Dana Batulková: Dělám herečku omylem, proto stojím vždy nohama pevně na zemi 

Ranní klub navštívila populární herečka Dana Batulková. Milošovi Pokornému prozradila, kam ráda cestuje, rozpovídala se i o natáčení kultovního sitcomu Comeback nebo o herecké práci, ke které se dostala vlastně omylem. 

Ráda cestuješ, jaké máš za poslední rok cestovatelské zážitky?
V létě chci většinou k moři, za teplem. Bohužel letos nebyly letenky, skončila jsem na Gran Canaria. U oceánu a naštěstí tam byl hotel bez dětí, což je super. A teď mi vyšlo podzimní cestování. Chtěly jsme s dcerou Marianou a s kamarádkami do New Yorku, vzhledem k drahotě letenek jsme to zrušily. Ale ten čas jsme si ponechaly. Takže jsme byly asi čtyři dny ve Španělsku a pak vyrazily autem na sever. Jeli jsme přes Německo, Holandsko až do Belgie. Navštívily jsme Bruggy a potom dorazily až k severnímu moři. Když už někam jedu, musím jet až na konec světa, abych viděla moře a ten prostor. 

Navíc jsi objevila jedno zajímavé německé město…
Je uprostřed Německa a jmenuje se Goslar. Naprostý unikat. Divila jsem se, že tohle město bez úhony přežilo válku. Je tam asi 1.800 hrázděných domů, jeden krásnější než druhý, u toho byly kdysi dávno nějaké rudné doly kdysi dávno, už se tam netěží.

Jak se ti líbila Belgie? 
Líbila. K moři nemám žádné výhrady. Ale moc se mi líbilo Holandsko. Byly jsme v Goudě a Delftu, tam je takový klid, že se mi vůbec nechtělo vracet. Holandsko opravdu doporučuji. 

Lákají tě ještě lokace, jako je Dánsko?
Určitě. O Dánsku se říká, že tam žijí nejšťastnější lidé. Umějí si užívat. My moc ne, jsme ve spěchu. Oni mají pohodu, čaj, teploučko, ty věci, na které my Češi zapomínáme. 

Kdyby se vrátila možnost hrát opět v Comebacku, uvažovala bys o tom? A proč se přestalo natáčet? 
Tenkrát to psal Tomáš Baldýnský a tak trochu u toho zůstal sám. Začínal tam velký tým scénáristů, měli tady tenkrát poradce z Ameriky, mustr, jak se to má dělat, protože něco takového se u nás netočilo. A nakonec Tomáš dopisoval nějaké díly a nějak to nedával, takže se to po letech utnulo a skončilo. Po letech nám ale volali, když Novu převzali Němci, tak jsem se radovali. Já bych do toho šla znovu, ale děti v tom seriálu už nám trošku vyrostly, ale to by se asi dalo nějak zapojit do toho děje. Vím, že Tomáš začal psát a potom to nějak utichlo a nakonec to zase zrušili. 

V čem to pro tebe bylo jiné? 
Zpočátku jsem k tomu byla skeptická a říkala si, že je to docela hovadina. Vlastně sitcom nemám ani moc ráda, tak jsem z toho nebyla úplně nadšená. Ale potom mě to strašně bavilo. I to, že jsme zkoušeli. Měli jsme na to vždy dva dny. A to už dneska nezažiješ. Takže tady bylo fajn, že jsme na to měli zkoušky a hodně jsme se u toho bavili. To byl tak absurdní humor, že jsme někdy měli problém. Často jsme se smáli, byla to hodně zábavná a výjimečná práce. 

Kdyby někdo přišel s podobným konceptem, lákalo by tě to? 
Určitě. Já jsem potom hrála ještě v jednom takovém hodně absurdním a kratším seriálu. Jmenoval se Světlu vstříc a bylo to s Péťou Čtvrtníčkem. Celé se to odehrávalo v krematoriu. Totálně černý humor. Nic absurdnějšího jsem v životě nenatočila. 

Byla jsi připravena na to, že pro tebe jako herečku, budou role ubývat?
Byla. Myslím, že celoživotně. Nejsem ambiciózní člověk, tvrdím, že tuhle profesi dělám omylem, což je pravda. Nikdy jsem po tom netoužila, stojím nohama na zemi a nemám velká očekávání. Vždycky jsem říkala, že mi stačí v divadle jedna hezká role s kamarády, aby to bylo příjemné a bavilo mě to. Nemám to tak, že musím být pořad někde. A nějak to vychází, že nemám dlouhé období prostojů. 

Když byla revoluce a spousta herců řešila, jestli budou dál pokračovat v práci, říkala sis někdy, že bys mohla dělat něco jiného? 
Bylo to strašně divné období, protože největšími hvězdami byli v té době politici. Byla jsem před revolucí na volné noze, dělali jsme spoustu zajímavých projektů. Nechci říct, že to bylo proti režimu, ale lidi na to chodili. Ovšem ty projekty příchodem revoluce úplně ztratily smysl. Takže to bylo takové zvláštní období tápání, ale naštěstí za pár let potom dostali Michal Dočekal s Honzou Nebeským Divadlo Komedie, kde se lidi z volné nohy sešli a pokračovali v divadelní práci.

Kde tě teď můžeme aktuálně vidět? 
Městská divadla pražská jsou moje stálice, tam jsem hodně let. Taky jsme v divadle U Valšů, kde hrajeme představení Dámská šatna. A v divadle Mana, což je vršovické divadlo, tam hrajeme představení Podzimní sonáta. Je to Bergmanův text, těžký ale krásný, je to moje srdcovka, hrajeme to jednou za měsíc.