Hej mistři basů: Nejlepší baskytaristi – od Paula McCartneyho po Fleu z Red Hot Chilli Peppers

Nedávno jsme se věnovali některým z nejzásadnějších bubeníků domácí i zahraniční rockové a popové historie. Vzhledem k nedávným osmdesátinám sira Paula McCartneyho, který není jen geniálním skladatelem a skvělým zpěvákem, ale také baskytaristou, jsme se rozhodli posvítit si na ty nejpamátnější z mistrů basů. 

Vzhledem k některým nesouhlasným reakcím na naše články o legendách za bicími, máme potřebu zdůraznit, že samozřejmě nejde o absolutní výčet, ale spíš o malý průřez žánry i dekádami na tomto poli. Zde je jeho první část.

Paul McCartney

Jinde začít snad ani nelze. Pro celou generací rockových baskytaristů, vyrostlých v 60. a 70. letech, to byl totiž jejich prapůvodní vzor. A o tom, že jej k baskytaře přitáhl právě Paul McCartney, několikrát hovořil například i dnešní bavič, dřívější basák a kapelník skupiny Faraon Karel Šíp. Jak už bylo řečeno, McCartney není jen brilantní skladatel, ale také vynikající a kreativní basák. Basu totiž ve svých písních začal jako jeden z prvních používat coby nástroj, který tvaruje i výraznou melodickou linku, než že by jednoduše hrál vždy nejnižší tón akordu, v němž se zrovna píseň pohybuje. Vezměte si například skladbu Come Together od The Beatles, která prakticky celá stojí na klouzajícím riffu basy.

McCartney však v The Beatles původně nebyl basákem, hrál na kytaru. Basy se chopil až poté, co ze sestavy odešel Stuart Sutcliffe a nikdo jiný se jí ujmout nechtěl. Velmi brzy se ale stal vynikajícím hráčem. McCartney je navíc spojen s charakteristickou basou, která nebývá často k vidění, a tou je raritní nástroj Hofner 500/1, který tvarem připomíná spíš mandolínu. A pak – důležitý detail – McCartney je levák, drží tedy nástroj obráceně. Což však byla velká výhoda, protože když se na pódiu s Georgem Harrisonem ve dvojhlasech dělili o jeden mikrofon, krky jejich nástrojů směřovaly od sebe, místo aby do sebe narážely. Na basu ale sir Paul hrál i ve své kapele Wings, kterou založil po odchodu z The Beatles. A hraje na ni na koncertech dodnes.

Bernard Edwards (Chic)

V dnešní vlně sentimentu po klasickém sedmdesátkovém disku se jedná o jednoho z momentálně nejvzývanějších legendárních basáků současnosti. Bernard Edwards byl společně s kytaristou Nilem Rodgersem zakladatelem newyorské disko skupiny Chic, která byla ve své době popisována jako „disco hudba s rockovým soundem“. Na rozdíl od velké většiny tehdejšího diska totiž Chic nespoléhali tolik na syntezátory a sekvencery (jako například Giorgio Moroder), ale vše hráli „rukodělně“. Nile Rodgers zde vytvořil svůj charakteristický a mnohokrát napodobovaný styl funky hraní na kytaru, jimiž později ozdobil i skladby hudebníků o generace mladší jako Daft Punk nebo SG Lewis.

A pod tím vždy bublala basová linka Bernieho Edwardse, bez níž toho všeho byla polovina. Ostatně Edwardsova basová figura ze skladby Good Times od Chic sloužila za přímou inspiraci pro hity Another One Bites The Dust od Queen nebo Hot Hot Hot od The Cure. A první slavná hiphopová parta Sugarhill Gang na ní postavila svůj legendární hit Rapper’s Delight.

Peter Hook (New Order, Joy Division)

Jestli je něčí baskytarový styl okamžitě rozpoznatelný a současně je hojně napodobován i jinými hudebníky, kteří tak na svůj inspirační zdroj přímo odkazují, pak je to Peter Hook. Ten byl u vzniku kultovní manchesterské skupiny Joy Division s níž nahrál i její dvě alba, po smrti frontmana Iana Curtise pak se zbylými spoluhráči založil New Order. Tedy jednu z nejvlivnějších popových a rockových skupin posledního půlstoletí. Přičemž právě basa Petera Hooka, hraná netradičně ve vysokých polohách, byla tím, co tvorbu obou skupin jednoznačně spojovalo a odlišovalo od ostatních.

„Hookie“ později mnohokrát řekl, že jím vynalezený originální styl hraní byl spíše z nouze ctnost než snaha o původnost. Hrál totiž na poměrně levných a nekvalitních strunách (na lepší coby chudý kluk z dělnické rodiny neměl), které v nižších polohách nezněly dobře a dostatečně se neprořezávaly mixem. Svoje party tak zkusil hrát o oktávu výše, čímž najednou jeho baskytara zněla spíš jako hlubší kytara. Vznikl tak jeho charakteristický zvuk, jehož se Hook pochopitelně držel v i době, kdy se New Order stali bohatými a slavnými a měl i na dražší a kvalitnější struny.

