Erika Hníková: Série Medvěd se dostává blízko k lidem i medvědům, dokumentární režií se v Česku neuživím

Máme se bát medvědů? Mají Slováci opravdu důvod je střílet? A jak je na tom česká dokumentární tvorba? To jsou otázky pro kreativní producentku dokumentární série Medvěd, slovensky Ľebo medveď, ale taky scenáristku a režisérku Eriku Hníkovou, dalšího hosta naší rozhovorové série Expres Star.

Erika Hníková je absolventkou Katedry dokumentární tvorby pražské FAMU, zaujala hned svým debutem Ženy pro měny z roku 2004, který se zaměřil na kosmetický průmysl a jeho marketingové praktiky i to, kam až jsou ženy pro vidinu zkrášlení zajít. Vidět jste mohli i dokumenty Landův lektvar lásky, Nesvatbov, Každá minuta života, Sólomámy, Pět statečných nebo Jasmína vrací úder. Erika je také kreativní producentkou, kromě vlastního dokumentu Sejdeme se v Eurocampu pomáhala na svět loňské Kauze Kramný, letos je to aktuálně uváděný Medvěd a chystaný Rigo o nejznámějším slovenském sériovém vrahovi.

Do archivu videotéky televize Nova postupně přicházejí nové díly dokumentární série Medvěd, jak byste ji představila?
Ráda bych řekla, že ta dokumentární série není přírodopisná a není jenom o medvědech, to je podstatné. Točil jí renomovaný slovenský dokumentarista Miro Remo, všechny jeho filmy jsou postavené na tom, že se dostane blízko k lidem, tady se dostal blízko k lidem i k medvědům. Série Medvěd ukazuje, jak z nějakého problému, který opravdu na Slovensku je, není to jako vlci v České republice, protože v některých oblastech na Poľaně, kde jsme točili, je těch medvědů hodně a opravdu znepříjemňují život lidem.

Ukazujeme, jak si vláda nevěděla poradit s touto otázkou a jak ten strach z medvědů využila populistická strana na Slovensku, stal se hlavním tématem voleb. A přes ten strach, tak jako předtím používaly populistické strany covid a očkování nebo uprchlíky, se ta strana dostala do parlamentu. Miro Remo roztočil v okamžiku, kdy jeden z jejich představitelů, Rudo Huliak, byl starosta Očové, kde se právě vyskytovali medvědi. Není to vyloženě přírodopisné, mapuje to nějaký celospolečenský fenomén, zároveň všechny postavy, který v sérii uvidíte, mají k medvědům blízko, ale zažívají i nějaké osobní příběhy.

Je tam famózní love story mladých lidí, youtubera Rada a jeho Nikoly, což je takový ten vztah love&hate, scény mezi nimi jsou skvěle natočené. Nikola vyčítá Radovi, že pořád chce pozorovat medvědy a málo se jí věnuje, s tím se může ztotožnit každý, kdo má takový typ vztahu. Pak je tam jedna z hlavních hrdinek, Vladimíra Fabriciusová, šéfka CHKO Poľana, padesátiletá vyzrálá žena, na které moc v české ani slovenské kinematografii nenarazíte. Ta se naprosto otevře, takže zjistíte nejtajnější věci z jejího soukromí, nejen to, že v dětství milovala medvěda.

Miro Remo se dostal blízko k medvědům. Zažila jste i vy nějaké blízké setkání medvědího druhu?
Ano, ale ne na natáčení, protože Miro Remo točí v malém štábu, ve dvou nebo ve třech lidech, aby se dostal blízko k lidem. Ale zažila jsem setkání s medvědem. Když Miro natáčel, jela jsem tou dobou do Chorvatska. Už mě nebavila dálnice, tak jsme si zkrátili cestu přes hory a tam jsme uviděli obrovského, podle mě 200kilového, medvěda z auta, který si to tak vykračoval po té malé silničce. Byl to famózní zážitek jak pro mě, tak pro děti. Cesty k moři moc nemusím, takže pro mě to byl vlastně jeden z nejsilnějších zážitků té dovolené.

Slováci nedávno rozhodli o odstřelu 350 medvědů právě kvůli útokům na lidi. Jaký na to máte názor?
Teď jsme na Smíchově, kdyby tady začal někdo střílet po lidech, tak by to musela policie řešit. A to, co se stalo na Slovensku, mně přijde úplně stejné, jako kdyby zásahová jednotka jela do Strašnic a tam postřílela 100 nevinných lidí, protože někdo útočí tady na Smíchově. Přijde mi, že to problém je a že by se měli eliminovat problémoví jedinci, ne udělat plošný odstřel. Může dojít k různým věcem. Samozřejmě, kdyby se ti medvědi vystříleli všichni, tak medvědi nejsou a nebudou, ale tím, že můžou vystřílet třeba výrazné samce, může dojít k tomu, že mezi těmi mladšími samci se začnou svádět bitvy a naopak se narodí  mnohem víc malých medvíďátek, než kolik by jich bylo, kdyby žádné bitvy nebyly. Takže podle mě plošný odstřel není řešení situace.

