Viník smrtelné nehody: Když zjistíte, že za vaši chybu někdo zaplatil životem, musíte mít silnou psychiku, utéct, nebo se zabít

Projekt 13 cest aneb Zpomal, ještě je brzo, má ukázat řidičům, že je lepší jezdit opatrně, než být součástí dopravní nehody. 13 cest je volným pokračování loňské kampaně 13 minut. Myšlenkou „Zpomal, ještě je brzo“ chce pomoci mladým řidičům, aby dbali na bezpečnou jízdu a zbytečně neriskovali život svůj i ostatních.

Iva  Frühlingová si proto na Expres FM o tomto tématu povídala s několika zajímavými hosty včetně jednoho ze smutných hrdinů kampaně, viníkem smrtelné nehody.  

Záchranářka: Na naší práci je nejtěžší beznaděj

Jako první Iva vyzpovídala pražskou záchranářku Janu Poštovou. Ta mimo jiné také upozornila, na co si dávat pozor, před jízdou autem i během ní. 

Jaká byla letos v létě u dětí a dospělých osob ta nejčastější zranění? 
Co se týká nějakých typických letních úrazů, tak docela často řešíme nejrůznější pády z výšky nebo zranění při sportech, skoky do neznámé vody nebo taky pády z koloběžky.

A jsou podle vás elektrokoloběžky velkým nebezpečím poslední doby?
Je to tak. My jsme to dokonce i porovnávali. V roce 2016 to byly jednotky případů. Zatímco v letošním roce je to už přes 100 výjezdů spojených s pádem nebo úrazem na elektrokoloběžce. Ten největší problém je v tom, že lidé, kteří využívají elektrokoloběžky, nemají žádné ochranné pomůcky, jako helmu, chrániče a využívají cesty, které by neměly být pro tento účel využívány. 

Kvůli čemu nejčastěji dochází k dopravním nehodám na českých silnicích? 
Samozřejmě jsou případy, kdy se člověku udělá špatně, dostane infarkt nebo něco podobného. S tím člověk nic neudělá, ale pak jsou tady další důvody, které by skutečně ovlivnit šly. Ať už je to nepřiměřená rychlost, nepozornost řidičů – používání mobilních telefonů nebo jakékoliv jiné rozptylování při řízení – nebo,  a to si málokdo uvědomuje, to mohou být takové drobnosti jako například správné nastavení hlavové opěrky. Když je špatně nastavená, v případě dopravní nehody to může být věc, která vám zlomí vaz. Nebo když odjíždíte na dovolenou, máte kufr plný věcí, špatně je upevníte, to může být věc, která vás doslova zabije. Myslete zkrátka na to, že jakékoliv věci by měly být v autě připevněné. 

Co je na vaší práci podle vás nejtěžší? 
Myslím, že na práci záchranáře je obecně nejtěžší beznaděj. My jsme totiž trošku takoví Ferdové mravenci. Umíme trošku z gynekologie, interny, chirurgie, musíme být specialisti na psychologii, vlastně na všechno. Nejhorší je pak, když přijedete k nějakému případu a víte, že jste udělali úplně všechno a už to nejde nějak zvrátit.

Co byste vzkázala řidičům? 
Buďte opatrní a přemýšlejte nad věcmi, které děláte, protože když zvednete mobilní telefon nebo chcete odpovědět na zprávu, ta jediná vteřina může být poslední a s blízkými už se nikdy nesetkáte. Je důležité dbát na svoji bezpečnost. 

Svědek tragické nehody: Lidi po nehodě nevypadají jako lidi 

Dalším hostem byl herec Šimon Pliska, kterého známe z Ordinace v růžové zahradě. Byl svědkem tragické dopravní nehody. 

Ty jsi byl svědkem jedné ošklivé dopravní nehody. Můžeš nám říct, co se stalo?
Jeli jsme z natáčení Ordinace, stalo se to v Praze na křižovatce U Džbánu. Stáli jsme na červené, blikla zelená a auto před námi vystartovalo a hrozně moc zrychlilo, nikdo nevěděl proč. Následně narazilo do lampy veřejného osvětlení. Jak do ní narazilo tou velkou rychlostí, odskočilo asi tři metry. My jsme potom s řidičem vyskočili ven a začali jsme to řešit, protože se k tomu nikdo moc neměl. 

Kdo v tom autě byl?
Nějaká žena a řídil to muž.

