Márdi: Ideál je nejpestřejší deska v historii Vypsané fixy, koncert je nejlepší okamžik celého dne

Kapela Vypsaná fixa, která podle vlastních slov hraje dobře vlastní dobré písně, se na české scéně pohybuje už přes tři desetiletí. Z garážových začátků a demokazet se postupně stala generační kapelou, která si i po deseti studiových deskách zachovala svůj rukopis, nadhled a energii. Už zítra jí vyjde jedenácté řadové album Ideál, a to je dost dobrý důvod promluvit si nejen o nové desce, ale i o cestě, která k ní vedla. Pozvání k rozhovoru přijal zpěvák a kytarista Vypsané fixy Michal Mareda alias Márdi.

Kapela Vypsaná fixa patří už více než třicet let k nejvýraznějším jménům české klubové a festivalové scény. Pardubická parta kolem zpěváka a kytaristy Márdiho si získala fanoušky díky osobitým textům, energickým koncertům a charakteristickému spojení punkové syrovosti, melodického rocku a nadhledu. Z garážových začátků a demokazet se postupně stala generační kapela, která si i po deseti studiových deskách zachovala vlastní rukopis i autenticitu. Už tento pátek 22. května vydává Vypsaná fixa své jedenácté studiové album Ideál. 

Pokud pomineme vašich prvních pět demokazet a přesuneme se rovnou k debutové desce Brutální všechno, která vyšla před 25 lety, jak vidíš sebe sám v tehdejší době?
Vidím se plný odhodlání prokopnout dveře a vtrhnout tam, kam jsem se celou dobu chystal, než vyšla tahle deska. Takže těch prvních pět demokazet bylo to odhodlání a potom jsem tam vletěl.

Co bys tehdy mladému a rozjetému Márdimu poradil?
Snažil bych se mu naznačit, že se mi hodně vyplácí to, co dělám teď. A sice že když jsem naštvaný nebo v nějakém negativním rozpoložení, tak napíšu mail, dám ho do složky Rozepsané a řeknu si, že ráno si to přečtu a až pak to odešlu. A z 98 % to všechno smažu. Takže bych si poradil odkládat svoje negativní emoce do složky Rozepsané, ale tehdy jsem možná ještě ani neměl e-mail. Svému mladšímu já bych se snažil poradit, že někdy je lepší něco řešit s odstupem a s klidem. Ale ke každému věku patří nějaké chování a ty rady stejně nejdou dát, protože stroj času neexistuje.

Když ještě zůstaneme v době před 25 lety, když jste šli nahrávat vaši první velkou desku, byli jste nervózní?
Myslím, že jsme asi trošku nervózní byli, ale hlavně jsme byli hodně natěšení, protože v té době dostat smlouvu a jít nahrávat do velkého studia bylo něco, jako když se ozvou nějakému fotbalistovi z divize, třeba z Bohemky, že s ním chtějí podepsat smlouvu. V té době bylo pro nás skoro nedostupné nahrávat, protože to vlastně nešlo pořádně udělat bez toho, abys šel do velkého studia a vydal to na nějakém nosiči.

Šli jste tehdy do studia připravení, nebo jste tu tvorbu nechali až na místě?
Na tu první desku jsme byli fakt připravení hodně, protože tehdejší producent té desky, Petr Fiala z Mňágy, vybral z těch pěti demokazet ty nejlepší skladby, které jsme tehdy hráli i naživo. Taky jsme dost zkoušeli, takže jsme byli ve formě a těšili se.

K dnešnímu dni jste vydali deset alb. Jak moc těžké je pro vás skládat nový materiál? Je to stále přirozený vývoj, nebo se musíte tak trochu nutit?
Já osobně se vůbec nutit nemusím. Mám doma takový kutloch, nevím, kolik může mít, asi dva krát dva metry, a to je možná ještě moc. A tam obden zalezu, vezmu si kytaru a v prastarém programu, který už mám asi jako poslední člověk na světě, si nahrávám demáče a mám toho opravdu hodně.

Takže co se týče tvoření nebo nahrávání, jsem s tím v pohodě, ale prodlužují se úseky, než se ta deska dá dohromady a vyjde. Vůbec nechápu, že jsme demosnímky dřív sypali po roce a potom řadový desky po dvou letech. Teď vydáváme po čtyřech letech a mně přijde, jako by to byly sotva dva. Takže nějakým způsobem je to těžší, protože ten čas nějak zrychluje, mi přijde, a já vlastně nevím, čím to je.