Stihli jste to ještě zakomponovat do dokumentu, třeba aspoň v podobě titulků na konci posledního dílu?
Série se dostříhala před čtyřmi měsíci, nestihli jsme to, ale samozřejmě tam uvidíte právě ten zlom z toho, kdy na začátku medvědy chce každý chránit, po to, že se začínají střílet.

Odborníci to střílení kritizují a varují, že odstřel může vyvolat znásobení útoků na lidi. To si říká o jeden bonusový díl, třeba za rok, až se bude vědět, jak to dopadlo…
Jsme komerční VOD platforma, takže závisí na sledovanosti, ale z hlediska dramaturgie máte samozřejmě pravdu. Na Slovensku se někde dá koupit medvědí guláš, ale ze zákona nesmíte do toho medvěda zabít, takže to, že tam začali lidi medvědy zabíjet, pytlačit a pak si z nich vaří guláš v hospodách, to je vyloženě ilegální záležitost.

Loni jste produkovala dokumentární sérii Kauza Kramný Petra Hátleho. Bylo těžké vytvořit co nejobjektivnější obraz události u takhle sledovaného případu?
Bylo to velmi náročné, měla jsem to štěstí, že to režíroval Petr Hátle, který podle mě jednak zachoval nějaká etická pravidla, jak k té kauze přistupovat, a zároveň jsme se snažili o nebulvarizaci a nejednostranný pohled na tu kauzu. Snažili jsme se dát prostor příznivcům Petra Kramného i jeho odpůrcům, když to úplně zjednoduším. Jsem velmi ráda, že se do Kauzy Kramný podařilo dát i nějaká přidaná témata, že to není jenom vlastně true crime, ale že se například v druhém díle řeší, jak o té kauze před těmi 13 lety informovala média. A jedno z těch médií byla právě televize Nova…

To byla vlastně střelba do vlastních řad…
Velmi si vážím, že se ta stanice nějak proměňuje a umí nahlížet na nějaké věci z minulosti kriticky. Myslím, že to je hrozně důležité, aby se ten obsah posouval dál.

Nebáli jste se, že budete obviňováni z bulvarizace dokumentární tvorby, k čemuž i došlo? 
Samozřejmě jsme se toho báli. Už tím, že děláte žánr true crime, který těží z nějakých hlubokých lidských pudů, které mohou být i takhle negativní a bulvární. Ale dost jsme se snažili nad tím celou dobu přemýšlet. Některé výtky jsem četla, s některými dokonce souhlasím, někde  se nám to nepodařilo uhlídat stoprocentně.

Petr Kramný se navíc ukázal jako poměrně zkušený manipulátor, což je vidět hlavně na archivních záběrech, nebo na tom, co tam říkal Martin Kočárek, reportér televize Nova. Nebáli jste se, že může pomocí své výpovědi z vězení zmanipulovat diváky a třeba i soudce, kteří se na ten dokument budou dívat?
To jsme se nebáli, protože ta série není o jeho nevině. Kdyby byla o jeho nevině, tak vypadá úplně jinak a jinak se stříhá. Byli jsme velmi rádi, že Petr Kramný nám rozhovor dal, to byla obrovská práce Petra Hátleho, který za ním opakovaně jezdil a přesvědčil ho, co tou sérií zamýšlí a proč mu chce dát prostor. Pak jsme museli velmi pečlivě stříhat, aby se právě Petr Kramný nedostal do té hlavní role. Nedali jsme tam spoustu věcí, které by mohly vést k tomu, že by s ním diváci více sympatizovali.

To možná můžu říct jako takovou perličku, že Petr Kramný cvičí každý den ve vězení jógu a věnuje se duchovní literatuře. Vzhledem k tomu, že teď vypadá jinak, než vypadal před těmi 13 lety, myslím, že kdyby se tohle všechno do té série dalo, mohlo to vést k větším sympatiím diváků s ním. Snažili jsme se toho vyvarovat, vždycky jsme se ten jeho názor nebo pohled snažili prostě dát do protinázoru někoho jiného. On je prostě odsouzený vrah, tak to je, taková je realita.

