Roman Staša: V Hell's Kitchen jsem pod obrovským tlakem, doufám, že mě gastronomie bude provázet do konce života

Jak se z hokejisty stane kuchař? A jak se z kuchaře stane moderátor? Je těžké vařit před televizními kamerami? To jsou otázky, které jsou v dalším vydání rozhovorové série Expres Star připravené pro vítěze soutěže MasterChef, účastníka Hell’s Kitchen, kuchaře a moderátora Romana Stašu.

Zlínský rodák Roman Staša byl juniorským hokejistou, později se stal kondičním trenérem. Soutěžil ve čtvrté řadě televizního soutěžního pořadu MasterChef Česko na TV Nova, kterou vyhrál. Poté se stal kuchařem Snídaně s Novou, kterou v její víkendové verzi i moderoval ve dvojici s Rebeccou Diatilovou. V současnosti je jedním ze soutěžících Hell’s Kitchen.

Začněme otázkou, která už v úvodu zazněla: Jak se s hokejisty stane kuchař?
Musíte jít do soutěže MasterChef.

A vařil jste odmala třeba, motal jste se po kuchyni?
Určitě jsem se nikdy nemotal po kuchyni, ani jsem neměl nějaké gastronomické základy, protože opravdu jsem v sedmi, osmi naskočil do hokeje, který mě držel do 23 let, potom jsem šel okamžitě na vysokou a na vaření nebyl čas. Až nějak v posledních měsících předtím, než jsem šel do MasterChefa, jsem začal něco vytvářet, ale nedalo se tomu říkat gastronomie. Kdybych vám uvařil před šesti lety, tak byste si určitě neřekl „Wow, tenhle kluk půjde do MasterChefa a něco dokáže!“

Měl jste nějaký kuchařský vzor?
Kuchařský vzor jsem určitě neměl, neměl jsem ani ten hokejový, když se o tom bavíme. Ono to má asi něco společného, s tím, že moc nesním o těch věcech, První velký kuchař, kterého jsem si hned během soutěže všimnul, byl určitě Jamie Oliver. A potom Honza Punčochář, jeho gastronomie mě dost inspiruje. I to,  jaký je, k tomu se asi ještě dostaneme, mě taky inspiruje. 

V které zemi vám nejvíce chutná?
Itálie.

A dovedete si představit, že byste jenom italskou kuchyni jedl až do konce života?
Možná, že jo. Těstoviny, rizota tam je toho tolik. Italská kuchyně je fajn a baví mě ta jednoduchost. 

Stravujte se ve fastfoodech?
Snažím se tam nestravovat, ale vzhledem k tomu, že hodně cestuju, protože prostě Bez adresy je bez adresy, pořád někde jsem, jezdím a vařím, tak se tomu občas, ale snažím se maximálně jíst zdravě a minimálně ve fastfoodech.

A když jste takhle hodně na cestách, tak na benzínkách dáváte přenos bagetě, nebo hotdogu? 
Určitě hotdogu, ale nedělá mi vůbec dobře. Snažím se tomu vyhnout, ale dobrý hotdog na dobré benzínce, i když je vám po něm trochu těžko, je stejně super. 

Jak moc vám změnil MasterChef život?
Absolutně. Myslím, že bych tady rozhodně neseděl, že byste nechtěl slyšet moje odpovědi, neboť by vás to nezajímalo, protože bych lidi nezajímal. Strašně moc se mi změnil život, lidi mě poznávají. Poslední dobou se to obnovilo, že inspiruju lidi, což je strašně krásný, na druhou stranu zodpovědný. Baví mě být v té roli. Někdo si může říct, že to má nevýhodu, že když jdu po ulici, že se se mnou lidi chtějí fotit a tak dále, ale vždycky říkám kolegům, kteří na to občas nadávají, že dokud se lidi s námi fotí, my můžeme dělat svou práci. Takže se fotím dál, baví mě to a vím, proč to dělám a rozhodně bych to za nic nevyměnil.

