Saturday Night Fever
DJ Jayyare
Celý playlist
Poslouchat online
Saturday Night Fever /
Celý playlist
Rozhovory

Zachráněné srnky se do přírody vrátit můžou, divočáci ne: Rozhovor se zachránkyní zvířat

Karin Šnýdrová
04. 10. 2022

Deset let je v jejím jídelníčku pouze rostlinná strava, němým tvářím však chtěla pomoct ještě víc. S kamarádkou koupila pozemek v Dobrovítově, vzdala se městského života a poskytla bezpečné útočiště těm, kteří by skončili na talíři. Dnes se spoluzakladatelka a předsedkyně spolku Farma Naděje Marie Šebestová stará o 115 zvířat. Co všechno tato práce obnáší?

Protože čtvrtý říjen se nese v duchu Světového dne zvířat, poprosili jsme o rozhovor tu, která je s nimi v neustálém kontaktu. Marie Šebestová žije na Farmě Naděje a pečuje nejen o prasata, krávy, kozy, slepice či ovce, ale také lamy, divočáky a nechtěné kočky i psy. 

Kontroverzní Banger, drogoví Zrádci i polozapomenutá buranská Postel aneb To nejodvážnější z tuzemské kinematografie

Carlito Brigante / 30. 09. 2022

Součástí Farmy Naděje jste od úplného počátku. Proč jste se ji vlastně rozhodli založit? 
Na začátku stálo více lidí. Všichni jsme měli stejný sen, pomoci zvířatům, na která se v naší společnosti zapomíná, tedy těm hospodářským, a ukázat lidem, že mezi nimi a našimi mazlíčky, se kterými sdílíme domov a milujeme je jako svou rodinu, není žádný rozdíl. 

Když už jsme u té rodiny, jak se na tento nápad tvářily ty vaše? 
Pro rodiny jsme většinou byli za blázny, což je pochopitelné, pro většinovou společnost je akceptovatelné jen to, co je považováno za normální. Což náš projekt až tak není. 

Dokážu si představit, že sehnat ideální pozemek, který by vyhovoval potřebám azylu, musel být pěkný oříšek, nebo se pletu? 
Start jednoduchý opravdu nebyl. Asi rok se nás scházelo kolem 8–10 lidí, vymýšlelo se logo, připravovaly se stanovy, vymýšlel se web a informace na něj a hledal se pozemek, tedy spíše nějaký statek, ale ceny byly vysoké a statky dost zchátralé. Až se do toho vložila kamarádka, která našla i pozemek v Dobrovítově. Když jsme se na něj jeli podívat, bylo rozhodnuto. Cítili jsme hned, že je to ono. Padly na to všechny naše úspory i něco navíc a začínali jsme na řepkovém poli úplně od nuly. 

Marie Šebestová měla v péči i několik srnek. Ty se pak narozdíl od malých divočáků mohou vrátit do volné přírody. Selátka si bohužel velmi rychle zvyknou na člověka a svobodu už dostat nemohou

To se stalo už před sedmi lety. Změnily se za tu dobu vaše cíle či plány? 
Spolek byl sice oficiálně založen v roce 2015, ale než se pozemek koupil, přepsal, sklidila se řepka, vznikla louka a my našli odvahu říct sbohem Praze, nadobro se přestěhovat a začít budovat, trvalo to ještě chvíli. Stalo se tak v červnu 2017, kdy jsme se do Dobrovítova s kamarádem přestěhovali a začali makat každý den. Plány byly veliké a víceméně se nezměnily. Ještě před prvním kopnutím do hlíny jsme měli zpracovaný byznysplán na 5 nebo 10 let dopředu, tak ho asi najdu a mrkneme do něj. Musím ale říci, že se plány plní a spíše se ještě nové přidávají.

Pamatujete si na první čtyřnohé obyvatele Farmy Naděje? 
První zachráněná hospodářská zvířata byly dvě kozy Dorotka s Lízou. Vyrůstaly ještě se dvěma kozami a měly být všechny zabité na maso, na poslední chvíli byly tyto dvě zachráněné. Protože však byly svědky popravy svých kamarádek, tak se lidí hodně bály a plakaly. Nyní žije na farmě 115 zvířat. Máme tu slepice, kačeny, krůty, kohouty, kočky, psy, kozy, ovce, krávy, prasata, dva divočáky a lamy.

