Píseň vznikla v roce 1966 v době, kdy The Doors vystupovali v klubu Whisky A Go Go v Los Angeles. Původně šlo o poměrně krátkou skladbu inspirovanou zpěvákovým rozchodem s tehdejší přítelkyní Mary Werbelow. Text byl zamyšlením nad koncem vztahu a emocionálními otřesy, které rozchod provázejí. Jak ale Morrison skladbu postupně rozvíjel při koncertních vystoupeních, nabírala temnější a filozofičtější směr, až se proměnila v rozsáhlou epickou báseň o smrti, zániku a osvobození.
Hudbu složili členové kapely společně, text napsal Morrison a vdechl mu výrazně osobní a psychedelický tón. The End byla na svou dobu mimořádná svou délkou i tématem. Ve své studiové podobě má přes jedenáct minut a ve své době představovala odvážné prolomení hranic populární hudby. Obsahovala šokující a kontroverzní pasáže, například narážku na Oidipovský komplex, která byla pro některé posluchače skandální. Jim Morrison zpívá o zabití svého otce a sexuální touze vůči matce. Kvůli těmto částem byla píseň v některých rádiích v USA i jinde odmítaná, cenzurována nebo vyřazovaná z vysílání. V konzervativnějších oblastech ji dokonce považovali za příliš provokativní pro veřejné šíření.
Kritika na The End reagovala různě. Někteří novináři skladbu obdivovali jako umělecký manifest a považovali ji za jedno z nejodvážnějších děl psychedelické éry, jiní ji označovali za příliš temnou, provokativní a nesrozumitelnou. Fanoušci si ji však zamilovali a její koncertní verze patřily k nejintenzivnějším zážitkům na vystoupeních The Doors.
Skladba se proslavila i díky filmu Francise Forda Coppoly Apokalypsa z roku 1979, kde její temná atmosféra dokonale podtrhla apokalyptický charakter válečných scén. Morrisonův hlas a hypnotická hudba zde symbolizují konec civilizace a lidské morálky v prostředí vietnamské války. Tento moment ještě posílil mytologii písně a přiblížil ji i generacím, které The Doors původně nezažily. The End je především meditací o konci – konci vztahů, nevinnosti i života.