Vy jste se nějak snažili o jejich záchranu?  
Jako první jsme volali sanitku, což bylo asi nejlepší řešení, protože dispečerka byla skvělá a navigovala nás, co máme dělat. První jsme popsali situaci a pak jsme začali obstarávat lidi uvnitř. Do toho přijela policie, která dávala první pomoc. Řidič byl propíchnutý tyčí od volantu, ale dýchal, žena nedýchala a měla spadlou hlavu až na hrudník. Té jsme jen nasadili límec, policie nechtěla, aby se s ní hýbalo. Já jsem si ale myslel, a dodneška lituji, že jsem to neřekl nahlas, že jsme ji měli začít oživovat masáží srdce. Čekalo se na sanitku, která přijela asi po šesti minutách. První přeřízli pás, vytáhli ji ven a začali masírovat, ale už se bohužel nepodařilo ji oživit. Byl to silný zážitek. Z čeho mám ale dobrý pocit je, že jsme vůbec reagovali. Projíždělo tam totiž mnoho aut a nikdo se k tomu neměl. Nejdůležitější je prostě zavolat sanitku a začít to řešit. Ti dispečeři jsou na to připraveni a celou situací provedou.

Dáváš si na silnicích po takové zkušenosti větší pozor? 
Dávám. A půl roku potom jsem byl nejhorší spolujezdec, protože jsem všechny umravňoval, aby nejezdili rychle. Lidi v tom autě, po autonehodě, ani nevypadají jako lidi. Měli čelist vyraženou od airbagů, protože všechny bezpečností prvky tam zafungovaly, přesto ta žena umřela a chlap přežil těžce zraněný. V životě bych si nepřál vidět někoho z mé rodiny nebo kamarádů takhle. 

Viník tragické nehody: Kdybych mohl, zůstal bych tehdy doma

Posledním hostem byl Roman. Ten jako devatenáctiletý řidič zavinil předloni v prosinci dopravní nehodu, při které zemřela 16letá spolujezdkyně a její stejně stará kamarádka skončila s těžkým zraněním v nemocnici. Další účastník i samotný Roman měli lehká zranění. 

Já jsem v dokumentu Víta Klusáka s názvem 13 minut slyšela, že ses před tou nehodou choval na silnicích jako mladý arogantní blbec. Jak by ses popsal dnes po tom všem? 
Člověka to rozhodně donutí dozrát. Dostane takový reality check, kdy najednou vidí realitu. Život není takový, jak si myslí jako mladý, naivní s růžovými brýlemi, kdy jsou všichni nesmrtelní a sahat si na limity je zábava. Člověk přijde na to, že stačí strašně málo a stane se něco strašně tragického. 

Jak málo stačí k té smrtelné nehodě? 
Moje dopravní nehoda trvala zhruba 3-4 sekundy. Zaváhání a stane se něco, co vám zničí život na pořád. Je strašně těžké se vžít do té role. V tu chvíli, kdy zjistíte, že za vaši chybu zaplatil životem někdo jiný a ještě k tomu je to někdo z blízkého okolí, velmi blízká kamarádka, tak buď musíte mít opravdu silnou psychiku, nebo tam jsou dvě varianty. Utéct od toho, nebo se zabít. Už tam moc jiných variant není. 

Kdybys mohl udělat tenkrát něco jinak, co by to bylo?
Zůstal bych doma. Rozhodně bych netahal za volant svůj vztek kvůli tomu, že dělám něco, co nechci dělat, a mám v plánu být úplně někde jinde. Nesnažil bych se dohnat situaci jinak. To je strašná hra se slovy. Dalo se udělat tisíc jiných věcí, které by tu nehodu nezapříčinily, ale bohužel se stalo, co se stalo. 

Jak se na tu situaci dívají nebo dívali rodiče? Jsou ti oporou? 
Rozhodně. Mí rodiče mi byli velkou oporou a ušetřili mi strašně moc psychických starosti. Co se týkalo vyřizování soudu, právníků, které si jako mladý člověk neumím zařídit, protože s tím nemám zkušenosti. V tomhle ohledu mi extrémním způsobem, už jen psychicky a těmi zkušenostmi, ušetřili strašně moc trápení. Myslím si ale, že nejhorší, co by rodič mohl udělat dítěti, je něco vyčítat. Protože rodič je ta základní opora dítěti. A v tu chvíli, kdy i tahle opora začne házet klacky na hlavu, je to konec. 

Úvodní foto: 13 cest / Česká asociace pojišťoven