K.Flay: Kromě sluchu jsem ztratila i pocit pevné půdy pod nohama, byla to náročná cesta

Americká zpěvačka, rapperka a skladatelka Kristine Flaherty alias K. Flay před týdnem vydala svou pátou desku nazvanou Mono, kterou příští pondělí představí českým fanouškům v pražském MeetFactory. Do Prahy přijíždí tato 38letá uvědomělá a v písních často nazlobená dáma potřetí. Poprvé předskakovala Imagine Dragons a před čtyřmi lety už si střihla samostatný koncert v Rock Café. Tentokrát jsou ale věci trochu jinak. K Flay před rokem ohluchla na jedno ucho. O tom, co to pro muzikantku znamená, byla mimo jiné řeč v rozhovoru, který jsme s ní vedli přes Zoom. Kristine byla čerstvě probuzená, v mikině s kapucí a kávou v ruce, rozesmátá, přátelská a v nejlepší pohodě.

Vidím více otevřenosti a tolerance k odlišnostem

Vystudovala jsi psychologii a sociologii na Stanfordské univerzitě. Není to pro umělce nevýhoda? Neanalyzuješ příliš věci tam, kde bys měla být spíš instinktivní?
Myslím, že mi to pomáhá. Nemívám například tvůrčí bloky. Nápady a postřehy ke mně přicházejí bez ustání. Není to tak, že bych pokaždé napsala to nejlepší, ale ta brána, ten portál se otevřel, a myslím, že má studia na tom mají podíl. Jsem zvídavá a dívám se pozorně kolem sebe – když se teď například dívám na sousedovu branku, která je zrezivělá, začnu přemýšlet, co pro mě znamená rez. To by byla dobrá úvodní věta textu: „Viděla jsem rez na tvý brance…“ Ani teď nevím, co to znamená. Ale každý drobný detail života něco symbolizuje. Takže abych to shrnula – pro mě je to výhoda.

Hudbu skládáš dvě dekády. Být ženou v šoubyznysu je dnes o tisíc procent jiná písnička než v roce 2003, kdy jsi s hudbou začínala. Můžeš porovnat, jaké bylo být ženou v popmusic tehdy a dnes?
Když jsem začínala, skládala jsem písničky v ložnici a nebyla součástí hudebního průmyslu. Ale od chvíle, kdy jsem začala koncertovat a jezdit po světě, což bylo někdy kolem roku 2009, se změnilo opravdu hodně. Vidím čím dál více otevřenosti a také tolerance k odlišnostem, vidím více show, v nichž vystupují lidé nejrůznějších genderů, ras nebo sexuality, vídám semknutější komunitu mezi ženskými producentkami nebo zvukařkami. Sama jsem se naučila nahrávat svůj zpěv a všechny ty technické náležitosti kolem a myslím, že pro příští mladou generaci je důležité, aby dívky byly v technických schopnostech podporovány. Vnímám, že se to děje. Ještě to chvíli potrvá, ale je to skvělé. Dnes zkrátka vidím mnohem víc odstínů toho, co znamená být ženou. A to je příjemné.

Svůj hlas veřejně známé umělkyně využíváš mimo jiné také k boji za záchranu klimatu. Radíš lidem, aby ve volbách pečlivě volili své zástupce. Snažíš se, aby tvá turmé byla co nejzelenější? Je těžké tlačit promotéry ke změnám?
Dobrá otázka. Toto je na turné opravdu těžká věc, protože se střetáváš s existující infrastrukturou. Snažíme se být co nejzelenější, ale náš tourbus stejně jezdí na palivo a já nemám přístup k tourbusu, který ne. Nejsem tak velká umělkyně, abych si nechala sestrojit elektrický. Některé věci jsou navázané na mé finance a přála bych si, aby bylo víc „eco-friendly“ možností pro začínající umělce nebo pro ty, kteří nejsou ještě úplně slavní. Je těžké být eko, když jste finančně limitováni. Svým chováním ale můžeme na malých věcech demonstrovat svůj postoj, který přitáhne pozornost k většímu problému. Můžu eliminovat jednorázové plasty, ale to, co má skutečný efekt je, když americká nebo čínská vláda zásadně změní pravidla. To ovlivní teplotu planety a mé malé kroky k tomu mohou pomoci. Mohu zaktivovat své publikum, aby tlačilo na vlády. Celé je to o tom, abychom byli politicky angažovaní, aktivní a tlačili na ty, kteří dělají politická rozhodnutí. Plastová brčka nejsou dobrá, ale uhlíkové stopy největších ekonomik světa jsou to, co je zásadní. Tak na ně tlačme.

