Anki: Dřív jsem se před koncerty opíjel, teď jsem sjetej z lidí

Ceny Vinyla a Apollo pro nejlepší desku roku 2024 doputovaly do rukou jednoho člověka, česko-vietnamského underground rappera Ankiho, kterému se na album I Want To Feel Safe podařilo vměstnat pořádný kus srdce, duše i bolestí, mezi něž patří i bezútěšné dětství v Sudetech. S Veronikou Kolouškovou si ve studiu povídali o osobní svobodě, lásce k horám, fence Hildě i síle koncertů.

Patříš k druhé generaci vietnamských přistěhovalců, což znamená, že už ses narodil v Evropě. Jaká byla anabáze migrace tvé rodiny z Vietnamu? A jak jste se ocitli v Sudetech?
Mamka jela na klasický výměnný pobyt do Ruska, kde končilo hodně lidí, protože to byla komunistická země. Tam se jí nelíbilo, tak emigrovala do Německa, kde potkala mého otce a kde jsem se narodil. Ale protože tam byla ilegálně, nezískali jsme povolení k pobytu a byli jsme vyhoštěni. Tak jsme se ocitli na česko-německých hranicích a usadili se na české straně, kde už v té době byla spousta Vietnamců. Začali jsme podnikat v odvětví, kdy se prodávalo zboží Němcům v pohraničí. Cigarety, alkohol a tak podobně.

Měl jsi jako dítě české kamarády nebo jsi vyrostl ve vietnamské komunitě?
Z tržnice jsem měl pár vietnamských kamarádů, ale na sídlišti primárně ty české.

O tom, jak probíhalo tvé dětství a dospívání, velmi otevřeně mluvíš ve svých textech, ze kterých se dá poskládat celý tvůj ne úplně radostný životní příběh. Sídliště, násilný otčím, maminka, která pracuje do úmoru ve večerce, kde jí pomáháš, drogová parta, vlastní táta, kterého zajímají jen tvé peníze, stěhování do Prahy, kde se pomalu stavíš na vlastní nohy. Všechno to, o čem vypravíš v textech, jsi sám prožil?
Bohužel ano.

Takže jsi spával ve večerce mezi regály?
To bylo takový blbý léto, kdy jsem chodil na střední, bydleli jsme na sídlišti a každý nás zkoušel okrást. A tak jsme se rozhodli, že z bytu odejdeme, ale neměli jsme s mámou kde bydlet. Tak jsme několik měsíců spali přímo ve večerce, kde jsme měli kuchyňku a mamka takový provizorní pokoj. Pro mě v něm nebylo dost místa, tak jsem si vždycky za regály rozložil matraci. No a ráno jsem musel vstát, než přišli první zákazníci. Ale to není nic výjimečného, že lidi ve večerkách bydlí. Občas to mají přizpůsobené tak, že vzadu mají pokoje. U nás to ale moc k žití nebylo.

Tvé songy jsou často plné smutku. Byly v tvém dětství i momenty, které byly šťastné a na které rád vzpomínáš?
Rozhodně rád vzpomínám na svou první českou tetu, což byla moje učitelka ze školky, která mi dala průpravu do života. Byla hodně aktivní, učila country tance a její manžel měl kapelu. Jezdili jsme hodně do přírody, sbírali houby, pekly se buchty a dělaly další hezký věci. Na to rád vzpomínám a teď se k těm věcem v dospělosti vracím. Jezdím taky na houby a trávím čas v lese.

Udržovali jste s maminkou doma vietnamské tradice?
Moc ne. V dětství jsem mámu během dne skoro neviděl. Až vlastně později v té večerce, kdy jsme spolu začali reýlně žít. Zapomněl jsem navíc většinu vietnamštiny, kterou jsem se musel znovu učit.

S hudbou jsi začal poměrně nedávno, až v šestadvaceti letech. Tvá první deska Saigon Stories je právě ve vietnamštině Proč?
To byla náhoda. Já jsem tehdy nahrával první písničky s kámoši a zkoušel si freestylovat ve vietnamštině. Jeden freestyle byl hodně rytmický, tak jsme z toho udělali písničku, což je můj první track. Pak jsem udělal další písničku Cà phê latte. A ty už jsem dodělával během půlročního pobytu ve Vietnamu. Bylo to vtipné, byl tam dobrý text a k tomu jsem natočil hezké klipy, jeden na Sapě, druhý v Saigonu. Tak jsem si řekl, že v tom duchu budu pokračovat a udělám tak celou desku.

