Michael Viktořík: S budoucím ministrem kultury jsem prosmažil hodně nocí, doufám, že J.A.R. budou pokračovat 

Jejich první koncert se odehrával jen pár stovek metrů od míst, kde ve stejný čas esenbáci mlátili studenty. A v den 36. výročí sametové revoluce se dost možná éra J.A.R. definitivně uzavře tradičním koncertem ve Velkém sále pražské Lucerny. Jak stojí ve vzkazu fanouškům, jedna z nejvýraznějších kapel české hudební scény utrpěla dvě zlomeniny, potíže se sluchem Dana Bárty a politické angažmá Oto Klempíře. O minulosti i budoucnosti J.A.R. přišel na Expres FM promluvit zakladatel a frontman Michael Viktořík. 

Jak se těšíš na pondělní koncert?
Těším se. Ještě před 14 to vypadalo velmi bídně, ale zdá se, že právě ta tisková zpráva o konci J.A.R. lidi trošku probudila, takže je vyprodáno. Těšíme se, že to bude narvaný, i když – jak bylo správně na začátku řečeno – dvě zlomeniny tam jsou. Takže pejsek, který je na plakátu, má vozíček místo zadních nožiček. Kapela – nás osm bez Dana a Oty – je silná jako blázen, hraje jako z partesu, máme spoustu hostů, kteří vyplní momenty těžkého boje sama se sebou. 

Vypomáhá ti někdo s rapem, nebo hosté budou jenom zpívat? 
Ondra Ruml, který s námi jel letní festivalové turné, se teď naučil i některé ty party. Popravdě řečeno, tu kapelu jsem jako dj zakládal, že se budu bavit a že ti ostatní mě budou podporovat, hrát i rapovat, aby to nebylo celé na mě, nikdy jsem nechtěl být zpěvákem nebo frontmanem, hlavním rapperem. Ta výpomoc s rapem je potřeba, protože já se chci bavit, chci dělat kraviny, tancovat, padat na hubu, to, co dělám s tou kapelou 36 let. Lidi jsou na to evidentně zvědaví, takže potřebuju někoho, toho sparingpartnera. 

Budeš to víc prožívat, když to může být naposledy? 
Ne, já tomu úplně nevěřím. Víme, že na jaře určitě určitá pauza bude. A to právě z toho důvodu, jestli si najdu k sobě rovnocenného partnera, na rapování a hlavně na psaní textů. Jedna věc je vystupování, druhá věc je tvorba písniček, autorství. Sežeň kamaráda, se kterým 36 let píšeš texty. Je to určitý dialog, jeden hot druhý čehý. Jsou to dva různé světy, my jsme se tím bavili. Někdo něco vystřelil, ten druhý to shodil, to byla podstata celého J.A.R. Dan Bárta tomu dal takové ty třešinky, ale ten prvotní dialog, ten konflikt, to bylo z nás dvou. Takže teď není nikdo, kdo by mě tak oslovil nebo oslnil, abych si po 36 letech našel nového kamaráda, se kterým to takhle budu dělat.

Které období z historie kapely máš nejradši?
Těch prvních 10 let, do roku 2000. Devadesátá léta byla prostě, takový americký šedesátky, to se týká jak mejdanů, tak samozřejmě i drog a zábavy. Mě to bavilo, protože nikdo nic neřešil. 

Měli jste za těch 36 let nějakou hlubší krizi, kdy už to vypadalo na konec?
Bylo to právě po tom roce 2000 a bylo to kvůli Akademii populární hudby. My měli sedm nominací za Homo Fonkianz, což je deska z roku 99, vrchol těch devadesátých let. V té době se o nás proslýchalo, že se nebojíme občas si něco dát a že si ten koncert fakt užíváme, skoro všichni v kapele jsme měli na koncertech oči jako vycpanej vlk. Mám pocit, že nám to tehdy nemohli odpustit, nemůžu uvěřit, že z těch sedmi nominací nebyla opravdu ani jedna proměněná. Jediný, kdo tehdy dostal cenu, byl Dan Bárta, poprvé byl Zpěvákem roku a od té doby samozřejmě to už bylo normální, protože on tady je evidentně jeden z těch nejlepších, ne-li nejlepší. Tehdy byla krize, když jsme ani jednu z těch nominací neproměnili a s Romanem Holým jsme seděli ve Veletržním paláci a „Vidíš ty blbče, proč jsme se vůbec chodili, vždyť my to neděláme pro nějaký ceny vlastně.“ A Roman potom odešel a – neříkám, že druhý den – založil Monkey Business. Možná cítil, že jsme Otou zlobili a že je potřeba vytvořit něco takového čistšího, hodnějšího.