Případ rozděluje společnost celých těch 13 let. Spolek Šalamoun tvrdí, že jde o největší justiční omyl, dokonce zločin od roku 1989, že znalecké posudky jsou zfalšované. V dokumentu dostaly prostor obě strany a mám pocit, že vyváženě. Jak je těžké pro tvůrce nepromítnout do výsledku svůj názor, ať už jakýkoliv? 
Je to velmi těžké, zvlášť když jste autorský dokumentarista, který se třeba snaží dělat věci s nějakým cílem. Ale zadání bylo prostě jasné, pro mě jako kreativní producentku, i pro Petra Hátleho jako režiséra: Není to o Kramného nevině. A my si to navíc ani nemyslíme. Je to jakási rekapitulace toho případu, kdy v hlavní roli by neměl být Petr Kramný, ale oběti, jejich příbuzenstvo, lidi, kterých se ta kauza dotkla. Dáváme prostor všem stranám. 

Vy jste mi teď vlastně už trochu odpověděla na poslední otázku ohledně Petra Kramného: Je podle vás vrahem manželky a dcery?
Je to odsouzený člověk justicí tohoto státu, takže je.

Kdykoliv se objeví dokument nebo i hraný útvar o skutečných zločinech, strhne se taky lavina rozhořčených komentářů, že pomáhají glorifikovat vrahy, násilníky, zkrátka zločince. Setkali jste se s tím u Kramného a čekáte to i u chystané série Rigo o nejznámějším slovenském sériovém vrahovi?
U Riga to čekám víc. U Kramného jsme s tím setkali, ale vlastně minimálně. Tohle si uvědomuji, na druhou stranu si taky uvědomuji, že pracuji pro komerční platformu. Myslími, že je rozdíl mezi tím, jestli se ten true crime snažíte udělat eticky, nebo nesnažíte. Všechny dobré true crime dokumenty, které mám ráda ze zahraničí, mimo tu kauzu samotnou ukazují ještě nějaké téma navíc. A ještě je tam jedna věc, to je nějaké tajemství, které mě hodně láká. U Kramného byla záhada toho pokoje, protože to, proč si mnoho lidí myslí, že je Kramný nevinný, jsou jednak protichůdné názory soudních znalců, ale i to, že se vlastně nepodařilo skutečně prokázat, jak k té vraždě došlo. A to ve vás probouzí nějakou fantazii. Myslím, že jsme se snažili na maximum u Kramného, ale samozřejmě ty názory se ozvat můžou. Na to je pak jediná odpověď: To by se ty věci neměly vůbec točit, psát, dělat o tom podcasty.

Ideálně by se neměly ani stávat…
To by bylo samozřejmě úplně nejlepší. Moc ráda bych udělala nějaký funny true crime, kde půjde třeba o nějakou vtipnou loupež.

Vaše vlastní dokumentární tvorba nejčastěji sleduje obyčejné lidi a jejich životy. Věnujete se ženám samoživitelkám, točila jste páry, které se chystají na svatbu, rodiče, kteří se ze svého dítěte udělali projekt, ale i mentálně handicapované. Co vás inspiruje?
Vždycky se ocitnu v nějakém životním stadiu a v tom životním stadiu se objeví něco, co mě zajímá. Když jsem porodila syna, zajímalo mě porodnictví, tak jsem natočila film Pět zrození, který se natáčel ve vinohradské porodnici. Když syn začal růst, řešila jsem problematiku jeho výchovy a natočila jsem Každou minutu života o takovém extrémním způsobu výchovy. Teď už je můj syn puberťák a zajímá ho sex, tak jsem pro Českou televizi natočila s dvojicí Vyhonit ďábla edukativní videa pro teenagery o sexu, Na záchodcích. Nějak se to vždycky odráží. Když jsem byla singl, tak jsem točila Nesvatbov, což je vlastně film o tom, jaké je být single na malé vesnici a co pan starosta dělá, aby seznamoval páry. Nějak se mě to vždycky musí dotýkat, když se mě nic nedotýká, tak nic nerežíruji.

Takže váš život se promítá do vaší tvorby, a když máte pohodu, tak vlastně nemáte co dělat…
Kéž by se to teď stalo na chvíli! 

