Nejlepší hudba ve městě /
Celý playlist
Rozhovory

Warhaus exkluzivně: O snaze přetavit bolest v něco chytlavého, skládání v jurtě i vzpomínkách na Prahu

Avatar photo Veronika Koloušková
16. 03. 2023

Warhaus je sólový projekt jednoho ze dvou frontmanů belgické kapely Balthazar Maartena Devoldere. V listopadu vydal své třetí album Ha Ha Heartbreak, které poskládal ze střepů svého rozlámaného srdce během tří týdnů strávených v hotelovém pokoji v Palermu. V pondělí naplnil se svou kapelou vyprodaný pražský Lucerna Music Bar zakouřenou noirovou atmosférou plnou nostalgie, touhy a vášně. Těsně před koncertem Maartena pro Expres FM vyzpovídala Veronika Koloušková.

Další díly (191)

Warhaus se zrodil po vydání druhé desky Balthazar. Cítil jsi potřebu ponořit se hlouběji do sebe a tvořit něco čistě osobního? 
Přesně tak. Rád hraju s kapelou a mám rád týmovou práci, když spolu s Jintem píšeme songy. Ale všechny mé oblíbené desky jsou desky klasických sólových písničkářů, takže má druhá část je přitahována pocitem, že si pustíš desku a vstoupíš tak do mysli jednoho člověka. Mé poslední album je navíc celé o rozchodu, to s Balthazar natočit nemůžeme, protože Jinteho milostný život není v souladu s mým. 

Bylo pro tebe těžké najít a vytvořit postavu jménem Warhaus? A nevydal se nakonec jinou cestou, než jsi původně zamýšlel? 
Ono to má vývoj. Na první desce mi bylo osmadvacet a zkoumal jsem svou temnější stránku, což bylo vzrušující. Krom toho jsem taky bral až moc drog. Takže když se ohlédnu zpátky, Warhaus je svým způsobem postava, ale zároveň je reálný, protože je to archetyp, který žije uvnitř mě. Ale má obrovský vývoj – nová deska je velmi blízko mě samému, protože je v ní zranitelnost a je upřímná. Ne že bych na těch předchozích nebyl upřímný, ale měl jsem takový štít, vytvořil jsem dandyho. Cítím to i při živém hraní. Někdy se cítíš jako rocková hvězda, ale někdy zranitelně. Už s tím nemám problém a nepotřebuju se schovávat za  představu silné postavy. Mnoho umělců je introvertních a bojují se studem. Teď nemluvím o hercích, ti si pozornost užívají, ale muzikanti jsou často plaší lidé, kteří si skládají hudbu ve svém pokoji a pak s ní musí jít na pódium. 

Foto: PIAS / Titus Simoens
Poslední album vzniklo v Palermu, to si ale Maarten pořádně prohlédl až o rok později

Původně jsi zamýšlel nahrát jako Warhaus pouze jednu desku, ale už jsou venku tři. Nejspíš ti je v této poloze dobře… 
Rád se zkoumám. Jako člověk i umělec se přirozeně vyvíjíš. Lidé se často ptají, odkud čerpám inspiraci, ale člověk prostě jen stárne, v duši si něco sedá, jak zraješ a nabýváš zkušenosti, slyšíš třeba náhodně nějakou muziku a ta ovlivní tu tvojí.. Nebojím se, že bych se opakoval. Také hodně medituju a snažím se žít zdravěji. Zjistil jsem, že podvědomí, ze kterého čerpám inspiraci, je nekonečné. Je to záhadný a šílený svět skrytý uvnitř. Režisér David Lynch o tom krásně mluví. Říká: „Když trpím, nemůžu psát.“ Své temné filmy tak spřádá ze svých snů. 

Každé ze svých alb jsi vytvořil v izolaci mimo svůj domov. První vzniklo na malém hausbótu, druhé v horách v Kyrgystánu a třetí v hotelovém pokoji na Sicílii. Potřebuješ se vždy dostat do bubliny mimo čas a prostor, abys mohl soustředěně skládat? 
Ano, rád se separuju od věcí, které by mě rušily. Naposledy to bylo Palermo. Každý se ptá proč. Prostě mi kámoš řekl: „Možná bys mohl odjet do Palerma“ a já si koupil letenku. Bylo to náhoda, žádný plán. To album v sobě má nakonec šarm a nostalgickou romantiku Palerma, nějak se to tam záhadně obtisklo. 