Vím, že jste v péči měli i několik srnek, takže mi ani nepřijde zvláštní, že u vás momentálně bydlí dva divočáci. Jak náročné je starat se o divoká zvířata? 
Péče o divoká zvířata bývá někdy hodně náročná, ale každé zvíře to má individuální, některé se skamarádí hned a některé je ve stresu permanentně. Našim dvěma divočákům Otíkovi a Oskárkovi se tu daří velice dobře. Jsou to dva čertíci, roztomilí a zlobiví. Většina divokých zvířat je bohužel brána za „škodnou“, takže je záchranné stanice ani nezachraňují. Někdy je zachránit můžou, když jim najdou domov jinde. Srnky se třeba dají vrátit do divoké přírody a daří se, divočáci jsou jako pejsci, takže se ochočí hned, aniž by si to jejich zachránci přáli a vrátit už bohužel nejdou, protože k člověku hned běží a chtějí si hrát a drbat.

Divoká prasata nechtějí přijímat ani záchranné stanice. Když je na Farmě Naděje zrovna dostatek místa, financí a času, mohou tu najít domov. Odmítat zvířata však Marie s kamarádkou musí neustále. Jinak by jich tam měli na starosti tisíce

Domov u vás našli ale také psi a kočky. Jak se ocitli v azylu pro hospodářská zvířata? 
Farmou prošlo více pejsků, ale někdy si tu našli své nové páníčky, do kterých se zamilovali a tak tu teď máme tři psy a 14 koček.  Některé jsme adoptovali přes jiné spolky, nebo na nás vyběhli z lesa, kočky byly vyhozené u silnic nebo za plotem farmy. Také dvě koťátka, co měla být sešrotována ve vraku auta, ale těsně před tím naštěstí zamňoukala, to jim zachránilo život.

Měla štěstí v neštěstí, lepší domov si přát nemohla. Obstarat 115 zvířat ovšem není jen tak. Kolik členů má váš tým a bydlíte všichni na farmě? 
Momentálně na farmě žijeme a staráme se o ni jen dvě, ale jezdí nám sem pomáhat kamarádi a dobrovolníci. Chceme však, aby byla možnost mít tu více lidí nastálo, protože pracujeme nonstop. Žít přímo na farmě samozřejmě musíme, máme stále nemocná zvířata, musíme je hlídat, dost často se zraní nejen mezi sebou, ale i v terénu a často pádíme na veterinu klidně o půlnoci. Když máme mimina na flaškách a musíme je krmit každé 3–4 hodiny, člověk se nevyspí i několik týdnů. Farma holt nemá tolik peněz, abychom si mohli dovolit lidi zaplatit, tak toho musíme nejvíce zastat samy, ale snad se to už brzy změní.

Takovou odpověď jsem tedy nečekala. Myslela jsem, že lidí na farmě je alespoň deset. Asi jste závislé na finančních darech veřejnosti, ale vyděláváte i jinak, aby se azyl udržel v chodu? 
Ano, máme pravidelné dárce, kteří si zadali trvalý příkaz. Díky tomu víme, kolik zvířat uživíme, kolik můžeme dát za veterinu. A pokud nějaké peníze zbydou, jdou do budování a oprav. Musela jsem si mnohokrát i něco půjčit, takže jsem celkem dost zadlužená. Pokud by se však nestavělo, nemohly by se organizovat žádné akce, které nám přináší nejen finance pro zvířata, ale také dělají osvětu. A o tu jde nejvíce. Také máme e-shop, kde si lidé mohou zakoupit třeba trička, mikiny, hrníčky nebo knížky. Příští rok chystáme více přednášek a workshopů. Dalším zdrojem příjmů jsou také soucitné tábory. Letos se tu pořádal jeden pro děti a jeden pro dospělé. 