Virus explodoval jako granát a zničil sluchové ústrojí

Tvé nové album se jmenuje Mono, což má jistě souvislost s tvou nedávnou ztrátou sluchu. Má to i další podtext?
Ten druhý význam slova Mono je „jeden“. Velký boj spousty lidí je o tom, že já vězím tady – v mém těle – a ty ve svém těle. Ani sis ho nevybrala, prostě ses jednoho dne narodila. Můžu stát vedle tebe a můžeme se bavit, ale pořád jsem uvězněná v tom svém těle a ty v jiném. Pro mě osobně je to znepokojující a stresuje mě to. Narodíš se sama, umřeš sama. Ultimátně se smíříš sama se sebou, protože jsi jediným člověkem, se kterým jsi celý svůj život. Takže ano, Mono odkazuje k mému defektu – od této desky neslyším na pravé ucho, ale v širším smyslu je to cesta smíření se sebou. Neříkám, že jsem toho úplně dosáhla, ale udělala jsem v té cestě míru velký pokrok.

Zjistili lékaři, co se s tvým uchem stalo?
Řekli, že mám něco, čemu se říká náhlá senzorineurální ztráta sluchu. Nejspíš se mi běžný virus, ať už Covid 19 nebo virus z obyčejného nachlazení, dostal do vnitřního ucha. Touto cestou se ti virus do těla běžně nedostane, to spíš do krku, do dutin a tak.. Takže se mi tam prostě omylem dostal, načež explodoval jako granát a zničil sluchové ústrojí.

Takže ses jednoho dne probudila naprosto hluchá?
Ano.

To je děsivé…
To tedy je. A nejšílenější na tom bylo, co se stalo s mou rovnováhou, protože ve vnitřním uchu je rovnovážné ústrojí. Motala se mi hlava, každých deset minut jsem zvracela, bylo mi strašně zle. Musela jsem chodit měsíce na fyzioterapii, abych získala zpět rovnováhu a mohla být znovu schopná chodit a běhat. Takže kromě sluchu jsem ztratila i pocit pevné půdy pod nohama, a to byla taky dost náročná cesta.

Máš v tom neslyšícím uchu tinnitus?
Ano, v tom uchu, které neslyší, mi zvoní. Dost nahlas a bez přestání. Děje se to během koncertů, i teď, když spolu mluvíme. Prostě pořád.

Napadlo tě, že budeš s hudbou muset skončit?
Pár dnů na začátku jsme si s mojí manažerkou, která je zároveň mou nejlepší kamarádkou, říkaly: „Panebože, co když nebudu moct dělat hudbu?“ Pak jsem si zpětně projížděla své zvukové záznamy. Sluch jsem ztratila 27. srpna ráno a první song jsem napsala 19. září. Takže to netrvalo tak dlouho. Ale těch pár dnů na začátku se mi tak příšerně motala hlava, bylo mi špatně a byla jsem tak zmatená a vyděšená, že jsem si říkala, že budu muset přestat skládat. Ale mí rodiče mě naučili být velmi odolná, pružná a adaptabilní, za tu výchovu jsem jim moc vděčná. Takže uplynulo pár dnů a už jsem říkala: „Tak o tom jdeme napsat song!“

Jako pilotní píseň z alba jsi vypustila poměrně tvrdou věc Raw Raw. Pro mě je o strachu otevřít se někomu a být sám sebou. Protože když to uděláš, vrací se ti bolest z minulých vztahů. Je tam basová linka, která mi připomíná The Prodigy. Psala jsi to s myšlenkou na ně?
Ne, ale jsem jejich dlouholetý fanoušek. Jejich hudba je v mém DNA, Liam Howlett dokonce koprodukoval song na mém prvním EP. The Prodigy, Nine Inch Nails, začátky Muse – tyhle kapely byly v mé duši, když jsem tu desku psala. Je to tvrdé a intenzivní, a to se dobře pojilo s tím, čím jsem prošla. Takže odpověď je vlastně ano…