A co Kyrgystán? Tam jsi skládal v jurtě? 
Ano. V cestování nejsem vůbec dobrodruh, ale mám kamaráda, fotografa, který je extrémní dobrodruh, který vždy najde místo na konci světa a ke kterému se můžu přifařit. Do Kyrgystánu jel napřed, já si vzal taxíka do posledního ztraceného městečka na úpatí hor a potom jsem jel Jeepem několik hodin skrz ty hory, kde už žádné domy nebyly. Dojeli jsme se na farmu pastevců, kde ten můj kamarád natáčel dokument. Tam jsem dostal svého koně, pásl ovce a psal hudbu. 

Vraťme se do hotelového pokoje v Palermu. To jsi tam strávil tři týdny zavřený uvnitř, bez toho, že bys vycházel ven? 
Ano. Byl jsem v introspektivním rozpoložení a potřeboval pracovat. Když jsem se po roce do Palerma vrátil se dvěma kamarády, abychom nafotili fotky a natočili klip, poprvé jsem viděl to město a říkal si: „Páni, tady je to docela hezké!“ Při první návštěvě jsem byl prostě ponořený do sebe po rozchodu, tak jsem si ven došel maximálně pro pizzu, kterou jsem si vzal na pokoj. 

Tvé nové album se jmenuje Ha Ha Heartbreak. To „Ha Ha“ je tam proto, že chceš odlehčit trýzeň, o které deska je? 
Ne, je to popěvek. V jedné písni jsem slyšel, jak v refrénu sbor zpíval „Ha Ha Heartbreak,“. Je to chytlavé. Napsal jsem deset songů o rozchodu a je to navíc fajn slogan – třeba na merchandise. Svůj rozchod, syrovou bolest nebo pocit prostě přetavíš v něco chytlavého. A přesně to pro mě ten název vyjadřuje – že jsem přetavil zlomené srdce v hudební téma. 

Když píšeš songy o rozchodu, může to být dobrá terapie. Zároveň je to ale bolestivé, když se vracíš a znovu prožíváš chvíle, které ti způsobily trápení.
Ano. Nyní už jsem sice velmi šťastný v novém vztahu, ale i zpívat každý večer tyhle věci na turné mě vrací zpátky. Ale to je totéž i u písní o lásce, které jsem napsal jako hodně mladý. To si vždy říkám, jaké já byl tehdy děcko. Zároveň ale do těch písní můžeš projektovat nové věci, které se ti teď v životě dějí, což samozřejmě dělá publikum, ale autor také. Pokud jde o skládání, vůbec nevěřím v klišé, že je to terapie. To by znamenalo, že máme zkratku k tomu, jak se z toho dostat, že prostě vydám desku a všechno je v pohodě. Trvá nám to stejně dlouho jako všem ostatním, ale já zkrátka píšu songy o tom, co se mi zrovna děje. 

Nové album otvírá krásná skladba Open Window, která je o počáteční fázi rozchodu, kdy věříme, že je to jen nějaký omyl a zase bude všechno v pořádku. V jejím finále je dlouhá instrumentální romantická pasáž. Je to proto, že chceš nechat v posluchači rozproudit jeho vlastní vzpomínky na vztah? 
Chtěl jsem, aby to bylo hodně romantické, proto jsou tam smyčce a dlouhá melodie. Jak jsi říkala, je to píseň o popírání, naivní představě, že se všechno zase spraví. Romance je vždycky naivní, protože většinou skončí… Na koncertech chci v této pasáži prostě nechat lidi odejít v mysli na romantická místa, což může být ve světě, ve kterém žijeme, osvěžující. 

V klipu k této písni sedíš u stolu, jíš pomalu mušle a za tebou padají z okna věci, které tvořily tvůj život. Vázy, kytky, desky, dokonce i klavír. To jste opravdu shodili ze střechy klavír?
Ano, a dokonce jsme měli nachystané dva pro případ, že by první záběr nevyšel. Naštěstí vyšel. Původně jsem chtěl, aby to z okna vyhazovala při hádce ta bývalá láska, ale… Víš, jak se věci ve vztahu zkazí a jeden to nevidí? Já jsem například většinu času ve své hlavě a často slepý. Chtěl jsem tedy vyjádřit, jak se celý tvůj svět hroutí, aniž by sis toho všiml.

Ty sám, ale i Balthazar, máte vztah ke starým věcem. Máte rádi vintage zvuk, vintage oblečení, vaše videoklipy mají často nádech 60. nebo 70. let. Kde se v tobě vzala láska ke starému? 
Na této desce jsme chtěli mít sedmdesátkový vibe. Hřejivý, analogový a čistý, takže jsme nahrávali na pás, abychom toho zvuku docílili. V budoucnu budu určitě dělat věci, které nebudou mít ten dávný odér, ale jinak nevím… Možná prostě nechci, aby mé věci vyšly rychle z módy. 

