Moderátorka Bára Divišová: S politiky bych na kávu klidně šla, lidé z mého okolí mi řekli, že jsem na facku

Tentokrát je hostem pořadu Expres Star žena, která nestojí v zákulisí, ale před kamerou. Reportérka a moderátorka Bára Divišová se v médiích pohybuje už 20 let. Přes regionální televize na rodné Vysočině a v jižních Čechách doputovala v roce 2007 do TV Nova, kde je součástí zpravodajství. Vidět jsme ji mohli ve volebním vysílání včetně debat, publicistických Střepinách a diskuzním pořadu Napřímo. Navíc se Bára už 15 let angažuje v projektu cena Michala Velíška, je členkou nominačního výboru a napomáhá podporovat a šířit všední projevy hrdinství.

Snila jste od dětství, že budete pracovat v televizi? 
Byl to jeden z mých snů, jeden z mnoha. Vedle herečky, zpěvačky, baletky, spisovatelky. Ta spisovatelka už se tomu hodně tomu blížila.

A co nakonec rozhodlo, že jste nebyla ani herečka, ani baletka a skončila jste v televizi?
Zúčastnila jsem se výběrového řízení a uspěla jsem, to ve 20 letech rozhodlo o mé kariéře.

A pak byla další výběrová řízení a postupně jste se propracovala až do Novy…
Výběrová řízení jsem absolvovala nakonec jen dvě. Z Jihlavy si mě vzali rovnou do Českých Budějovic, to mělo společného majitele. A druhé výběrové řízení jsem potom absolvovala na Novu. Jenom taková perlička je, že mě nevzali a byla jsem první náhradnice. A pak, když jsem se přestěhovala do Prahy s tím, že si tam budu hledat práci, se mi ozvali hned druhý den, že potřebují, abych nastoupila. Zase jsem měla štěstí.

Měla jste ze začátku nějaký vzor? 
Měla. U nás na Nově z toho byli trošku zklamaní, protože se mě na to samozřejmě taky ptali už při výběrovém řízení a já jsem zmiňovala lidi z České televize, tehdy třeba Miroslava Karase a podobně. Na to se netvářili, čekali, že když už jsem na výběrovém řízení na Novu, tak budu zmiňovat nějaké novácké tváře.  Pořád mám nějaké vzory, trošku se mi časem mění, ale pořád mám své vzory v kolezích.

I po 20 letech, kdy už vy sama může být pro někoho vzorem, stále vzhlížíte k zkušenějším nebo – z vašeho pohledu – lepším kolegům?
Mám obrovský respekt k řadě kolegů v branži.

Myslela jste si tenkrát, že máte šanci se z Jihlavy dostat právě až do celoplošné televize? 
To by mě v životě nenapadlo. Myslím, že nikoho to nenapadlo. Když jsem se hlásila do té regionální televize, neměla jsem žádnou praxi, byť ji požadovali. Nějak jsem je ukecala. Myslím, že tam hrálo roli i to, že asi viděli, že se mnou jde pracovat a že budu ochotná pracovat za osm tisíc hrubého.

Když si bulvárem nedotčený člověk, tedy já, zadá do vyhledávače vaše jméno, vyskočí na něj kromě vaší práce, taky temná kapitola vašeho života, kdy jste čelila domácímu násilí, dokonce jste přišla o zuby. V té době už jste pracovala na Nově, jak jste v práci vysvětlovala modřiny a šrámy? 
Modřiny jsem neměla, vlastně jsem musela vysvětlovat, až co se mi stalo s těmi zuby. Vysvětlila jsem to tak, že jsem si to udělala sama. Byla to jedna z prvních myšlenek, když se mi to stalo, co řeknu v práci, co řeknu lidem. Styděla jsem se za to .

V tom toxickém vztahu jste vydržela tři roky. Kolikrát se za tu dobu ve Střepinách měli téma domácího násilí? 
Asi ani jednou. Předtím asi ano, ale v této době ne.

Jak reagovali z vašeho okolí, když se dozvěděli, že jste tři roky čelila teroru a oni si toho nevšimli?
Moji rodinu mrzelo, že jsem se jim nesvěřila. Dodnes to nezvládnou úplně pochopit. Máma se mě znovu zeptala teď nedávno, proč jsem o tom s ní nemluvila. Z širšího okolí mi kromě velké podpory přišlo hodně nabídek pomoci, protože jsem v těch 31 letech začínala s pěti igelitkami oblečení. Ale přišly i reakce, které mě mrzely, třeba že se nediví tomu, že se mi to stalo, protože prostě jsem někdy na facku, jsem taková drzá.

