Krvavá maďarská revoluce: Sovětské tanky, tisíce mrtvých, desetitisíce odsouzených a nejveselejší lágr Východu

Maďarské povstání patří k nejvýraznějším projevům odporu proti komunistickým diktaturám ve východním bloku. Demonstrace z 23. října na podporu změn, které probíhaly v Polsku, přerostla v lidové povstání, které bylo krvavě potlačeno sovětskou armádou. Během téměř tři týdny trvajících střetů přišly o život tisíce Maďarů.

Po dramatickém 20. sjezdu, na kterém byl zbořen kult Stalinovy osobnosti, došlo k odklonu oficiální sovětské politiky od stalinismu. V té době již probíhal v Maďarsku vnitropolitický boj mezi reformním poststalinistickým křídlem komunistické strany, které preferovalo model jugoslávského národního komunismu, reprezentovaným bývalým premiérem Imrem Nagym, a oddanými stalinisty v čele s Mátyásem Rákosim. Od jara roku 1956 byly v Maďarsku započaty rehabilitace osob odsouzených v politických procesech z počátku 50. let. Postupem času došlo k propuštění více než 11 tisíc politických vězňů. Změnil se také přístup k soukromým rolníkům a byla uvolněna přísná kontrola vědeckého výzkumu a kulturního života. Navíc bylo od moci odstaveno stalinistické křídlo strany. Díky tomu se do jejího vedení dostali proreformní osobnosti uvězněné za Rákosiho vlády. 

Nespokojenost se sovětskou nadvládou

Události v Polsku, kdy byl do čela Polské sjednocené dělnické strany zvolen Władysław Gomułka, byly v Maďarsku chápány jako známka toho, že byla ukončena sovětská podpora politiky stalinismu. Na 23. října byla v Budapešti svolána demonstrace na podporu změn v Polsku. Zprvu poklidná studentská demonstrace ale postupně přerostla v celospolečenskou manifestaci nespokojenosti se sovětskou nadvládou. Netrvalo dlouho a demonstranti začali ničit komunistické symboly a pomníky sovětské moci. Půtky s policií, jejíž příslušníci byli dokonce odzbrojováni, byly důkazem živelně se rozrůstajícího povstání. Protestující se dokonce pokusili obsadit budovu rozhlasu. 

V ulicích Budapešti již probíhaly líté boje, nejužší vedení Maďarské strany pracujících vedené generálním tajemníkem Ernő Gerőm se přesto domnívalo, že je ještě možné situaci zvládnout. Sám Gerő několikrát telefonicky hovořil s prvním tajemníkem Komunistické strany Sovětského svazu Nikitou Chruščovem a během rozhovorů také požádal o intervenci sovětských jednotek, které měly pomoci maďarským složkám zvládnout eskalující situaci. Politbyro maďarské komunistické strany také zareagovalo jmenováním Imre Nagye premiérem, zároveň ho pověřilo sestavením nové vlády. Gerővci ho považovali za snadno ovladatelnou loutku, která se stane tváří chystaných nepopulárních kroků. Nagy, který celé povstání trávil prakticky v izolaci na stranickém ústředí, se alespoň snažil mírnit dopady extrémních sovětsko-maďarských vojenských opatření. Nicméně jeho možnosti byly značně omezené a v premiérské funkci setrval pouze do 4. listopadu, než ho v ní nahradil János Kadár.

Sověti proti „ozbrojenému fašistickému útoku“

V časných ranních hodinách dne 24. října vydala vláda zprávu, ve které označila probíhající události za „ozbrojený fašistický, reakční a kontrarevoluční útok“. O 4 hodiny později následovalo vyhlášení personálních změn ve vedení země, vyhlášení stanného práva a výjimečného stavu, a také informace o povolání sovětských sil.

Hned následujícího dne do Maďarska dorazili sovětští „experti“ Anastas Mikojan a Michail Suslov a okamžitě vytvořili operační skupinu pro likvidaci povstání, jejíž součástí byl i maďarský ministr vnitra Piros, členové ÚV MSP Kovács a Vas, a náčelník štábu Zvláštního sboru sovětské armády Jevgenij Ivanovič Malašenko. V té době se již sovětské jednotky, které byly dislokované na území Maďarska, dostaly do přímých střetů s demonstranty. Z rumunského Temešváru se k Budapešti blížila 33. divize, ta se v dopoledních hodinách 24. října 1956 zformovala asi 15 kilometrů od jižních předměstí Budapešti. Očekávaný triumfální průjezd kolony tanků se nekonal. Sověti se s námahou prodírali ulicemi Budapešti, kde na ně čekaly již zformované a ozbrojené povstalecké skupiny.

Krvavý konec 

V následujících hodinách se povstání dynamicky rozvíjelo, státní aparát byl z vývoje v šoku, část represivních složek vypověděla poslušnost. Maďarská společnost se musela vyrovnávat s nepoznanou skutečností noci z 23. na 24. října. Ačkoli oficiální zdroje mluvily o potlačení kontrarevoluce, realita byla jiná. Následujícího dne, 25. října, lidé stále vycházeli do ulic. Přirozeně směřovali do centra dění, jímž bylo již od počátku protestů Kossuthovo náměstí. Poté, co si situaci před parlamentem prohlédli Suslov a šéf KGB Serov, vydal Serov pokyn k „vyčištění“ náměstí z obavy, že by demonstranti mohli zaútočit na stranické ústředí. Sovětské tanky i s podporou ostřelovačů zahájily útok proti demonstrantům z několika stran a vystřelily do prostoru náměstí velké množství granátů, jejichž střepiny zabily 87 a zranily téměř tři stovky lidí.

Informace o masakru se během dalších dní šířily Maďarskem. Povstání prorůstalo společností a získalo národní charakter. Nakonec bylo potlačeno silou. K moci se dostala skupina nového ministerského předsedy Jánose Kadára, která zavedla vlnu represí a vypracovala nové trestní směrnice, které jakékoliv další snahy o odpor pacifikovaly. Následnými politickými procesy prošlo více než 22 tisíc lidí. Imre Nagy byl se svými spolupracovníky ve vykonstruovaném procesu odsouzen za spiknutí, jehož cílem bylo „svrhnout lidově demokratický režim“, k trestu smrti. Ten byl vykonán 16. června 1958. Přes počáteční brutalitu se Kadárův režim snažil upevnit moc pomocí politických ústupků a ekonomické liberalizace, a je tak paradoxem, že krvavé říjnové události roku 1956 vedly k tomu, že se Maďarsko po dlouhá desetiletí honosilo pověstí „nejveselejšího lágru“ východního bloku. 

Zdroje: ADAMEC, Jan. Maďarsko 1956 – od reformy socialismu k národnímu povstání. Securitas imperii [online]. Ústav pro studium totalitních režimů. 2014. s. 82-122, PEČENKA, Marek a kol. Encyklopedie moderní historie. 3., rozš. vyd. Praha: Libri, 1999. s. 289-290, Wikipedia
Zdroj fotografií: Profimedia