Možná i proto jste se teď začala věnovat produkci, protože tam spolupracujete s tvůrci, kteří už přijdou s tím projektem?
Nebo ty projekty vymýšlím já a hledám si pro ně tvůrce. Ale začala jsem to dělat kvůli tomu, že se svojí dokumentární režii v České republice neuživím, to je bohužel jednoduchá odpověď. Česká televize, která jediná tady doteď dělala dokumentární tvorbu, platí tak, že z toho nemám normální životní průměrný příjem, tvorbou se neuživím a v důsledku mi je jedno, kdo to režíruje, pokud to je stejně teda dobrý režisér jako já. To mi přijde trošku úsměvné, tahle hláška, ale pokud spolupracuju s někým, o kom si myslím, že je lepší než já, což je ta nejlepší varianta, tak jsem šťastná, že ta věc vznikla, že skvěle vypadá a je mi vlastně jedno, kdo ji dělal. Já si budu muset počkat na nějaké další velké osobní téma.

Syn se bude ženit, tak Nesvatbov 2? 
Teď mám jedno téma. Přemýšlím o životě padesátníků, protože mi bude 50 a přijde mi, že je v Česku ještě taková neohledaná půda. Jaké to s sebou nese problémy a tak.

Který dokument vám zatím dal nejvíc zabrat?
Nejnáročnější byla asi Každá minuta života, protože ten film se dodělal před covidem. Pro mě ten film vlastně končí tím, když je hotový, je smíchaný zvuk, mám tu kopii. Pak následuje fáze, kterou opravdu nemám ráda, to je PR, festivaly, rozhovory. Už mluvím o něčem, co je trošku mrtvé, přitom o tom mluvit chci, protože chci, aby to vidělo co nejvíce lidí. Ale tam byl problém, že kvůli covidu nebyly zahraniční festivaly – a my jsme chtěli premiérovat někde na velkém áčkovém festivalu – a ten film 2,5 roku stál a se mnou už neměl vůbec nic společného. Když pak byla premiéra na Karlovarském festivalu, bylo to úplně nejhorš, protože už jsem byla v životě někde jinde, už jsem tomu vůbec nechtěla věnovat čas a přitom jsem musela. To bylo asi fyzicky i psychicky nejnáročnější.

Jak je na tom v současnosti česká dokumentární tvorba?
Myslím, že česká dokumentární tvorba je na tom dobře. Teď jsem viděla několik dokumentů, které mě velmi zaujaly. Vznikl fantastický film Kláry Tasovské Ještě nejsem, kým chci být o Libuši Jarcovjákové, viděla jsem Doktora na tripu to je taky zajímavý dokumentaristický počin. Myslím, že je na tom dobře, akorát je teď špatná situace v České televizi a na Státním fondu. Tak do půl roka se bude vědět, kolik je tady peněz na tvorbu.

Nova logicky dává přednost sériím, aby udržela diváky u své videotéky. Je to pro tvůrce bonus v podobě toho většího prostoru, na které mohou vyprávět, nebo naopak hrozí, že musí nastavovat stopáž nějakou vatou?
Je to velmi náročné, bonus to opravdu není. Je to náročné v tom, že málokterá látka – dokumentární i hraná – to unese. Vidíte to i na hraných sériích, málokterá unese délku těch šesti dílů, je to šestkrát 45 minut. Každou epizodu stavíte tak, aby obstála samostatně, zároveň měla nějakou dramaturgicky hranou strukturu, musíte tam mít momenty překvapení, je to opravdu náročné. A každý tvůrce, s kým jsem doteď dělala, i když má za sebou několik celovečerních filmů, je překvapený, jak náročná vlastně ta práce je, kolik to stojí času a úsilí. A já samozřejmě chci tu největší kvalitu, to je náročné k tomu.

Kolik hodin materiálu musíte natočit, aby z toho vznikl celovečerní dokument?
To je různé, záleží na tom, kdo točí. Já točím takovou docela stylizovanou formou, moje filmy někdy vypadají až skoro jako hrané. Ty věci si tam nějak připravuji, takže je to něco úplně jiného, než kdybyste jel s třemi lidmi do džungle a točil, jak procházejí džunglí. V mém případě toho materiálu zas tolik není a stříhá se průběžně, ale umím si představit, že někdo má stovky hodin materiálu. Pak mu nezávidím tu střižnu, ale moje zkušenost je taková, že když už víte, co chcete říct, což třeba nevíte na začátku, tak vlastně tolik materiálu nevytočíte.

Jsou pro Eriku Hníkovou důležité ceny z festivalů? Kde si sošky vystavuje? Čte recenze svých filmů a seriálů? A čím chtěla být jako školačka?
To se dozvíte, když si poslechnete celý rozhovor v přehrávači na začátku článku! 

Archiv rozhovorů Expres Star najdete v sekci Podcasty, v aplikaci Expres FM, na webu Podcasty.cz a v aplikacích Spotify a Apple Podcasts.