rád, že jsem to objevil, protože jsme si tím procesem výroby a hledání beatů prošli úplně od začátku. Jen pro představu – měli jsme program ProTracker, který měl čtyři stopy, a když vyšel FastTracker, který měl osm stop, absolutně jsme nevěděli, co do těch stop máme dát, protože to bylo strašně moc prostoru. Neměli jsme žádné zvukové banky, nic. Kradl jsem jednotlivé zvuky, samply z vinylů a kazet. Kradlo se to, pak se to rozstříhalo, takže to vlastně byla taková skládačka nebo vystřihovánka, lepení, totální pravěk. Ale bavilo mě to a hodně mi to dalo. Když teď dělám tracky, postupuju podobně a neposunul jsem se, i když tu technologii, skills i know-how mám. Chci říct, že mám pořád takové to dětské srdíčko a to mě nejvíc těší.

S PSH fungujete desítky let. Byl někdy okamžik, kdy jste si řekli, že dál to už nejde? Nebo co je ten recept na to, že to spolu takhle dlouho táhnete?
Ještě než přišel do kapely Vladimir a pak Trafor, měl jsem dvě období, kdy už jsem absolutně nevěděl, o čem mám psát, kam se ubírat. Ještě se Shitnessem, prvním členem kapely, jsme roztočili Repertoár, vyhořel nám nějaký počítač a my jsme o všechno přišli. A to byl pro mě další zlom, nevěděl jsem, kudy kam a chtěl se na to vy**at. Pak si DJ Wich, který ke mně chodil učit se scratchovat a míchat na gramofony, koupil program ACID, začal produkovat beaty, a to byl zase impuls, kdy se to opět rozjelo. Ty nápady, co shořely, jsem k němu přinesl a většinu z těch tracků jsme udělali nově, v nových aranžích, s jeho smyslem pro hudbu a s novým soundem. A tak vlastně vznikl Repertoár v podobě, kterou všichni znají. To byl vlastně první spouštěč té naší největší kariéry. Následně přišel Mike Trafik a udělal hudbu, beaty a celou produkci na desku Rap’n’Roll, kterou jsme chtěli potvrdit, že je Mike Trafik novým a právoplatným členem kapely. Letos je to přesně 20 let od Rap’n’Rollu a 25 let od Repertoáru. A to, že to takhle držíme, je možná dáno tím, že jsme tři a že když má jeden propad, ti další to táhnou a člověk na to není sám, což je, myslím, důležité. My jsme nikdy moc peněz nevydělávali, takže jsme se většinou neměli proč hádat. Jsme kámoši, máme se rádi. Je jednoduché něco zastavit nebo stopnout, ale udržet tu věc v chodu a aby nás bavila, to je ta challenge, kterou jsme si dali.

Co myslíš, že pro vás bylo důležitější v tom úspěšném tažení? Hudba, texty, nebo to, že jste byli ve správnou dobu na správném místě?
Je to skládačka všeho možného. Určitě musíš mít štěstí a zároveň musíš být dobrý a nebát se nějakých nezdarů. V období desky Noční vidění jsem hodně kalil a byl dole a myslel, že se všechno hroutí a že je všechno v p**eli. Vladimír mi řekl, abych přestal kalit, začal makat a že to přijde. Nepřijde to třeba hned, ale nějaký ten feedback v podobě osobní radosti nebo úspěchu na scéně, peněz prostě přijde vždycky. A když budeš poctivě makat a dělat to dobře a ze srdce, tak tě to odmění. Já tomu věřím a jsem důkazem toho, že to tak je.

Předpokládám, že ze začátku jste měli všichni ještě své civilní zaměstnání. Kdy přišel ten zlom, že jste si řekli, teď se tomu budeme věnovat profesionálně?
Právě po Repertoáru jsme začali mít hodně koncertů a začali nás bookovat. Štěstí jsme měli v tom, že moc kapel nebylo a rap začal mít velký boom a fanouškovskou základnu.

Jak se díváš na současnou českou hiphopovou scénu?
Jsem rád, že se rap a to, co jsme budovali, dostalo takhle daleko. Přirovnal bych to k rock’n’rollu nebo blues, ze kterých se také vyvinula spousta žánrů, které známe teď. A to samé se stalo s rapem, protože existuje spousta různých rapových stylů, žánrů a podžánrů, celé to fúzuje, mixuje a vzniká takový crossover. Samozřejmě všechno se mi líbit nemusí, ale řada věcí ano a jsem rád za to, kam se to dostalo a že se to nějakým způsobem vyvíjí.

Když se podíváš na publikum, které na tvoje nebo vaše koncerty chodí, vidíš v něm
i mladé lidi?
Je to zázrak a jsem za to velmi vděčný. Musím říct, že máme fanoušky od 15 do 60 let. A jsem až překvapený, kolik mladých chodí na naše koncerty. S Vladimirem si z toho děláme srandu a říkáme, že asi začneme prodávat rodinné vstupné.

Máš venku novou desku. Jaké jsou plány PSH? Připravujete třeba nový materiál
a příští rok se chystáte opět koncertovat?
Ano. Koncerty jsme lehce omezili, intenzivněji hrajeme šest měsíců z roku a pak si dáváme pauzu, abychom mohli dělat nějaké další projekty a věnovat se rodinám. Ale letos je to 20 let od vydání desky Rap’n’Roll, takže ji vydáváme v remasterované edici na vinylu. K té desce děláme v prosinci dva speciální koncerty v Brně a v Praze. DJ Wich vydává sólové album, na které jsme udělali dvě věci. S PSH jsme na jaře udělali singl a videoklip z našeho výletu do USA. Takže to je nějakých plus minus pět nových tracků za rok. Kapela furt žije a dáváme do hry nové věci. Jestli bude nějaká deska? Nechci říkat, že už jinou neuděláme, ale není na pořadu dne, že bychom museli dělat album. Prostě nás to takhle zatím baví, rozhodně se nekončí a hraje se dál.

Co tě v dnešní době dokáže spolehlivě vytočit a naopak, co ti dělá radost?
Dělají mi radost mladí lidé, kteří jsou sofistikovaní, chytří, vzdělaní. Mám velkou radost, jak jsou ta děcka nabitá. Vlastně jim to závidím. A vytáčí mě hloupí lidé, malost, nějaká zaťatost a nechuť objevovat nový svět nebo nové věci.

Poslední otázka. Co bude, až nebude rap?
Tak to nebudou PSH. Nevím, moje babička říkala: „Mrtvý prd ví.“. Nejsem úplně věřící člověk, že bych věřil v to, že půjdu do ráje. Myslím, že svůj rapový ráj prožívám.