Mat213 o hudbě z háemka, potetovaném kuřeti i o tom, co je a není cool poslouchat

Balancuje na hraně umění a kýče, míchá vysoké s nízkým. Stal se objevem roku na cenách Vinyla a singl 7teen mu přinesl cenu Apollo. V občance má jméno Matěj Čech, dokončuje studia malířství na Akademii výtvarných umění a 6. října v pražském klubu Café V lese pokřtí své druhé album Party in Prague. Nejen kolem něj se točila řeč v rozhovoru s Veronikou Kolouškovou

Před pár dny jsi úspěšně složil státnice. Jak probíhají státnice na AVU?

Je to v podstatě taková středoškolská maturita z výtvarky – dějiny umění a trocha té teorie. Je sympatické, že pedagogové vědí, že jsme umělci a ne žádní chytrolíni ani teoretici, a tolik nás nedrtí. Takže to byla, jak se říká, dávačka. Jsem v pátém ročníku a před sebou mám ještě jeden, protože, stejně jako doktoři, studujeme šest let. Zbývá mi napsat a obhájit diplomovou práci.

Jel jsi ke státnicím tramvají číslo 17?

Chápu. Narážíš na mojí písničku 7teen. Dojel jsem tam z Hradčanské. Bydlím teď na Floře, takže sedmnáctkou už skoro nejezdím. Nemám šanci. A dokonce jsem si všiml, že oni z té tramvaje udělali tramvaj číslo 27! Sedmnáctka sice pořád existuje, ale když najednou jezdí sedmadvacítka na Libuš, není to to, co jsem znal. V modřanské skupině jsem dnes četl, že jsou kvůli tomu strašné revolty. Navíc zrušili ještě linku 165 a lidi horlivě řeší, že je tam chaos. Vůbec se mi nelíbí, jakým směrem to v Modřanech, odkud pocházím, jde.  

Sedmnáctka je mimochodem nejoblíbenější tramvajová linka v Praze, jak vyplynulo z nějaké ankety. Je to taková vyhlídková trasa skrz celou Prahu..

To je pravda. To mě ani nenapadlo a teď to zní skoro vypočítavě, že jsem si našel, která linka je nejoblíbenější, a podle toho tu písničku napsal.

Skladba 7teen po vítězství v Apollu rozpoutala v hudební obci plamennou diskuzi o tom, jak by měl a neměl znít vítězný singl a kde je hranice kýče a umění. Máš nějakou teorii, proč jsi rozpoutal takovou kontroverzi?

První, co mě napadá, je, že to jsou lidi, kteří nemají vkus, nerozumí hudbě, jsou trapný, je to ubohý a asi mají příšerný životy. Ale teď vážně. Myslím, že to bylo tím, že ti lidi, kteří hudbou víceméně žijí, v ní podle mého vidí nějaký druh úniku. Staví umění na jakýsi piedestal a je to pro ně transcendentální zkušenost. Hledají v tom nějaká hlubší východiska, která se pak můžou projevovat v té hudební formě, ať je to například komplikovanější stavba písničky a tak podobně. A pak tisíc dalších věcí, co tam hledají. Nevidí v tom přesah a najednou je to prostě jen něco, co je absolutně obyčejný a debilní, a oni nevědí, jestli to je prdel, nebo je to vážně. Je to v podstatě taková věc z „háemka“ a oni tohle od hudby nechtějí.

Proč si vlastně říkáš Mat213?

Tak jsem se vždy jmenoval na všech online fórech a v oldschoolových online počítačových hrách, jako byly Gladiators nebo Divoké kmeny. Vnímal jsem to tedy jako své autentické jméno a zároveň jako odkaz na internetovou kulturu, ze které pořád asi trochu těžím.

Ateliér malby na AVU, ve kterém studuješ, vede Josef Bolf s asistenty Nik Timkovou a Jakubem Hoškem, kteří se zabývají nezávislou hudbou a stojí například za festivalem Creepy Teepee. Řešíte spolu muziku?

S Jakubem řeším hudbu hodně. Ukázal mi hrozně moc věcí. Hyperpop, který používal ty nízké popové formy, je už teď jako žánr možná trochu pasé, ale ten přístup byl obdobný jako třeba v umění u pop-artu. Takže v tom, jak se mísí vysoké s nízkým, měl na mě Jakub Hošek extrémní vliv.