Když jste tenkrát šel do MasterChefa, měl jste představu, že byste mohl být vítězem?
Myslel jsem si, že skončím třicátý, protože když nás bylo 30, tak jsme krájeli cibuli. Potom jsem si myslel, že skončím šestnáctý, když jsem se dostat do Top 16, patnáctý, čtrnáctý. Potom jsem tomu chvíli ne uvěřil, ale říkal jsem si „Dobrý, už jsi tady. Romane, tak zkusíme třeba Top 10.“ Přiznám, že jsem tomu nevěřil ani v Top 7, protože jsme tam měli skvělé kuchaře jako je Pavel Berky, toho jsem si myslel, že nemůžu nikdy převařit a myslím, že kdybychom byli spolu ve finále, takže ho ani nepřevařím, protože byl fakt skvělý. Ale měl jsem to štěstí, že jsem se naučil rychle učit a měl jsem to štěstí, že jsem celý život hrál hokej a ustál jsem to, fyzicky i psychicky. Je to obrovský nápor.

A potom vítězství. Už bylo jasné, že se budete věnovat vaření?
Nebylo to vůbec jasné, protože jsem fakt měl rád svoji práci. Vždycky říkám, že neumím dělat něco, co mě nebaví, tím pádem dělám to, co mě baví. Trénoval jsem lidi ve fitku, učil jsem je malé kluky učit bruslit, učil jsem lidi běhat a to mě strašně bavilo a naplňovalo. Vzhledem k tomu, že jsem byl v páťáku v psychoterapeutickém výcviku, už jsem začal dělat terapeuta, takže jsem měl i lidi na terapie a hezky se mi to rozjíždělo. Vydělával jsem i dobré peníze za něco, co mě fakt bavilo, takže to nebylo vůbec jisté. Ale díky štěstí v neštěstí v podobě covidu, kdy MasterChefa sledovalo dost lidí, finále vidělo okolo 1,2 milionu lidí, sociální sítě začaly fungovat takovým způsobem, že nebylo cesty zpět. Jsem moc rád, že jsem na tu cestu naskočil, hlavně díky mému manažerovi, který mě vzal pod křídla a řekl „Budeš dělat tohle, budeš jezdit Bez adresy, budeš milý k lidem, naučíš se být známý.“ 

Dnes vás teda už živí jenom vaření, už se nevěnujete žádné jiné činnosti?
Ano, živí mě vaření. Vy jste malinko i naznačil tu moderaci, takže něco i odmoderuji, třeba v lednu bude Festival chutí, který moderuji, tím taky vydělávám nějaké peníze, takže je 95 % vaření a 5 % nějaká moderace. 

Láká vás otevřít si vlastní podnik?
Neláká mě to vůbec. Až to jednou bude, bude se to jmenovat S adresou, budete mě tím pádem moct najít. Pochopil jsem jednu zásadní věc v gastru – a zase to není moje zásluha, Honzo Punčocháři, tímto tě zdravím. Jednou mi řekl „ Dělej lidem zážitky“ a já jsem pochopil, že Bez adresy dělám lidem zážitky. A ty si můžete pamatovat celý život, že jste se mnou vařil a že to bylo fajn. A pokud někdy v budoucnu budu mít restauraci, tak to rozhodně bude nějaký malý srub, uprostřed bude krb, otevřená kuchyně, pípa, kde si sám načepujete pivo a bude si moct se mnou zavařit. A pokud chcete mít hezké rande, sednete si někam do rohu, tam bude hezky prostřeno, já vám přinesu to, co jsme zrovna uvařili. Ale chci se s těmi lidmi dál setkávat, protože to setkávání mě naplňuje a já ho zbožňuju.