Opravdu jste se o Klempově kandidatuře dozvěděli až z médií?
Ano, je to tak. Ota původně dělal reklamního textaře, potom začal dělat mediálního poradce firmám a došlo to až tak daleko, že začal dělat kampaně. Nejdřív to byla kampaň pro Babiše, potom pro Fialu. Mám pocit, že to jeho uvažování, kam se vrtnout, bylo trošku ovlivněno mnou. Já jsem nestraník, ale zase když se mi něco nelíbí, tak to řeknu. Přišlo mi, že spoléhal na to, že když bude kandidovat za tuhle trochu pravicovou stranu, ze které bohužel vylezlo ještě něco jiného, to raději nebudu komentovat, tak budu ten první, který bude na jeho straně, protože s tou minulou vládou jsem měl velký problém. A teď se divil, že jsme se k tomu takhle postavili. Nechtěl jsem tu kapelu zazdít, protože to je taky moje dítě, nechtěl jsem to ze dne na den utnout jenom proto, že Ota se rozhodl pro politickou kariéru a neřekl mi o tom. Že to neřekl ani mě, že normálně neřekl „Michale, mám takový plán, co na to říkáš?“. Rovnou bych mu řekl „Ale to je blbý, to dopadne špatně“ nebo „Pojďme se s klukama o tom bavit“ nebo „Přerušíme to na chvilku, ať si to uděláš.“ Ale opravdu, ať se propadnu, nic takového se nestalo, že by nám to řekl předem, opravdu jsme se to dozvěděli mezi dvěma koncerty. 

Vyhazov z kapely byl jednomyslný? 
Já jsem řekl, že to bylo hodně hysterické, ale on nás k tomu donutil. Kdyby tam nebyl ten druhý koncert a měli bychom 14 dnů na rozmyšlenou, na to, co s tím budeme dělat, třeba by to bylo jinak. Ale protože to bylo mezi dvěma koncerty a Otík si holt myslel, že prostě druhý den – jako by se nechumelilo – půjde na jeviště jako kandidát nové strany a dalších devět blbců mu tam bude dělat vlastně jako backstage. Tak to teda ne!

Ty osobně, aspoň jsem tě tak vnímal, jsi vždycky byl proti všem -ismům, ať už to je komunismus, rasismus, takže odhalení, že Oto Klempíř donášel StB, to taky musel být docela šok…
To je nahrávka na to, co jsem říkal před tím, že ani tohle mi neřekl, a to v těch devadesátkách opravdu spolu – a klidně to řeknu – s možná budoucím ministrem kultury prosmažili noci. On se k tomu přiznal, já taky x-krát, že jsme v devadesátkách trošku zlobili, chlastali a hulili, a za celou tu dobu, a to se známe od roku 87 nebo 88, neřekl „v osmdesátém čtvrtém jsem párkrát ulít a udělal jsem tohle“. Já bych to normálně řekl, abych si udělal alibi, radši ať si lidi o mě něco myslí, než aby potom zjistili, že jsem podrazák. Takže tam byla taky schůzka, Roman mě před nějakým koncertem vzal na pivo a říká „Ty vole, co s ním budemet?“ A já, že se omluvil, je to minulost, už s tím nechce mít nic společného. A teď díky tomu, že kandiduje a je už skoro ve vládě, toho vyleze evidentně víc, protože tam je co najít.

Existuje možnost, že byste se třeba sešli i s Klempou v té nejsilnější sestavě? Za čtyři roky, už nebude ani poslanec, ani ministr a J.A.R. budou slavit 40 let, tak to by možná místo Lucerny stálo i za O2 Arenu, ne? 
Jsem člověk, který dokáže odpouštět, ale co vím, tak v kapele je minimálně půlka absolutně proti. Už ho nechtějí vůbec vidět. U mě to tak není, ale že bych zradil tu svoji partu, to znamená Romana Holého, Mirka Chyšku, Badyho Zbořila, ty senzační muzikanty a udělal s Otou jinou kapelu, to prostě nejde, to nehrozí.

Poslechněte si celý rozhovor a dozvíte se, jak je to vlastně s názvem J.A.R., co Michael Viktořík odhalí ve své nové knize, co říká na internetové odborníky, kteří bagatelizují sluchové problémy Dana Bárty nebo zda v případě konce J.A.R. rozjede novou kapelu!