Na druhém albu No More Drama jsi ale přešel k češtině…
Psal jsem hlubší, osobnější texty, a v té vietnamštině tomu tady nikdo nerozuměl, což mi přišlo škoda, a zároveň se mi zdálo, že ta vietnamština po té první desce ztratila kouzlo. Takže jediná možnost byla přepnout na češtinu. V tom mi pomohl covid, kdy jsem měl spoustu času, napsal svojí první českou písničku Pavarotti a od toho se odrazil.

Jak se ti hledalo vlastní české flow?
Špatně, byl jsem z toho ze začátku zoufalý. Potřeboval jsem, abych to byl hlavně já. Nechtěl jsem vsadit na nějakou zajetou notu, která už funguje. Takže jsem přemýšlel nad tím, o čem bude ta hudba a jak bude znít, s tím, že ten rap potom časem bude moct být třeba lepší. Nejdřív jsem ale potřeboval mít nějakou výpovědní hodnotu a hudební identitu.

Už tam sis řekl, že to sdělení bude syrové a bez příkras?
Byla to pro mě nejpřirozenější cesta, protože jsem věděl, že mám co říct, a potřeboval jsem se z toho i sám osobně vypsat..

Během koncertů jsi přirozený, nemáš žádný styling nebo image. Co ale bedlivě a s radostí sleduji, je, že se mílovými kroky zlepšuješ jako performer…
Dřív jsem míval strašnou trému. V době, když jsem psal první texty, mě ani nenapadlo, že bych mohl začít aktivně koncertovat v takovém objemu, ale tím, že už to dělám čtvrtý rok, se to nasčítalo a trémou už netrpím. Dřív jsem se před koncerty opíjel, bylo mi na zvracení, měl jsem zažívací problémy. Nikdy předtím jsem nestál před publikem, takže jsem neměl žádné sebevědomí a styděl se. Dnes hraju často střízlivý, přijdu na stage, dám si zvukovou zkoušku, nacítím publikum a pak už prostě jedu podle toho, jak se tam cítím. No a když je akce dobrá, je tam intimní prostředí a hezký světla, tak mi to dělá dobře a beru si z lidí okamžitý feedback, což mě hned nakopne.

A tohle přišlo přirozeně? Nebo ses někde inspiroval?
Odkoukal jsem to od kapel, které potkávám na hudebních festivalech nebo živých koncertech. Hodně mě v tomhle zaujal Dominik Zezula z post-hudby, který je hodně extrovertní. Adam Dragun ze slovenských Berlin Manson je divadelník, toho jsem taky sledoval a učil se. Inspiruje mě, jak s davem pracuje Edúv Syn. Sleduji to, co říkají a jak se chovají. Teď se i snažím do toho publika občas i trošku promluvit, protože když na mě publikum pozitivně reaguje, tak mi to pomáhá.

A jaký je to pocit, když ty tvé intimní příběhy, zpívají slovo od slova lidé pod pódiem, kteří v ten moment prožívají tvůj příběh?
To je jako dobrá lajna heráku. To je věc, kvůli který tu hudbu děláš. Je to specifická emoce, která tě úplně vystřelí, v ten moment jsi strašně nabušenej, do hlavy ti najede úplně všechno. A nejlepší je, když to vnímáš v nejčistší střízlivosti, když jsi sjetej z těch lidí.

Albem I Want To Feel Safe jsi uzavřel trilogii, na které ses vypořádal s věcmi, které byly, a teď načínáš novou etapu své tvorby. Už se rýsuje náčrt, kam by ses mohl vydat zvukově nebo tematicky?
V červnu vyjde můj nový singl, který bude hodně zajímavý. Mám k tomu už natočený i videoklip a bude to zřejmě cesta, kterou teď půjdu. Tak se nechte překvapit.

Možná mnohé změní i tvé blížící se otcovství. Jak se vlastně těšíš na tuhle roli?
Jsem zvědavý, jak to budu prožívat. Těším se na nové emoce, na nový život a jsem zvědavý, jak se budeme doma cítit. Uvidím, jaký ten rodinný život bude. Podle toho se potom třeba bude odvíjet i hudba.

Jak vzniklo umělecké jméno Anki? Co ho naučila práce ve večerce? A jací lidé chodí na jeho koncerty? 
Nejen to se dozvíte, když si poslechnete celý rozhovor v úvodu článku!

Zbytek rozhovoru si poslechněte v podcastu.