Jan Čechtický: Na starších albech Ohm Square slyším, jak jsme se to učili, bylo to hodně naivní

Hostem Expres FM je Jan Čechtický aka Jan2, který patří k výrazným postavám české elektronické scény. Působil v oblíbené indie kapele Sebastians, stál u zrodu Ohm Square, která už tři desetiletí propojuje elektroniku, breakbeat, drum and bass i další hudební žánry. Kromě toho se také dlouhodobě věnuje produkci a spolupráci s dalšími hudebníky. V 90. letech se navíc objevil i před kamerou ve filmech jako Šeptej, Knoflíkáři nebo Anděl Exit.

Ohm Square vznikli v roce 1996. Zpočátku čtyřčlenný projekt se v průběhu let změnil na dvoučlenný (hudebník Jan2 a zpěvačka Charlie One), hudba se posunula z organického drum’n’bassu, trip hopu či breakbeatu ke komplexnější elektronice. Ohm Square se vyznačují nejen svou hudební kvalitou, ale také svým originálním vizuálním stylem, který se promítá jak v jejich hudebních videích, tak v živých vystoupeních. Skupina má na kontě mnoho koncertů v České republice i v zahraničí, a to včetně vystoupení na prestižních hudebních festivalech. V roce 2023 Ohm Square vydali šesté studiové album s názvem /0, které se nese v duchu alternativní elektroniky s intimními vokály. V letošním roce, kdy slaví 30. výročí své existence, vydali nové EP Fluxus Resisuus.

Tvou první regulérní kapelou byli Sebastians. Co ti tahle kapela dala a co sis z ní odnesl do další hudební kariéry?
Tahle kapela mě dovedla k tomu věnovat se hudbě, i když ze začátku, když jsem začal hrát, mě vůbec nenapadlo, že by mi to mělo nebo mohlo vydržet takhle dlouho. A samozřejmě v neposlední řadě jsem díky ní našel spoustu kamarádů.

Když si dneska pustíš vaši desku Blue by Sebastians z roku 1993, poznáváš v tom ještě sám sebe jako muzikanta?
Zaprvé si ji nepustím, protože je pro mě trápení to poslouchat takhle zpětně. A zadruhé, když náhodou někde zazní a já se tam objevím, slyším vlastně jenom ty chyby.

Na začátku budeme trošku vzpomínat, a to jenom proto, abychom posluchače uvedli do nějakých souvislostí. Sebastians měli poměrně krátký život, ale z lidí kolem kapely vznikla celá řada dalších projektů. Byla tehdy pražská hudební scéna skutečně tak propojená, jak dnes zpětně působí?
Myslím, že byla. Obecně, kdybych měl charakterizovat tu dobu, tak když člověk šel po ulici a viděl někoho nestandardně vypadajícího, většinou patřil do té scény a nebylo těžké se s ním identifikovat nebo ho někam zařadit. A tím pádem navazování kontaktů bylo také snazší. Plus bylo jenom pár míst, kde se ti lidé scházeli, jako byl třeba klub 007 a pak další nově vzniklé kluby, potom Rock Café nebo Bunkr. Těch míst bylo opravdu jenom pár a lidé se tam koncentrovali, takže i automaticky propojovali.

Kdy sis řekl, že už bylo kytarovek dost a začal poohlížet po elektronice a vlastně trošku i po nějakém vedlejším projektu?
Když tady začátkem 90. let začínaly první house party, pro nás to bylo velké překvapení. Pamatuji si, když jsme poprvé slyšeli tu repetitivní elektronickou hudbu, koukali jsme, co to je vlastně, co se to děje. Bylo to pro nás poměrně nové, ten zvuk byl neobvyklý, a když jsme se do toho trošku dostali, začalo nás zajímat, jak se to dělá a co se k tomu používá. A postupně jsme do toho pronikli.

