Tajuplné výlety po Čechách: Vyčistěte si hlavu na soutoku Vltavy a Labe, načerpejte energii na bájném Řípu

Země je matkou nás všech, mocnou a silnou bytostí. Její síla proudí po povrchu proudy označovanými za dračí žíly, hromadí se na významných místech, které jsou označovány za léčivé nebo posvátné. Síla Země zde vytváří složité struktury a také prostupy do jiných dimenzí.

Tentokrát se vydáme do povodí řek Vltavy a Labe, na Berounsko, Rokycansko. A taky na jedno z nejmagičtějších míst v Čechách, bájnou horu Říp, která je viditelná i z Prahy.

Vltava a Vltavské údolí nad Prahou

Každá řeka, jak postupně sbírá sílu ze svých přítoků, získává také svého typického genia loci, atmosféru a specifickou sílu energie, pohybující se spolu s tokem jejím údolím. S tím, jak se tok zklidňuje, je i síla řeky poklidnější. Naše největší řeka Vltava má klidnou a rozvážnou sílu, je to řeka podporující moudrost a hluboké přemýšlení.bVody jsou svázané s naší myslí, síla řeky očišťuje, zklidňuje mysl a emoce. Element vody souvisí rovněž s naší prosperitou, proto je při přemýšlení o našich životních plánech dobré cítit moudrost staré řeky.

Vltavské údolí nad Prahou má mnoho krásných míst a očistnou sílu vody tu můžeme využít též k zastavením se na některém nábřeží v Praze. Na horním toku v okolí Zlaté koruny jsou tradiční posvátná místa Keltů, podle archeologických nálezů místa, odkud se keltská kultura rozšířila po celém tehdejším světě. Pro meditace lze ale využít jedině řeku nad Prahou. Jak protéká městem, načerpá do sebe mnoho věcí hmotných i nehmotných. Nese si pak s sebou příliš mnoho myšlenek a emocí. Než se řeka opět přirozeně vyčistí, trvá to delší dobu. Vltavě se to až do soutoku s Labem už zcela nepodaří, ale nad Prahou je dosti čistá, pochází z ní například třetina vody v městském vodovodu.

Soutok Vltavy a Labe

Soutoky řek jsou místem spojení dvou proudů energie, dvou magických sil. U nás je takovým nejvýznamnějším místem soutok Vltavy a Labe. Jestliže hledáte způsob spojení, sjednocení více věcí v jednotě, sloučení mnohosti v jeden proud, přeměnu starého v nové, pak je soutok pro vás tím pravým místem. Nejdelší česká řeka Vltava se vlévá pod mělnickým zámkem jako levostranný přítok do Labe. Avšak podle pravidel nepsaných i psaných by tomu mělo být naopak, tedy. Labe by se mělo vlévat do Vltavy. Ta je zde totiž se 430,2 km výrazně delší, na vodu při průměrném průtoku 149,9 m³ za vteřinu vydatnější a její povodí rozlehlejší, zabírající přes polovinu Čech. Důvodem této záměny je skutečnost, že povodí Labe obývali už ve starověku Keltové a jejich předchůdci považovali tuto řeku za hlavní tok. Labe od pramene měří jen 235 kilometrů.

Vltava pramení ve výšce 1172 m nad Kvildou na Šumavě. Zprvu teče pod jménem Černý potok a potom jako Teplá Vltava. Splynutím s Vltavou Studenou pak vzniká Vltava. Labe pramení v Krkonoších na Labské louce, v nadmořské výšce 1384 m, a název si nese od soutoku Labského potoka a Bílého Labe. K Severnímu moři u Cuxhavenu měří Labe od pramene celkem 1171 km. Význačný je soutok také jako výchozí bod pro měření délky obou řek. Lodníci mluví o místě jako o nulovém bodu pro kilometráž.

Soutok Labe s Vltavou tvoří díky své poloze bohaté přírodní naleziště. Lokalita je součástí chráněného území zvaného Úpor. Nachází se tu poslední velké naleziště sněženek ve středních Čechách a rozsáhlý komplex lužních lesů s mohutnými stromy – vrbami, topoly, duby a jilmy. V této oblasti je řada mrtvých ramen a tůní. Lesnické cesty vedou přes brody, celé území je podmáčené, bahnité a špatně průchodné. Návštěvu lze doporučit jen skutečným zájemcům, nejlépe brzy na jaře, avšak pozor na myslivce, kteří nelibě nesou vyrušování zvěře. Je proto vhodné se seznámit s řádem místní lobkovické honitby. Jelikož se dvě velké řeky Čech potkávají v divoké přírodě, odolal duch místa okolní civilizaci. Nejkrásnější pohled na soutok se nabízí z některých vyhlídek, například z Vrázovy vyhlídky, a restaurací na mělnickém návrší. Soutok je někdy zaměňován s místem, kde se do Labe vlévá umělý vltavský kanál. Samotný soutok je totiž o kousek výše proti proudu Labe.

V horách u Těrešova

Tis je posvátným stromem opředeným mnoha pověstmi. Odedávna je považován za dřevinu regenerace. Jestliže hlavní kmen zestárne, vyraší na něm zakrátko mladé zelené výhonky. Proto byl vždy vysazován na hřbitovech a tradovalo se, že kořeny těchto hřbitovních tisů sahají až k ústům nebožtíků a napájí je životem. Ze všech našich stromů roste nejpomaleji a dožívá se vysokého věku. Irská pověst Noise a Deire zase vypráví o nenaplněné lásce milenců, kterým nepřály jejich rodiny manželské štěstí a raději je zabily, než by něco takového připustily. Aby se milenci nemohli setkat ani v posmrtném životě, probodli jejich těla nepřející příbuzní tisovými kůly. Jejich láska ale překonala všechno. Kůly obrašily mladými větvičkami, vyrostly z nich krásné a vysoké stromy a ve větvích se pevně propletly. Tak skončili Noise a Deire ve věčném objetí.