Dalším singlem z nové desky byla skladba Shy. Někde ses zmínila, že jsi to poslala holce, do které ses zamilovala, protože ses styděla jí oslovit. A teď je z ní tvoje partnerka, takže to zafungovalo…
To je síla hudby! Když píšeš song, stáváš se superhrdinou. Můžeš říct cokoliv. Je to vtipné, protože jsem jí to poslala a ona říká: „To je o mně?!“ Ano, a teď je to moje holka, zafungovalo to. Jasně, že jsem jí i reálně řekla, že se mi líbí a pozvala jí na rande. Ten song je pro mě zvláštní, protože hodně lidí, kteří znají mojí hudbu, si myslí, že při osobním setkání budu drsná. Ale jsem spíš praštěná, veselá a hrůza ze mě vůbec nejde. Nejsem drsná, konfrontační ani nekřičím. Ale na koncertech jsme všichni přesně takoví! Všichni máme katarzi, dav řve.. Můžeme být tím nejslušnějším člověkem ve frontě v potravinách, ale na koncertu jsme divocí. Myslím, že pro lidi je důležité mít bezpečné místo, kde mohou být divocí. Ta má divokost na pódiu se asi pojí s tím, že jsem jako dítě dělala různé sporty.

Jakých dalších témat se dotýkáš na novém albu?
Je tam politický song In America. Politické songy jsem psala už v minulosti, jsem otevřená, pokud jde o mé názory na politickou situaci v Americe. Myslím, že v této době může být politika vyčerpávající a je velmi důležité zůstat angažovaný. V této písni jsem na novém území, protože je o komplikovaných pocitech, které máme ohledně naší národní identity. In America tu lze lehce zaměnit za In the Czech Republic, In Germany nebo In Italy, protože když se zeptáš kohokoliv, odkud je, zjistíš, že zčásti svou zemi miluje, protože díky ní je takový, jaký je, a zčásti ne, protože jeho země nereprezentuje to, co cítí a co je pro něj důležité. Pak je tam song Spaghetti, který je o dětství, nostalgii a o tom, jak dát životu smysl a jak můžeme být hraví. Je tam celkově dost experimentálních věcí a pokrývám dost témat – milostný vztah, vztah k sobě samé, vztah ke své zemi..

Když jsi u nás před čtyřmi lety hrála v pražském Rock Café, tví fanoušci si s sebou přinesli černé a bílé balónky. To je nějaký globální interní zvyk?
Ne ne, to bylo jen tehdy. Ale lidi nosí různé věci a já to vítám.

Pamatuješ si z Prahy ještě něco nebo to byla jen krátká návštěva?
Ráno jsem si dala dlouhý běh. Běžela jsem skrz celé centrum, uběhla jsem tak 11 kilometrů. Běh je skvělý způsob, jak poznat město. Bylo krásně. Pamatuju si, jak jsem telefonovala mámě z velkého parku. Měla jsem čerstvě zlomený nos a monokl, protože jsem upadla při běhání v Paříži asi deset dní předtím. Tehdy pršelo a já spadla a praštila se obličejem o železné lešení, měla obrovský monokl a ten večer jsem ten koncert ve Francii odehrála. Z Prahy si ještě pamatuju, že jsem řešila vztahové problémy s ex, docela těžký den. Ten koncert v mé paměti jsou jen pumpující hlavy… Je tam nízký strop, že? Hlavy pumpující nahoru a dolů. Jeden z mých top koncertů turné.

Předskakovat ti bude americká rocková kapela Weathers. Byli tvoje volba?
Ano. Jeden z producentů písně Raw Raw s nimi pracoval na několika věcech, které se mi moc líbí. Máme hodně společného. Jejich nová hudba je super a myslím, že to bude speciální ostrý večer. Jsem nadšená, že svou show můžu Praze ukázat.