Než se dostaneme k hlavnímu tématu dnešního rozhovoru, musíme zmínit i projekt Colorfactory. Jak ses k němu dostal? Kromě tebe v Colorfactory zpíval i zpěvák Sebastians David Volenec. Přišla ta nabídka pro oba z vás současně?
Ne, Sebastians se potom do Colorfactory transformovali a poslední koncert Sebastians byl takový, že jsme vlastně hráli písničky právě od Colorfactory. Docela přesně pamatuji, jak to vzniklo, protože Sebastians produkoval Angličan Colin Stuart, který stál i za kapelou Colorfactory, byl její součástí. Jeho původní skupina se v Americe rozpadla, on přijel do Prahy, tady produkoval nějaké české kapely, pouštěl nám ty skladby při nějakém domácím dýchánku a nám se to s Davidem moc líbilo. Pamatuji si, že nám bylo líto, že ty skladby nebyly vydané a že je nikdo neuslyší. Sebastians jsme byli trochu přejedení a chtěli se i trošku uklidnit, tak jsme si řekli, že by bylo dobré ty skladby hrát, a to z toho důvodu, aby je vlastně někdo slyšel. Jednou jsme šli z nějakého večírku a fakt si pamatuji ten okamžik, kdy rozednívalo a my jsme seděli na Staromáku a s Davidem a Colinem jsme si řekli, že bychom měli začít hrát a ty písničky nějak oživit. Pak jsme zašli za Pavlem Mrázkem, basákem z Monkey Business, a nějak prostě domluvili, že to teda uděláme. Tak to vlastně vzniklo. Nejdřív jsme to hráli jako Sebastians a pak Colin přišel s tím, že uděláme tribute těm původním Colorfactory. Převzal to jméno, napsal těm členům původní kapely, domluvil se s nimi a pokračoval v jejich činnosti.

Sebastians a Colorfactory byly žánrově trošku odlišné. Pro publikum to musel být docela šok, když jste najednou přišli s tou klidnou, akustickou až křehkou tvorbou… 
Byl to totální šok. Bylo to na Vltavské v klubu Belmondo a ti lidi vůbec nechápali, co se děje, protože přišli na něco úplně jiného a samozřejmě dostali něco úplně jiného, takže bubeník pak říkal, že to s námi hrát nebude.

Debut Colorfactory je hodně propojený s filmem Šeptej. Měl jsi při natáčení pocit, že ta hudba dokonale sedí k atmosféře nejenom filmu, ale i tehdejší Prahy a k celé té hudební generaci?
Neměl. My jsme to opravdu dělali tady z těch důvodů, které jsem popsal. Ale evidentně to zarezonovalo nejenom u nás, ale i u Davida Ondříčka, který se k tomu dostal v průběhu natáčení a rozhodl se s Honzou Muchowem, který dělal k tomu filmu hudbu, ty skladby do toho filmu použít. Takže to nebylo cílené, ale náhodné.

Musíme dodat, že ty už nejsi součástí nebo členem resuscitovaných Colorfactory. Předpokládám, že kvůli tvé pracovní vytíženosti.
Samozřejmě ty lidi mám pořád moc rád, ale právě proto, že letos slavíme 30 let s Ohm Square a děláme nejdelší program v naší historii, jsem nechtěl tříštit síly. A jak se ten náš výroční koncert blíží, jsem rád, že jsem to udělal, protože mám pocit, že to stejně nestíhám.

Ohm Square slaví 30 let. To zní skoro neskutečně. Když si vzpomeneš na úplné začátky, měl jsi představu, že vydržíte fungovat několik desítek let?
Vůbec ne. V té době jsem měl představu, že když je někomu 40 let, měl by si koupit místo na hřbitově. Ale nějak automaticky jsme prošli těmi dekádami. Ze začátku jsme byli čtyři a skončili ve dvou – já s Charlottou – a jsme jako brácha se ségrou. Teď máme v našem věku výroční koncert, který je pro nás něco jako pro Marka Ztraceného Letná.

Ohm Square jsi založil spolu s Dušanem Lipertem a Janem Kleníkem a už od začátku jste koketovali s elektronickými žánry. Věděli jste, že se třeba budete posouvat víc do drum’n’bass?
V době našich začátků vydal Goldie své ikonické album Timeless, které je skvělé doteď, dost nás oslovilo. Byl to čerstvý zvuk, a tak jsme se chtěli trošku vydat tímto směrem a začali se všechno učit. A teď, když jsme se na náš letošní koncert připravovali a vybírali skladby, které budeme hrát, museli jsme projít celou diskografií, abychom vybrali ty správné věci. A na těch starších albech samozřejmě slyším, jak jsme se to učili a jak je to v řadě věcí hodně naivní. Všichni mi vyčítají, že jsem hrozně kritický, ale na druhou stranu musím říct, že tam něco je, že na těch prvních dvou deskách něco bylo, mám pocit, že i přes tu neumětelnost tam ty skladby nějaké kouzlo mají.

