Fenomén pomalu vařené žáby aneb Jak poznat, že žijete s manipulátorem a kudy z takového vztahu ven

Říká se, že aby mohl být člověk spokojený ve vztahu, musí být nejprve spokojený sám se sebou. Jenže co když vstoupí do partnerství, které mu zničí sebevědomí a rozhodí psychiku? Strach být opět single nedovolí oběti manipulátora odejít ani po letech problémového soužití. Jak se vymanit z toxického svazku? 

Psycholog Aleš Neusar pečuje o lidské duše od roku 2005. Je členem Asociace manželských a rodinných poradců a Českomoravské psychologické společnosti, působí na Katedře psychologie Filozofické fakulty Ostravské univerzity, má psychologickou poradnu v Olomouci a řešení vztahových problémů je u něj na denním pořádku. V rozhovoru jsme si povídali o fenoménu pomalu vařené žáby, agresorech i varováních, které se na rande nevyplatí přehlížet.   

Jak vlastně poznáme, že žijeme v toxickém vztahu?
Typickou charakteristikou takového vztahu je nerespekt druhé strany k tomu, jak a co potřebujeme. Partner či partnerka snižuje naši hodnotu, obviňuje nás, snaží se nás izolovat od okolí, kontroluje naše chování, chce nás neustále měnit, chová se k nám mile pouze za odměnu, místo spolupráce s námi soupeří a nemá v nás žádnou důvěru. Stále mu musíme něco dokazovat, například, že jsme byli na kávě s kamarádkou a ne kamarádem. Nakonec to může přerůst až ve fyzické či psychické týrání. 

Existují nějaké varovné náznaky, kterých bychom si měli všímat ještě předtím, než s partnerem či partnerkou oslavíme první výročí?
To je komplikované, protože většina vztahů, které lze označit za toxické, začíná docela normálně. Nezdravé prvky se objevují pomalu, někdy až po měsících nebo letech. Některé projevy nám navíc z počátku vztahu mohou připadat jako milé projevování zájmu a až později je budeme vnímat jako omezování. První měsíce nám možná vůbec nebude vadit, že s námi partner pořád chce být nebo že často volá, píše a ptá se, kam jdeme. Když se ptám svých klientů zpětně, tak si často povšimnou, že nějaké varovné signály byly, nicméně v dané době je přecházeli. Často se objevuje fenomén pomalu vařené žáby.

Co to znamená? 
Zkrátka vše postupuje tak pomalu, že si na to zvykneme a toxické prvky, i když už je jich hodně, ani nevnímáme, případně je bagatelizujeme. Nebo jsme už ve vztahu tak namočení, že ani netušíme, jak jej opustit.

Mohou být oběťmi toxického vztahu oba z páru a ničit se vzájemně stejnou měrou, nebo je vždycky jeden z nich ten hodný a druhý ten zlý? 
Většinou je to tak, že někdo je ve vztahu mocnější a někdo má moci méně. Určitá toxicita může být samozřejmě u obou ve vztahu, nicméně velmi často je jeden agresor a druhý oběť právě díky větší moci nad druhým člověkem. Kdyby tam nebyl nepoměr moci a bezmoci, nejspíše by oběť z toxického vztahu odešla výrazně rychleji. To ovšem neznamená, že oběť nemůže být v hádce hnusná na svého partnera. 

Je těžké pro okolí rozlišit, kdo je kdo?
Někdy ano. Setkal jsem se s lidmi, co působili zprvu jako typické oběti, ale po čase se ukázalo, že byli těžce pasivně agresivní, manipulativní a ve skutečnosti byli toxickým prvkem ve vztahu oni. 

Manipulace hraje v podobném vztahu velkou roli. Uvědomuje si manipulátor vždycky, co dělá, nebo tak může jednat nevědomky či dokonce omylem? 
U manipulace mohou silně působit jak složky vědomé, tak i nevědomé. Může se tedy stát, že si toho manipulátor vědom být nemusí. Může mít pocit, že je vše v pořádku a že se pouze domáhá svých práv. Příkladem je třeba věta: Jsi moje žena a nemůžeš mi proto odmítat sex. 