A platí stále, že jakmile dokončíte jednu desku, už začnete makat na další?
Pro mě docela ano, protože mám takový dojezd z finiše té desky a většinou ještě jedu v tom nahrávacím a tvořícím módu. Pořád rád nahrávám, tvořím, ale je to těžké, protože se hrozně těžko dostávají ty nové písně na místa těch starých. A nejde je vykopnout.

Vaše nová deska vychází zítra. Co nám o ní můžeš prozradit?
Jmenuje se Ideál, je na ní 12 písniček, celková stopáž je něco lehce přes 40 minut a myslím si, že je to asi naše nejpestřejší deska za celou historii Vypsané fixy, co se týče toho, jak jsme na ní roztáhli ruce a co tam člověk může najít. Jsou tam nářezy, smutné písně, country, street rock, a ale i popová elektronika. Pro mě je docela překvapení, že jsme ji takhle zvládli nahrát.

Jak dlouho probíhalo její natáčení a kde vlastně vznikala?
Natáčeli jsme poslední dva roky a dělali jsme ji na etapy. Prvopočátek proběhl ve studiu Jámor Ondřeje Ježka, potom jsme vyrazili na Slovensko do studia Birdland a hlavní část té desky nakonec vznikla na etapy ve studiu Propast u legendárního Petra Jandy z Olympiku. Tam jsme byli úplně poprvé a ukázalo se, že to tam je dobrý.

Budou na albu nějací hosté?
Bude tam speciální host, a to je právě Petr Janda, který když jsme nahrávali v jeho studiu, tak se tam občas stavil, vyprávěl nám vtipné historky a byl nadšený, že se tam něco děje. Máme písničku, která se jmenuje Legenda, takže bylo jasné, že ho musíme oslovit, ale hrozně dlouho jsme se k tomu odhodlávali. Nakonec jsme mu to řekli, on naši nabídku přijal a vypálil tam úplně neuvěřitelný part. Vlastně tam hraje na kytaru skoro minutu a půl a sólo. My vůbec žádná sóla nemáme, takže je to vlastně první sólo na naší desce a sedlo to tam.

Bylo moc fajn pozorovat, jak tam sedíme my čtyři a dva protřelí producenti Dušan Neuwerth a Ondřej Ježek, on se tam přišoural a dal to tam. Fakt to byl magický moment, na který jen tak nezapomenu.

Dušan Neuwerth a Ondra Ježek, které jsi zmiňoval, jsou tedy jakýmisi producenty té desky?
Ano, jsou. A vlastně dokončují takovou trilogii, které se držíme. První tři desky produkoval Petr Fiala, druhé tři desky produkoval Dušan Neuwerth, potom přišel Ondra Ježek a pak jsme nevěděli, komu říct dál, tak nás napadlo spojit Dušana a Ondru. A s nimi jsme dokončili tuhle poslední trilogii. Oni si mezi sebou hodně sedli a funguje to. Je to podle mě hodně dobrá sestava.

Vyjde ta deska klasicky jako fyzický nosič?
Bavili jsme se o tom, že bychom chtěli bránit ten formát desky, od kterého se momentálně nějak ustupuje. A k tomu nás napadlo, že tentokrát uděláme vinyl takový speciální. Zajeli jsme do Loděnic na exkurzi a po debatě s panem Haškem, což je šéf Loděnic, který nám ukazoval, co třeba zahraniční party dělají za vinyly, jsme se tím nechali inspirovat a vytvořili takový speciální deluxe box. Dalo nám to strašně zabrat, ale je v něm spousta věcí navíc. Mimo vinyl je tam třeba pingpongová pálka. Když ten vinyl rozbalíš, tak vyjede síť a je tam i spousta bonusových věcí, třeba texty. Z té krabice čouhá pingpongový míček a je tam třeba i časopis, který jsme napsali o té desce — noviny San Piego Times.

Chtěl bych se tě zeptat na texty, jak vlastně vznikají? Nosíš si nápady dlouho v hlavě, nebo je píšeš spíš intuitivně?
Texty jsou pro mě úplně zásadní věc, na které strávím vždycky nejvíc času. A vznikají průběžně a pomalu. Někdy se mi podaří něco napsat rychle, ale většinou to fakt trvá. A nejvíc to dělám tak, že svoje demáče, které vytvořím s nějakou melodií, vozím v autě a poslouchám je pořád dokola, nebo je nosím ve sluchátkách. Trvá to fakt dlouho a myslím si, že dobrý text je v podstatě to nejtěžší.