Spoluzakladatele Ohm Square jsem už zmínil. Jak jste se vůbec dali dohromady s vaší zpěvačkou Charlie One?
S tou jsme se dali dohromady tak, že Honza Muchow něco natáčel v Anglii pro firmu GoDisc a potřeboval zpěvačku a tam se dostal k Charlottě. Tam se potkala i s Dušanem a když jsme pak řešili, že bychom v Ohm Square potřebovali nějaký ženský vokál, zavolali jsme jí, ona přiletěla a něco tady nazpívala, tak vlastně začala naše spolupráce. Jednou za čas lítala sem a zase zpět do Anglie, což bylo ekonomicky dost náročné a později se to týkalo i koncertů. Pak začala být chvilku partnerkou Honzy Kleníka a už se tady usídlila.

Musíme zmínit, že ona v té době byla zpěvačka Wubble-U, u nás známých díky hitovce Petal, v podstatě byla tak trochu rozkročená mezi Anglií a Českem. Věděl jsi, že dá přednost České republice, potažmo Ohm Square?
My samozřejmě Wubble-U máme rádi, i lidsky a hodně jsme se skamarádili, ale Charlotte tam zpívala vlastně jednu skladbu. U nás byla vytíženější a mohla se trošku víc realizovat. Navíc ve zmíněné skladbě měla trošku zmodulovaný hlas, takže si myslím, že tady měla větší pole působnosti a mohla dělat víc věcí.

Vaši první desku Ohmophonica, kterou jsme na Expres FM zařadili mezi zásadních 50 desek české historie, natáčeli v podstatě v domácích podmínkách. Jak na to vůbec vzpomínáš? A dokážeš si představit, že bys takhle natáčel v současnosti?
Dokážu, protože jsme to natáčeli u mě v kuchyni a docela si na to pamatuji. Měli jsme naprosté minimum vybavení a s dnešními podmínkami, které mají lidé, kteří začínají dělat elektronickou hudbu, se to vůbec nedá srovnat. Možnosti byly omezené hodně – těch nástrojů a samplerů, které jsme používali, jsme měli opravdu málo – ten hardware byl prostě drahý, takže jsme si nemohli dovolit mít profi studio. Na druhou stranu jsme s tím stejně neuměli, takže jsme se to vlastně učili a nějak to poznávali. Myslím, že limitace jsou vlastně dobré pro kreativitu, protože se člověk s tím naučí pracovat, poznávat možnosti, kam až se dá zajít. Takže než mít tunu vybavení a využívat ho na 10 %, je lepší mít jednu věc, co využijete na 100 % a třeba i trošku jinak, než se běžně využívá. Když třeba dneska vidím dje, jak hrají, a pominu to, že hrají nějaké už předmíchané sety, tak to už není ani djing, je to tak snadné, že nic člověka nenutí k žádné kreativitě. Když djing začínal, neexistoval ani ekvalizér, takže se musely třeba vybírat skladby, které k sobě pasují. To dneska už ti lidi nemusí.

Ohm Square za těch 30 let prošli celou řadou obměn, ať už hudebních nebo personálních. Jaké z těch období je ti nejbližší?
Současnost, samozřejmě, protože to je blízko. Když jsme vybírali, které skladby budeme hrát na výročním turné, procházeli jsme celou diskografií a měl jsem možnost se nad tím zamyslet. První a druhá deska, hlavně ta druhá, mi přišly v něčem zajímavé, i když to bylo naprosto nedokonalé. Pak už jsme se to trošku naučili technicky a zjistili, co chceme. Ale zároveň, jak jsme byli čtyři, začaly se naše názory rozcházet. Po třetí desce odešel Dušan a po té čtvrté Honza Kleník. A to jsou ty desky, ze kterých jsem měl problém vybrat nějaké písně, protože technicky je ten materiál v pořádku, ale mám pocit, že jsou v takovém vzduchoprázdnu, že to je takové hledání, kudy jít. Myslím, že to nemá ten emoční impakt. A ty poslední dvě desky ho, myslím, mají. Takže se mi vlastně líbí první dvě a poslední dvě, na těch deskách mezi mi něco chybí.