Bootsy Collins

Kmotr funku James Brown byl znám jako ten, kdo se obklopoval zásadně těmi nejlepšími z nejlepších. O kvalitách Bootsyho Collinse, který se už coby devatenáctiletý stal členem jeho doprovodné kapely, to říká prakticky všechno. Stalo se to ovšem tak, že se v roce 1970 James Brown se členy své dosavadní doprovodné kapely pohádal o peníze, načež jej ze dne na den opustili. Brown tak oslovil kapelu The Peacemakers, kterou basák Bootsy Collins založil jen o dva roky dříve, aby se stali jeho novou doprovodnou kapelou. 

Kromě Browna však Bootsy hrál také s dalšími zásadními partami žánru, Funkadelic a Parliament, byl navíc jedním z průkopníků funkové basy, jak ji známe dnes. Není divu, že jej ke spolupráci oslovila i řada muzikantů o generaci či dvě mladších, a to nejen jako basáka, ale také jako zpěváka a vokalistu. To platí například pro skupinu Deee-Lite a jejich hit Groove’s In The Heart nebo Fatboye Slima, který Bootsyho oslovil do skladby Weapon Of Choice. Loni Bootsy pomáhal na svět albu supeskupiny, kterou společně pod názvem Silk Sonic vytvořili Bruno Mars a Anderson .Paak.  

Flea (Red Hot Chili Peppers)

Australský rodák Michael Balzary, známý mezi kámoši pod přezdívkou Blecha (Flea), podle všeho neměl v dospívání v plánu stát se jedním z nejinvenčnějších funkových basáků svojí generace. Když v dospívání s basou začínal, mnohem víc ho zajímala kalifornská punkrocková a skate punková scéna, na basu tedy se svojí první kapelou Fear především drhnul šestnáctiny, a to ve velmi rychlém tempu. Postupem let však objevil jiného basáka, jímž byl výše zmíněný Bootsy Collins.

A když po jeho vzoru začal zkoušet hrát údery hranou palcem, kterým se říká „slap“, zjistil, že tohle je přesně to, co celý život hledal. Tento styl hraní však stále více propojoval s melodickými linkami, což začal používat hlavně s kapelou Red Hot Chili Peppers a k dokonalosti svůj styl přivedl na jejich patrně nejslavnější desce Blood Sugar Sex Magic z roku 1991. Schválně si poslechněte jejich největší hit z tohoto alba, skladbu Give It Away a zjistíte, že basa je prakticky jediný nástroj (a to včetně zpěvu), který v této skladbě hraje nějakou melodii. Už na další desce One Hot Minute (1995) však Flea začal zastávat názor, že méně je více a výrazný slap nahrazoval melodickými linkami. Jeho styl je však rozpoznatelný okamžitě dodnes.

John Paul Jones (Led Zeppelin)

Na jednu z nejslavnějších a podle mnohých i nejlepších rockových kapel rockové historie nelze zapomenout ani v tomto výčtu. Než se však John Paul Jones k Led Zeppelin vůbec připojil, byl už považován za jednoho z nejlepších session basistů v celé Anglii. Hrál ve skladbách celé řady tehdy slavných hudebníků jako byl písničkář Donovan, Jeff Back nebo Cat Stevens (později Yusuf Islam).

Když však se zpěvákem Robertem Plantem, bubeníkem Jonem Bonhamem a kytaristou Jimmym Pagem založili Led Zeppelin, vytvořili jednu z nejmocnějších rockových skupin v historii. Jones byl vždy údajně spokojený, že po celou dobu zůstával v pozadí, nepochybně to byl ale on, kdo páteří celého jejich zvuku. Což je dobře slyšet třeba ze skladby Ramble On, ve která právě Jonesova basa nese hlavní melodii celé písně. Na basu John Paul Jones začal hrát už coby čtrnáctiletý, když si koupil nástroj Fender Jazz Bass z roku 1962. A na tu pak hrál až do roku 1976, natočil na ni tedy všechna zásadní alba Led Zeppelin. V roce 2009 pak s Davem Grohlem z Foo Fighters a Joshem Hommem z Queens Of The Stone Age založil superskupinu Them Crooked Vulture.

Les Claypool (Primus)

Americká alternativní rocková a metalová skupina Primus je mezi fanoušky žánru ikonou. A i ti, kteří její jméno slyší a čtou poprvé, její tvorbu pravděpodobně mnohokrát slyšeli. Primus jsou totiž autory znělky a kompletní hudby pro slavný animovaný seriál South Park. Ústřední postavou skupiny je právě zpěvák a basák Les Claypool, který prý začal snít o tom, že bude basákem, poté, co v teenagerském věku navštívil koncert kanadské rockové skupiny Rush. A jejich basák Geddy Lee se okamžitě stal jeho životním hrdinou.

„Když jsem viděl svůj první koncert Rush, celou dobu jsem sledoval Geddyho ruce. Bylo tolik věcí, o kterých jsem nevěděl, že existují nebo jsou vůbec možné. Například i to, že existují věci jako kulaté struny. Přišel jsem po koncertě domů a okamžitě jsem se snažil znít jako Geddy Lee,“ vzpomínal na to po letech Les. Postupně tak vyvinul svůj specifický slapový styl, který se pro něj stal charakteristickým a Primus podle něj snadno poznáte.

Claypool však nehraje jenom tady. V roce 2000 založil s bubeníkem Police Stewartem Copelandem a frontmanem Phish Trenem Anastasiem superskupinu Oysterhead, společný projekt má ale také se synem Johna Lennona Seanem, pojmenovaný The Claypool Lennon Delirium.