Vypsaná fixa je známá svými energickými koncerty. Co pro vás koncertování znamená?
Samotný koncert je odměna, která většinou přijde po dlouhé cestě a vlastně je to nejlepší okamžik z celého toho dne. Myslím si, že pro mě to je takové sepětí čtyř energií, které se propojí a pošlou do lidí. Je to takový očistný proces, který je nejlepší, ale, vlastně paradoxně trvá nejkratší dobu. Nejdelší je vždycky ta cesta nebo nějaký pobyty. Myslím si, že asi je to to nejlepší, co na té existenční množině, v který se Vypsaná fixa pohybuje, vidím. A pak taky dobrý poslech nějaký nahrávky, když je hotová, ale koncert je skvělý.

Pamatuješ si koncert, který tě opravdu změnil?
Našel bych toho víc. Můj první koncert, na kterém jsem byl, když mi bylo asi pět, byl Ivan Mládek a jeho Banjo Band. Hodně dobrý byl koncert kapely Pixies z klubu Akropolis v Praze. Všichni v kapele jsme velký fanoušci téhle kapely. Bylo něco úžasného vidět tuhle partu v takhle malým klubu. To mě změnilo hodně. A pak mě změnil asi první koncert, kdy jsem se odhodlal vůbec jako vylézt na pódium, což teda nebylo s Vypsanou fixou, ale s kapelou, se kterou jsem hrál předtím.

Co nejpodivnějšího se vám během koncertu stalo?
Jednou po mně někdo hodil řepu. Hráli jsme na nějakém festivalu, už je to teda hodně dlouho, a normálně jsem dostal hroznou ránu. Myslel jsem, že mi probil mikrofon do ramene. Někdo mi prostě věnoval řepu. To bylo takové podivné. A na jednom z prvních koncertů Vypsané fixy mi probíjel mikrofon. Seděl jsem v koutě a klepal se po zásahu toho elektrického proudu.

Vypsaná fixa má v podstatě až do podzimu docela nabitý koncertní kalendář. Jak vaše koncerty budou vypadat?
Teď pojedeme v létě festivaly, open airy a třeba i nějaké městské slavnosti, kde nás většinou hraje víc. Ale potom už máme naplánovanou šňůru, kterou naše skvělá manažerka domluvila, a ta už je na našem webu.

A novou desku pokřtíte na kterém z nich?
Tu desku pokřtíme na každém, ale hlavní křest proběhne 20. srpna v Praze na Prague Open Air v Holešovicích. Tam bych chtěl všechny pozvat.

Máš nějaký vysněný projekt nebo spolupráci, kterou bys rád realizoval?
Velmi dlouho mám složené písničky na svojí sólovku, ale pořád ji odkládám a rád bych ji někdy dodělal. A myslím si, že teď přichází ta chvíle, kdy je poslední šance to udělat, protože jakmile to neuděláš ten první nebo druhý rok, tak už na tebe zase začne útočit tvoje kapela s tím, že by se mělo něco vydat a ty to odložíš.

Co se ti líbí na české hudební scéně?
Teď jsi mě překvapil, protože musím dlouho přemýšlet, co se mi teď líbilo a co jsem poslouchal. Spíš se mi líbí kapely, které jsem poslouchal jako teenager, třeba kapela OTK Ondřeje Ježka, která se snaží, aby byla nepopulární. Já mu škodím tím, že ji vždycky zmiňuju. OTK bych doporučil.

Jak se změnil Márdi mimo pódium?
Asi jsem klidnější. Už se tolik nestresuju, nestojí to za to. Nejvíc relaxuju tak, že si vezmu psa a jdu do lesa. Máme miniaturního bulteriéra a s ním je ta procházka vždycky rozdělená na takové čtyři fáze, protože trvá zhruba čtyři nebo pět kilometrů. První kilák nechce jít, protestuje a ty ho musíš táhnout. Pak je druhý kilák v lese a on tě trestá tím, že se schovává a nejde. A ve třetím kilometru se to otočí a on ví, že už jde domů, vyběhne před tebe a ty jdeš za ním. A to je úplně super pocit. Vždycky nejvíc zrelaxuju ten třetí kilák. Pak je ještě ten čtvrtý před krajem města, kde bydlím, a ten je taky docela dobrý. Takže nejvíc relaxuju na třetím kilometru v lese se psem.

Co je pro tebe největší luxus?
Největší luxus by pro mě asi bylo, kdybych měl schopnost, že bych se na dva nebo na tři dny dostal na nějaký osamělý místo k moři, kde bych jen tak byl, a pak bych se zase rychle vrátil. Moc rád čumím do moře a už jsem u něj dlouho nebyl.