Snažíš se těm starším trackům dát nějakou novou hudební podobu, nebo je zachovat tak, jak zněly v té době?
Snažím se z nich vytáhnout to, o čem byly, co pro ty skladby bylo třeba zásadní. Nemyslím v nějakých trendech, ale aby nás to bavilo, aby se nám to líbilo, aby se nám to dobře hrálo. Některé skladby jsou hodně předělané a některé, které obstály, jsou poznatelnější. Některé jsou hodně blízko, ale některé hodně vzdálené.

Ohm Square tvoříš spolu s Charlie One. Co je ten důvod, že vám to spolu i po těch 30 letech klape? Rozumíte si dobře osobně i hudebně, nebo občas musíte udělat kompromisy?
Jsme schopní se hodně pohádat, ale za hodinu o tom nevíme. Je to takový fakt vztah, jak jsem říkal, brácha a ségra. Takže jsme schopní si ty věci vyříkat docela ostře a rychle, vybublá to, ale pak se to zase zklidní. K Charlottě mám obrovský respekt, je pro mě skvělý hudebník, hodně kreativní, baví mě s ní trávit čas. Myslím si, že ona je tím hlavním symbolem Ohm Square a já se jí snažím vytvořit nějaký servis, aby mohla předvést to, co umí.

Komunikujete v češtině?
Díky Charlotte jsem se naučil anglicky, protože jsem se jí na škole vlastně nikdy neučil, jenom díky ní teď mluvím anglicky.

Ohm Square slaví 30. výročí své existence. To už si skoro říká o nějaký nový materiál. Chystáte něco?
Ano, EP, které vyšlo 9. října v limitované edici 100 kusů na vinylu. Jednu písničku z něj už jsme vydali v červnu a budou na něm ještě dvě další skladby. A to EP jsme koncipovali tak, aby tam byl trochu znatelný devadesátkový sound, ale přenesený do dnešní doby. Nechtěli jsme, aby to znělo jenom jako devadesátky. Takže takový předěl, takový most mezi současností a devadesátkami.

Je to EP předzvěstí nějaké regulérní desky, nebo si myslíš, že už tahle doba velkým albům moc nesvědčí?
Mám velké formáty rád a to, že doba tomu nesvědčí, mě moc nezajímá. Prostě já si rád poslechnu velký celek, něco, co dává smysl a co můžu poslouchat třeba tři čtvrtě hodiny nebo hodinu. Z našich nových skladeb má ta nejkratší pět minut, a to už se dnes nedělá. A když ta skladba má třeba 12 minut, vůbec mi to nevadí. Prostě když je to nějaká cesta, nějaký příběh, to mám rád.

Takže tohle EP bude na dlouhou dobu poslední?
Doufám, že ještě uděláme nějaké další věci, nás to baví, a dokud nás to bude bavit, budeme to dělat.

Dnes je velkým tématem umělá inteligence. Tebe jako producenta ta představa zapojení umělé inteligence do procesu vzniku děsí, nebo si říkáš, že je to nějaká hranice, kam se to posouvá?
Když to v roce 2023 nastoupilo, tak mě to strašně zajímalo. Začal jsem to trošku pozorovat a v současnosti ji dokonce využívám. Začal jsem přemýšlet o tom, co se s ní dá dělat. S Xavierem Baumaxou máme takový projekt, který se jmenuje Srdíčko, štěstíčko, skluzy a na sociálních sítích komentujeme každé kolo české fotbalové ligy písní. A ty písně vznikají právě pomocí AI, protože jsem zjistil, že pro mě osobně ta AI je perfektní k výrobě klišé a takového toho, co nás obklopuje. Takže jsem se snažil přijít na to, jak se to klišé dá využít a vlastně jsme ho využili tady v tom humorném projektu, protože v něm s tím klišé pracujeme. Ona samozřejmě neumí humor, to umí Xavier. Spojujeme hudební klišé s lidským humorem a s fotbalem.