Jak máme dotyčnému, který si neuvědomuje, že s námi manipuluje vysvětlit, co způsobuje? 
Můžeme si s ním zkusit promluvit a vysvětlit mu, jak se cítíme. Nicméně v toxickém vztahu a zejména pak pokud jde o člověka s určitou poruchou osobnosti, zjednodušeně, pokud jde o tzv. psychopata, se to moc vysvětlit nedá. U těchto lidí chybí empatie, jdou si za svými cíli a druhý člověk je nezajímá víc, než jen pro uspokojení jejich vlastních potřeb. To je také jedním z rozdílů mezi zdravým a nezdravým vztahem. Ve zdravém vztahu nás druhá strana vyslyší a snaží se s námi spolupracovat na tom, aby se problém nějak vyřešil. V toxickém vztahu nás druhá strana neposlouchá a jen se nás snaží utvrdit v tom, že my se mýlíme, vše je naše chyba, že jsme to my, kdo se musí měnit. 

Jsou lepšími manipulátory ženy, nebo muži? A roste tato schopnost s věkem? 
Manipulovat dokážou obě pohlaví. S věkem se navíc tato schopnost často prohlubuje a stává sofistikovanější. Častěji jsou však v nevýhodné pozici přece jen ženy, neboť muži mají stále v naší společnosti vyšší moc, typicky více vydělávají. Žena může mít také strach z fyzického násilí a manipulace z pozice moci častěji dopadá na úrodnou půdu. Ale samozřejmě například domácí násilí zažívají i muži, byť podle oficiálních statistik několikanásobně méně často. 

Můžeme se z toxického vztahu vymanit? Jak odejít?
To je bohužel velmi obtížné, neboť oběť bývá s agresorem velmi provázána, je na něm nějak závislá. Ať už přes děti nebo majetek. Dokonce k němu paradoxně může stále cítit lásku. Může se tak bát, co by se stalo, kdyby toxického partnera opustila. Strach sice nemusí být úplně opodstatněný, ale je třeba si uvědomit, že oběti mají velmi často podkopané sebevědomí, leckdy jim ani jejich blízké okolí nevěří a někdy si myslí, že si špatné zacházení zaslouží. V takovém případě často pomůže odborná psychologická pomoc. Ta ovšem může trvat měsíce až roky, neboť k odchodu je třeba posbírat nejen síly a zdroje, ale také obnovit pošramocené sebevědomí. Bohužel jsou některé toxické vztahy tak zamotané, že se oběti ani odejít nepodaří. Nelze ji za to vinit. 

Dá se i v takovém případě něco dělat? 
Můžeme například lépe partnerovi nastavit hranice, občas z domu odejít do jiného, zdravějšího prostředí, dělat něco příjemného, co nám odvede pozornost jinam, nepřipouštět si hnusná slova…

Může se stát, že vztah budeme považovat za toxický, přestože takový nebude a našeho partnera označíme za manipulátora neprávem? Mohl mít přece jen špatnou náladu nebo být podrážděný… 
Pokud jde o toxický vztah, bude dané nezdravé chování nějak systematické. O náhodu tedy nejde. Jestliže řekneme něco jednou v hádce, omluvíme se a pak už se to nestane, patrně o toxický vztah nepůjde. Čili splést se moc nemůžeme. A pokud ano, tak maximálně na počátku vztahu, kdy třeba můžeme na nějaké chování partnera reagovat příliš přecitlivěle a než si to stihneme vysvětlit, tak je vztah jednou stranou ukončen. Problém je spíše opak, že toxické chování partnerce či partnerovi příliš dlouho tolerujeme. 

Myslíte si, že lidí, kteří žijí v nespokojeném vztahu, přibývá? 
Na to je obtížné odpovědět. Domnívám se ale, že oproti minulosti může být dnes o něco těžší najít vztah, ve kterém bychom byli spokojeni. Naše prababičky a pradědečkové neměli od vztahu tak velká očekávání jako my. Když muž nebil manželku, nepil příliš alkohol a nosil domů peníze, tak byl, když to trošku přeženu, ideální partner. Dnes potřebujeme ve zdravém vztahu lásku, respekt, empatii, intimitu, komunikaci, porozumění, něco společně sdílet a kdoví co ještě, abychom se v něm cítili dobře. Proto je také mnohem obtížnější potkat toho správného či správnou. Když se to ale povede, byť určité nedostatky má každý vztah, tak je to o to krásnější. V tomto smyslu jsem tedy optimista a myslím si, že vztahy máme mnohém lepší nežli dříve. Je však složitější si je udržet, neboť rozvést se je jednodušší. A neprospívá nám ani neustálé bombardování informacemi o tom, jak má ideální vztah vypadat. 

Zdroj fotografií: Shutterstock, archiv Aleše Neusara