V rezervaci V Horách u vsi Těrešov na Rokycansku se nachází jeden z posledních tisových lesů v Evropě. Na zhruba 50 hektarech tady roste 3200 tisů, dorůstajících výšky 10 až 20 metrů a jejich stáří se pohybuje od 300 let až po ojedinělých 1000 let. Spolu s nimi v lese rostou habry, borovice, javory, jedle a zimolezy. Kdo hledá místo na poznání našich kořenů, nalezení spojení se Zemí, předky a uzemnění, má zde unikátní možnost vrátit se do lesa našich dávných předků. Podklad tohoto lesa tvoří vulkanity, jež jsou produkty sopečných erupcí. Tedy i živel ohně je tu silný, a starý sopečný proud oživuje prastarý les. Navštivte ho v tichosti a nehlučte. To bytostem lesů velmi vadí.

Damil u Tetína

Damil u Tetína vypadá na první pohled jako nenápadný, poměrně nízký vrch a nijak nezaujme, skrývá však mnohá překvapení. Najdeme ho u obce Tetín v okrese Beroun s nadmořskou výškou 396 metrů. Z Tetína na vrchol vede modrá turistická značka a trasa je dlouhá přibližně jeden kilometr. Z obce vyjdete směrem na Beroun po asfaltové silnici a dál se pokračuje už po prašné cestě vzhůru. Tento částečně zalesněný vrch ukrývá staré lomy a zarostlé lomové haldy skryté v houští. Je to místo často obývané našimi předky a užívané i k posvátným účelům. Archeolog Jan Axamit, který se v této oblasti pohyboval a prováděl tady své průzkumy, nalezl ve východní části kopce pod jeho vrcholem zbytky cisterny na vodu. Podle nálezů předpokládal, že tu byl dříve opevněný post a pravděpodobně i hradiště. Na vrcholu je malá plošinka, ve srovnání s okolím mírně vyvýšená. Je to dobré pozorovací místo s výhledem do okolí.

Vrch Damil je prý sídlem mnoha duchů, míst plných síly, i míst zajímavých pro otevírání cest do horních světů. Takové nehmotné město plné zajímavostí. Část tohoto kopce je poškozena těžbou vápence, který se v této oblasti hojně vyskytuje. Pokud budete pozorní, můžete zde vidět malé krasové fenomény a nalézt nějakou krásnou zkamenělinu.

Říp

Říp je magickým místem Čech, horou s níž spojujeme historii i osudy našeho národa. Je často viditelný z vyvýšených míst v Praze – z Divoké Šárky, Bílé hory nebo Ďáblického vrchu. Podle pověstí sem přišel praotec Čech, přehlédl okolní krajinu a rozhodl se tu usadit. Nápadný kopec tvaru stolové hory poutal pozornost lidí od nejstarších časů a v rovinaté krajině byla důležitým orientačním bodem. Pochází ze zbytku třetihorní sopky. Jméno je indoevropské a jeho původ sahá až do doby bronzové. Znamená prostě Hora. Vychází z keltského rib čili žebro, ve smyslu žebro země. Legenda, kterou poprvé zaznamenal počátkem 12. století kronikář Kosmas, pokládá právě horu Říp a její okolí za místo, kde se usadili první Slované, vedení praotcem Čechem při příchodu do nové vlasti a kde se odehrálo rituální vzetí do vlastnictví okolní země, vrcholící jejím novým pojmenováním po vůdci těchto Slovanů, Čechovi (latinsky Boemus).

V časně slovanské době bylo však území Řípu neosídleno, patrně pro nedostatek vody a značné výkyvy teplot – jednou horko, potom mráz… Hora však ležela přesně ve středu tehdejšího slovanského osídlení Čech a horizont, jehož lze dohlédnout z jejího vrcholu, tvořil zároveň hranici tohoto osídlení. Pověst o praotci Čechovi rozvinul v 16. století Václav Hájek z Libočan, podle něhož byl vojvoda Čech po své smrti pochován v nedaleké Ctiněvsi (1,5 km jihovýchodně). Nejnověji zpracoval pověst roku 1894 Alois Jirásek ve Starých pověstech českých. Rotunda na vrcholu byla původně zasvěcena patronu země sv. Václavovi, v 17. století – v době po bitvě na Bílé Hoře, byla v rámci zkrocení odbojné země přejmenována na rotundu sv. Jiří. Od té doby už duch – egregor národa, nemá minulou sílu. Vrchol této hory, určený jako místo rozhledu, býval holý a od rotundy byl rozhled po celém Království Českém. Teprve po roce 1880 začal Říp zarůstat lesy.

Jako správná posvátná hora má i Říp svůj léčivý pramen. Na úpatí Řípu vyvěrají tři prameny, z nichž ten východní je odjakživa považován za léčivý. Na Říp je dobré vzít s sebou kompas nebo buzolu, uvnitř kopce je totiž mnoho magnetovce a tak lze na hodně místech pozorovat odchylky magnetky. Říp odráží charakter a stav našeho národa, je místem magického propojení jeho síly. V jakém se nacházelo stavu, v takovém je i lid český.

Autor článku je vydavatel časopisu Ve hvězdách
Zdroj fotografií: Shutterstock a Mapy.cz