Když tvoříš, používáš ještě vůbec normální nástroje, jako basu, bicí nebo kytaru, nebo vše už probíhá elektronickou formou?
Poslední dvě desky klasické nástroje nepoužívám. Není to z toho důvodu, že bych na ně zanevřel, ale posouváme se stylově a snažím se to držet v nějaké estetické linii a spíš se posouváme k té čisté elektronice nebo špinavé elektronice. Zajímá mě digitální svět, digitální technologie. Samozřejmě do tvorby zahrnuji i analogové nástroje, ale obecně mě zajímá digitální umění.

Produkoval jsi řadu dalších interpretů. Dokážeš jako producent oddělit vlastní vkus od toho, co potřebuje ten konkrétní muzikant nebo umělec?
Dlouhou dobu už to nedělám. Posledních zhruba pět let se věnuji právě jenom Xavieru Baumaxovi, Samozřejmě jsem to dokázal oddělit a je to strašně obohacující. Chci spolupracovat jenom s lidmi, kteří mně přijdou zajímaví, a můžeme společně vytvořit něco signifikantního.

Co vlastně Ohm Square v následujících dnech, týdnech koncertně čeká?
Největší koncert bude 10. listopadu v pražské Roxy. Jak už jsem říkal, baví mě digitální umění, tak spolupracujeme s mladými lidmi z Umprum, z katedry designu a digitálních technologií. A na koncertu v Roxy přibydou i další spolupracovníci, a to David Vrbík a Jakub Dvořák, kteří tvoří Institut intermédií na Fakultě elektrotechniky.

Takže návštěvníci koncertu se můžou těšit na vizuální podobu vaší tvorby?
Určitě. Ještě jsem zapomněl zmínit Magdalenu Rajnovou, což je módní návrhářka, která dodává Charlottě na každý koncert jiné šaty. A ta audiovizuální složka by měla fungovat dohromady a mělo by to být i hodně audioreaktivní, že by měly ty věci reagovat na sebe navzájem. Ta technologie je pro nás důležitá.

Co nějací hosté? Zvládnete to na pódiu sami, nebo někoho přizvete, aby s vámi zahrál?
Zvládli bychom to sami, ale vzhledem k tomu, že se jedná o 30. výročí, tak jsme si dovolili pozvat na pražský koncert všechny členy nebo spolupracovníky, kteří prošli naší kapelou. Takže tam bude i Dušan s Honzou Kleníkem. V minulém desetiletí s námi hrál Mirek Lacko na klávesy, a ten se také objeví v nějakých písničkách.

Když se ohlédneš zpátky, co tě za těch 30 let změnilo nejvíc? Hudební průmysl, publikum nebo lidi kolem tebe?
Určitě nějaký ten osobnostní vývoj, ale vlastně všechno, samozřejmě. I ten hudební průmysl se změnil totálně a pořád se mění. Mění se i vnímání lidí. Když jsme začínali v těch devadesátkách, hudba byla u mladých lidí v žebříčku důležitosti na mnohem vyšších příčkách, než je dnes. Dnes, myslím, mají ti lidé spoustu jiných možností, jak trávit čas a jak dosáhnout nějaké euforie. A hudba hraje úplně jinou roli v těch jejich životech, než hrála třeba u nás. U nás to pořád trvá, u nás stále hraje významnou roli.

Ještě jedna taková nostalgická. Doba přeje určitým návratům a myslím si, že jsme všichni z té starší generace nostalgičtí. Vidíš nějakou šanci, že by se Sebastians vrátili, byť třeba jednorázově?
Ta šance je nulová. Vlastně ani nevím, kde třeba náš původní bubeník skončil, s tím se nevídáme. Já vlastně obecně tady to v hudbě nehledám, takže právě proto jsou ty naše skladby předělané a ten celý koncert se neskládá jenom z těch pamětnických skladeb v té podobě, v jaké jsou. Ze své přirozenosti se spíš snažím koukat dopředu a chtěl bych spíš návštěvníkům našich koncertů předvést, kam ten vývoj jde, jak to máme teď, ukázat, že ta cesta nekončí. Takže chci, aby tam nějaká nostalgická chvilka byla, ale aby to nebylo jenom o té nostalgii.