Z vašeho mediálního obrazu si udělali obrázek toho, jak se chováte? Nebo to byli lidi, kteří vás znali? 
Byli to lidi, kteří mě znali osobně. O to víc mě to právě mrzelo. Kdyby to přišlo z nějaké větší dálky, tak se mě to tolik nedotklo.

Už pět let zpovídáte politiky v pořadu Napřímo. Jak se za tu dobu změnil váš pohled na vrcholné politiky?
Dívám se na ně z většího nadhledu, s větším odstupem. Čím delší dobu to dělám, znám to prostředí a orientuju se nejen v něm, ale i v těch lidech, kteří ho dotváří, zjistila jsem, že jsou si vlastně v lecčems dost podobní.

Zašla byste s nějakým politikem na pivo nebo kafe?
Asi by se pár takových našlo. Ztroskotat s nějakým politikem na pustém ostrově ne, ale půlhodinová káva by mě asi nezabila. 

Tykáte si s některým politikem? 
Ano, se dvěma ženami. Jedna je jenom na pražském magistrátě a bylo to z její iniciativy. Protože jsem byla zaskočená, tak jsem na to kývla. Ta druhá je trochu výš, ale potykaly jsme si ještě v době, kdy jenom koketovala s myšlenkou, že by se do politiky vůbec vrhla.

Změnily se nějak vaše politické preference, když jste politiky poznala osobně?
Určitě se mi nezměnily po nějakém osobním setkání, ale spíš ve chvíli, kdy sledujete tu politiku takhle hodně zblízka, sledujete programy, co se komu daří a nedaří prosazovat. Spíš na základě těchto zkušeností.

Kdo ze současných politiků dává v debatě nejvíc zabrat?
Tomio Okamura a Andrej Babiš.

Stává se, že je politik – než se zapnou kamery – jako milius, je v klidu a po rozsvícení černého světla najednou začne dštít oheň a síru?
U mě ne. Já se s nimi nějakým způsobem bavím i mimo kameru a dost podobným způsobem se bavíme, i když se zapne.

Patnáct let se věnujete také Cenám Michala Velíška. Potkala jste se s ním před jeho smrtí?
Neměla jsem tu možnost.

Vražda Michala Velíška otřásla celým Českem. Jak jste ji prožívala vy?
V té době jsem byla těsně po střední škole a mě zasáhlo mě to už jenom proto, že v České republice jsme na něco takového nebyli zvyklí. Zasáhla mě i řada tiskových konferencí, kdy policie na jedné z nich doporučovala lidem, aby se neangažovali v případě, kdy se dostanou do podobné situace. Už tehdy to ve mně hrozně rezonovalo, protože máte nastavené nějaké hodnoty, co máte a nemáte dělat v určitých situacích, a toto doporučení bylo nepochopitelné.

Je těžké vybírat laureáty cen?
Je to hrozně těžké. Když pročítám nominace, které nám diváci každý rok posílají, tak bych je ocenila všechny. Zejména mám velkou slabost pro dětské hrdinské činy. U nich jsme přistoupili už před několika lety k tomu, že pro ně máme zvláštní kategorii a opravdu je všechny oceníme. Podle nás je to pozitivní motivace a chceme budovat vzory. Myslím, že u dětí to má ještě větší smysl.

Z kolika příběhů ročně zhruba vybíráte?
Většinou jich každý rok chodí okolo stovky. Ve chvíli, kdy si je potom rozdělíme do kategorií, nám vypadnou děti, které oceňujeme všechny. Nově jsme začali oceňovat i seniory. Zbylé příběhy rozkategorizujeme na dopravní nehody, nelhostejnost, požáry, topení a podobně. 

Jak moc se vás ty příběhy dotýkají? 
Některé hodně. Jsem hodně senzitivní člověk, hodně vnímám emoce, některá natáčení pro mě byla opravdu náročná.

Jak bouřlivé jsou porady týmu pořadu Střepiny? Uvažovala Bára Divišová o změně zaměření? Čte internetové diskuze? A co řekne dceři, kdyby chtěla jít v jejích profesních šlépějích? 
To a mnohem víc se dozvíte, když si poslechnete celý rozhovor v úvodu článku. 

Archiv rozhovorů Expres Star najdete v sekci Podcasty, v aplikaci Expres FM, na webu Podcasty.cz a v aplikacích Spotify a Apple Podcasts.