Přeneseně jsi vlastně takový Warhol v hudbě…

Andy Warhol je pro mě perfektní životní étos.

Jaké maluješ obrazy? Jsou někde k vidění?

Něco mám na Instagramu, ale momentálně moc nemaluju. Ale čeká mě ta diplomka, tak budu zase malovat hodně. Takže se můžete těšit na nějaký nový parády, co tam napálím. Pokud jde o styl, tak teď je to digitální koláž, dřív to byl olej na plátně, prostě obrázky.

Je ti 25 let. Jakou muziku poslouchají tví vrstevníci?

Rap. Z české scény je to Milion Plus, Cashanova Bulhar, Labello, Calin, Rychlí kluci.

A co není cool poslouchat?

Asi nebudeš moc cool, když řekneš, že posloucháš třeba Renneho Danga nebo Refewa a věci z dílny labelu Blakkwood. To si myslím, že je takovej ten mainstreamovej étos, co není cool. A když chceš bejt cool, tak řekneš 58g, Dalyb nebo Shimmi.

Jaké na tebe vlastně chodí publikum? Dovedu si představit, že na koncert přijdou přestárlí hipsteři, ale třeba i čtrnáctileté holky, které v těch písničkách o lásce nacházejí určitou krásu.

Byl bych rád, kdyby na mě chodily čtrnáctileté holky, které v tom vidí krásu, ale to se bohužel moc neděje. Zatím na mě chodí lidi od 22 do 45 let. Spíš starší lidi oproti mně, což je tím, že se to nedostalo do školních lavic.

Mat213 je z části alter ego. Na kolik procent se překrývá s Matějem Čechem?

Ze začátku moc ne. Byla to alternativní persona barda, která zpívala s akustickou kytarou někde za Prahou. Ale tím, jak se na téhle desce přesouvám do víru velkoměsta, do Prahy, tak to přirozeně víc splývá s mojí osobou.

Moc se mi líbí, jakou sis k desce napsal anotaci. Opravdu v ní nezapřeš studenta umění. „Bard odhazuje loutnu a vak z pavoučích vláken, který mění za tašku Bolt food a digitální syntezátor. Město, před kterým bard varoval, ho nyní pohltí. Hnán láskou a chtíčem těžko se brání nástrahám nočního města..” Co při tom průletu městem zkoumáš?

To je samozřejmě takovej patetickej Karel Hynek Mácha shit. Zkoumám město. Jsou to takový „slice of life” věci, pozorování toho, co se za poslední tři čtyři roky v Praze dělo, jak jsem vnímal, že se v ní lidi chovají. Baví mě pražskej genius loci. Plus jsem chtěl udělat taneční desku a taneční hudba je pro mě neodmyslitelně spjatá s Prahou a s nočním životem. Takže to celé takhle formálně, konceptuálně dávalo smysl. Líbí se mi, že to není žádnej převratnej koncept, že je to takový jednoduchý, že to je o párty v Praze, noční život a co tam lidi viděj. Nic složitýho pro nesložitou hudbu.

Na promo fotografiích ke křtu jedeš na kole a na zádech si jako spolujezdce vezeš nějakou drůbež s useknutou hlavou. Proč jsi zvolil takovou provokativní estetiku?

V něčem je to problematické a zároveň to má být taky na hraně, kdy je to ještě v pohodě, a kdy to už je problém. Naschvál chci používat znepokojující až dekadentní, ale zároveň hodně naturalistické obrázky, které vytváří dobrý kontrast k tomu měkkému tanečnímu popu. Aby si člověk řekl, že jsou tam taky drogy, noční život a že to není všechno růžový. Ale mám hodně písniček, který jsou o lásce, jsou takový měkoučký a mně se zkrátka líbí ten kontrast  – že jdeš do Alberta a tam máš 1000 kuřat s usekanejma hlavama.

To kuře je navíc potetované..

Je. Protože mi to přijde celý nechutný. Jak je to na tý ulici, je to takový špindírovský. Mám rád tuhle estetiku, kterou můžeme vidět třeba ve filmech Harmonyho Korinea.

Zbytek rozhovoru je k poslechu v audio záznamu.