Myslíte si, že byste mohl dělat něco jiného, nebo se dlouhodobě vidíte v gastronomii?
Určitě bych mohl dělat něco jiného, pokud by mě to bavilo. Bavilo by mě dělat psychoterapii klidně na plný úvazek, protože už můžu, mám už po šestiletém výcviku, takže už bych to mohl teoreticky dělat. Ale zatím mě strašně naplňuje vaření. Doufám, že mě gastronomie provázet do konce života, protože to je taková celoživotní práce, opravdu za 25 let toho umíte mnohem víc než na začátku, protože prostě jste vyvařený, ale jako jednou bych chtěl, aby mě potkala  moderace, to by mě fakt bavilo sedět na vašem místě, dělat tuhle práci. Kdyby to nebylo pět procent, ale třicet. To by mě rozhodně bavilo, jako mě bavila Víkendová snídaně. Byla super, mě to bavilo, bohužel nevyšel celý ten koncept. Bylo to něco, kde jsem věděl, že se musím hodně zlepšovat, ale v čem jsem se viděl, že dokážu někdy zvládnout a být v tom třeba někdy i dobrý.

Jaká byla vaše první reakce, když přišla nabídka na účast v Hell’s Kitchen?
Nejdřív velké vyděšení, protože jsem nevěděl, co od toho mám čekat. I když už jsem jednu reality show zažil, Hell’s Kitchen je něco jiného, protože tam spíte, jste s těmi lidmi 24/7. To bylo první, co mě napadlo. Vaří se tam ve velké kuchyni, kde jsem nikdy nevařil. Byl jsem u Honzy Punčocháře, vydržel jsem ve velké kuchyni dvě hodiny a šel jsem s ním na pivo, ale měl jsem tam zůstat týden. Takže jsem si říkal, že to asi nezvládnu a asi tam nepůjdu. To byla moje první reakce.

A nakonec jste tam šel…
Nakonec jsem tam.

Samozřejmě ještě nemůžeme prozradit, jak to dopadlo, vy už to víte a my se to dozvíme při v sledování Hell’s Kitchen. Není to trochu nefér, když se mezi ty běžné účastníky dostane provařená tvář?
Určitě je to nefér. Ještě jsem tam přišel, když jich bylo 13, to znamená, že tři předtím vypadli. Určitě je to nefér, ale – a to musí zaznít – člověk, který tam přijde později, to má mnohem těžší, takže se to balancuje. Je tam o jednoho člověka víc, oni si myslí, že o jednoho dobrého kuchaře víc, což může být a nemusí. A začlenit se do skupiny rozjetých lidí, který jsou tam třeba o týden víc než vy, je těžké. Nezdá se to, ale týden 24/7 je opravdu hodně. Můj úkol byl samozřejmě vařit co nejlépe, ale zároveň i sociálně zapadnout. Není možné s těmi lidmi vést válku, být pořád naštvaný, to byl můj úkol, který jsem si dal, abych tohle zvládnul.

Tam možná trošku pomůže, co máte vystudované… 
Stoprocentně. Tam jsem to hodně využil. Dokonce jsem tam někomu promlouval trošičku do duše, protože mě – a nejenom mě – opravdu hodně štval, a ten dotyčný mi řekl „Ty mi děláš terapii!“ Tak jsem použil větu „Ano, dlužíš mi 1.500!“

A je naopak větší tlak, když jste ta provařená tvář a všechny případné chyby jsou více nasvícené? 
Lépe bych to neřekl. Je to obrovský tlak. Soustředil jsem se na to, co říkám, co budu vařit, jak to uvařím, jak to naservíruji. Je to obrovský tlak, protože vím, že mě lidi znají, že chci být pořád svůj. To je základ. Ale je tam takový tlak, že je náročné to udržet, ustát, takže jsem si to opravdu nedokázal představit. A už chápu, proč jsem si to nedokázal představit, protože je to nepředstavitelné. Musíte to zažít, abyste pochopil, jaký je to tlak. Chtěl bych z té soutěže vyjít ze vztyčenou hlavou.

Jaký je Honza Punčochář jako šéf pekelné kuchyně? Nadržoval Romanovi ze známosti? Umí si Roman představit, že by k němu v případě výhry nastoupil? Bál by se víc Radka Kašpárka? A jaké je to vařit u někoho doma? 
To se dozvíte, když si poslechnete celý rozhovor v úvodu článku! 

Archiv rozhovorů Expres Star najdete v sekci Podcasty, v aplikaci Expres FM, na webu Podcasty.cz a v aplikacích Spotify a Apple Podcasts.