Péče o mláďata je náročná, krmit se musí jednou za tři až čtyři hodiny. Není divu, že delší dovolená už pro Marii nepřipadá v úvahu. Protože cestování bylo její vášní, projezdila půlku světa a splnila si veškeré cestovatelské cíle. Když potřebuje vypnout a na farmě je zrovna více lidí, vyrazí si odpočinout do Orlických nebo Krušných hor

Mluvila jste o osvětě. S hospodářskými zvířaty jste denně v kontaktu, jaký je rozdíl mezi nimi a domácími mazlíčky, kteří jim jsou v očích společnosti nadřazení? 
To je právě to, mezi nimi není žádný rozdíl. Jen náš pohled na ně. To je vše. Je to také o nevědomosti, protože kdybychom si opravdu uvědomovali, co zvířatům, kterým jsme dali nálepku hospodářská, děláme, puklo by nám srdce bolestí. Něco na tom bude, že bereme děti na sběr jahod, ne na jatka. Měly by z toho trauma. Paul McCartney kdysi řekl: „Kdyby měla jatka stěny ze skla, z každého by se stal vegetarián.“ Tato zvířata jsme úplně odsunuli a degradovali na stroje. Dalo by se říct, že maso je největší droga na světě. Tolik lidí vidí rudě, kdyby jim ho někdo vzal. Tu živou bytost, která trpěla a byla zavražděna, i když chtěla do poslední chvíle žít, za tím vůbec nevidí.

Řekla byste přesto, že názor společnosti na utrpení zvířat například ve velkochovech mění? 
Určitě. Vegankou jsem 10 let a za tu dobu se toho změnilo hodně. Dříve v restauraci často ani nevěděli, co znamená veganská strava, dnes se rostlinná jídla dají najít téměř všude. 

Také vzniká spousta dalších azylů podobných Farmě Naděje… 
Ano, vím asi o deseti. S některými si pomáháme a radíme se, protože zkušenosti a praxe jsou nejvíce potřeba. 

Zachraňovat zvířata je pro Marii posláním. Jak sama říká, nic by jí momentálně nenaplňovalo víc než to, co právě dělá

Jak se připravujete na zimu? V čem se změní život na farmě? 
Zima je vždy náročnější, je brzy tma, zamrzá voda nebo se čvachtáme v bahně. Máme strach o zvířata, že je jim zima, ale paradoxně jsou pro ně letní pařáky mnohem nepříjemnější. V zimě je ale zase čas na resty z léta, kdy jsme většinou do deseti venku a není čas na kancelářskou práci. Plánujeme tedy eventy a workshopy na léto, připravujeme e-shop na Vánoce, děláme různé aukce, abychom zvířátkům přilepšili. Každé roční období má něco a zima umí být také velmi kouzelná.

A můžeme vám nějak pomoct? 
Druhů pomoci je více, ať už od té finanční, kdy nejvíce pomáhá trvalý příkaz, pak ta materiální, kdy se nám hodí všechno, z čeho jde stavět přístřešky a ohrady, také jakékoliv nářadí, pak ovoce a zelenina, která je potřeba pořád, hlavně pro prasata. Máme jich tu devět a většina z nich váží kolem 300 kg, takže toho sní opravdu hodně. A pak je tu ta fyzická, která je neskutečně potřebná, kolem zvířat je práce nonstop, stále něco bourají a rozbíjí, je potřeba jim stále čistit domečky a něco opravovat nebo stavět a samozřejmě hodně jich miluje lidský kontakt a chtějí mazlit. Na to už ve dvou opravdu nestačíme. Kdo by chtěl pomoci, ozvěte se nám do zprávy na Facebooku nebo Instagramu.

Rostlinná svíčková, rýžová slanina i bezlepkové dobroty: Kam za nejlepším veganským jídlem v Česku

Karin Šnýdrová / 23. 09. 2022

Ben Cristovao: Veganem jsem od chvíle, kdy mi řekli, ať zabiju slepici

Veronika Koloušková / 01. 09. 2022

Zdroj fotografií: Archiv Farmy Naděje

Diskuze
Vstoupit do diskuze
Sdílejte

Další na Expres FM