Na posledním albu chybí ženský hlas Silvie Kreusch, která byla tvou životní parnerkou. Což je v pořádku, protože je vše vyprávěno z tvého mužského pohledu. Plánuješ v budoucnu znovu použít ženský vokál? 
Se Sylvií jsme zůstali dobrými přáteli a budeme dál spolupracovat. Naše hlasy spolu dobře ladí. Z ní je teď sólová zpěvačka, je extrémně talentovaná a jsem na ní moc pyšný. Při práci na posledním albu jsem ji dokonce požádal, aby nazpívala hlas v pozadí, ale řekla mi: „Myslím, že bys to měl natočit úplně sám, protože je to hodně osobní a je to o tom, jak se odděluješ z pozornosti žen. Staň se mužem, Maartene, a natoč to sám.“ Ale rád bych s ní zase pracoval a mluvíme o tom. 

Takže ženské vokály zpívají teď na pódiu chlapi z kapely…
Ano, vysokým hlasem. Pracovní název nové desky byl Anima, tedy ženská část mužské osobnosti. Ale tak už svou desku nazval Thom Yorke. Je to koncept Karla Junga. Někde psal, že umělec, který potřebuje múzu, nepřijímá svou ženskou stránku, a proto musí projektovat svou fantazii na ženy kolem sebe. A já si říkal: „Sakra, to jsem celý já.“ Vždy jsem měl přítelkyni, sahá to až k mé matce, ale nechci se tu pouštět do psychoanalýzy. Myslím, že na této desce jsem musel přijmout svou ženskou část a stát se celistvým člověkem. 

Na koncertech hráváš na trumpetu. Kde ses to naučil?
Umím zahrát dva tóny. Koupil jsem si levnou trubku v bazaru v Americe během turné s Balthazar. Jednou jsem k ní prostě přiložil rty a snažil se vyloudit nějaký zvuk. Vyšel tón, byl to B dur, to je když nemačkáš na trubce nic. A u toho taky zůstalo. Ale dobře to doplňuje trombon, který máme v kapele. 

Co tvůj parták z Baltazar, Jinte? Vídáte se? 
Skládá a brzy přijde s novou hudbou. Já jsem hrozně hrr a potřebuju pořád něco dělat, Jinte si naopak dává rád na čas a užívá si klidu domova. 

Tvé album, stejně jako Balthazar, produkoval Jasper Mackleberg, známý také ze svého projektu Faces On TV, který tě zároveň doprovází při koncertech na kytaru a další nástroje. Do jaké míry je zvuk Warhaus jeho dílem? 
Na této desce hodně. Přijel jsem z Palerma s nahranou kytarou a hlasem, on vše naaranžoval. Přidat smyčce byl jeho nápad – dobře to kontrastuje s intimitou hlasu z toho hotelového pokoje. Žádný další zpěv jsme ve studiu už totiž nenahrávali. Pracujeme spolu dlouho a stoprocentně mu důveřuju. Když napíšeš song, je to tvoje dítě a já nechci, aby někdo na to dítě sahal. Ale Jasperovi ho můžu bez obav svěřit a on ho nakojí. 

V Česku jsi dost častý hostem. Máš odtud nějakou silnou vzpomínku?
Praha je krásné město, živé a dobré na to vyrazit večer ven. V Lucerna Music Baru jsme hráli už několikrát, poprvé jako support Editors. Tehdy za mnou přišly dvě holky, které škemraly, že chtějí jít do backstage, a já si říkal: Super, chtějí být mý kamarádky.“ Tak jsem je vzal dozadu, ale v ten moment se ukázalo, že stalkují zpěváka Editors Toma Smithe, který zrovna vyšel ze sprchy. A jelikož jsem za to byl zodpovědný a podělal to, tour manager nám příští týden nedal žádné jídlo. Teď už se nemůžu dočkat, až nám předskokan udělá totéž a já se mu budu moct pomstít.

Liam Gallagher exkluzivně: I když na lidi kydám h**na, nikdy to tak vlastně nemyslím

Petr Novák / 27. 07. 2022

Thomas Mars exkluzivně: Moc rádi bychom u vás s Phoenix zahráli, děda pochází z České republiky

Vladimír Pavlík / 03. 10. 2022

Foto: PIAS / Titus Simoens a Alexander D’Hiet

Diskuze
Vstoupit do diskuze
Sdílejte

Další na Expres FM