Božský vítr: Sebevražední piloti kamikaze a jejich fanatická oddanost císaři a lidu

Císařské Japonsko se snažilo svou prohru ve Druhé světové válce odvrátit mnoha způsoby. Nejznámějším z nich jsou pravděpodobně letci, kteří neváhali obětovat svůj život za svou zemi – piloti kamikaze.

Slovo kamikaze, nebo stejnými japonskými znaky psané šinpú – v překladu „božský vítr“, má svou historii již ve 13. století, kdy podle pověsti měl silný vítr spasit Japonsko tím, že dvakrát rozmetal mongolskou flotilu připravující se na vpád do Země vycházejícího slunce. V roce 1944, kdy válečná situace začínala být pro Japonsko kritická, přišel admirál Takidžiró Óniši s plánem na nasazení sebevražedných letců. Oficiální označení těchto jednotek znělo Šinpú tokubecu kógekitai – zvláštní jednotky Šinpú. Zažité označení kamikaze bylo používané hlavně západními spojenci a v Japonsku nebyl tento termín ve vztahu k jednotkám Šinpú používán. Tito piloti, jejichž letadla byla naplněna výbušninami, měli být novým „božským větrem“, který opět spasí Japonsko tak, jako kdysi před staletími.

Mladí piloti bez plní plamene sebeobětování

Japonské smýšlení je a bylo vždy rozdílné od toho západního. Zvláště v období před a během II. světové války byl kladen velký důraz na vlastenectví, které v očích západních spojenců hraničilo až s fanatismem. Vojáci Japonské císařské armády byli vedeni k tomu, že vzdát se nepříteli je největší potupa nejen pro ně samotné, ale i pro jejich rodiny, zemi i samotného císaře. Piloti Šinpú byli z drtivé většiny mladí studenti a vždy dobrovolníci. Neexistuje jediný záznam o tom, že by byl ke vstupu k jednotkám Šinpú někdy někdo nucen. Až na výjimky byli k jednotkám přijímáni velice mladí a svobodní muži, kteří neměli žádné sourozence. Obětování mladého života má totiž v Japonsku až rituální význam. Mladí muži, často studenti univerzit, byli preferováni i proto, že Japonsko mělo velice omezený počet zkušených pilotů a nemohlo si dovolit o ně přijít. Tito mladí vojáci pak prošli základním leteckým výcvikem a následně byli zařazeni ke své jednotce, kde čekali na přidělení své první a zároveň poslední mise.

Sporná efektivita

Jednotky Šinpú byly v některých ohledech úspěšné, zvláště ze začátku jejich používání. Nedlouho po pilotech začalo Japonsko využívat sebevražedné námořní čluny, pilotované bomby nebo pilotovaná torpéda. I v případě úspěšného zásahu byla cena příliš vysoká, a to kvůli ztrátě stroje a pilota. Mnoho pilotů bylo sestřeleno dříve, než dosáhlo cíle. Spojenci po čase přijali opatření, díky kterým se jim dařilo i případné zásahy minimalizovat. I tak ale sebevražedné mise pokračovaly až do konce války a podle dostupných údajů jich bylo provedeno okolo tří tisíc. Potopeno nebo poškozeno těmito útoky bylo až sedmdesát spojeneckých plavidel, což si vyžádalo i tisíce životů na straně spojeneckých vojáků. Efektivita tohoto způsobu boje je dodnes sporná, a to zejména kvůli zmíněné ztrátě pilota, byť nezkušeného, a stroje, kterých Japonsko mělo kritický nedostatek.

Zdroje: nationalww2museum.org, britannica.com
Zdroj fotografií: Profimedia