Nikola Mucha: Legraci si dělám ze všeho, ale nikdy jsem nic nemyslela zle

Punková písničkářka Nikola Mucha vydává s kapelou Mucha nové album ADHD. Umělkyně, která na sebe upozornila syrovými texty a nekompromisním projevem, v otevřeném rozhovoru mluví bez obalu o hudbě, pochybnostech, alkoholu i konfliktech v kapele – a také o tom, jak se dnes mění její přístup k tvorbě i koncertování.

Nikola Mucha je česká punková písničkářka a výrazná osobnost domácí alternativní scény. Vystupuje už od 15 let, dnes především se svou kapelou Mucha. Vyrůstala v Kyjově, kde začala hrát na kytaru a psát první písně. Později studovala francouzštinu v Brně, kde se naplno zapojila do hudební scény a začala pravidelně koncertovat. V roce 2009 vydala své první demo Chlupy a postupně si vybudovala pověst autentické a nekompromisní autorky. S kapelou Mucha letos vydala novou desku ADHD, kterou potvrzuje svou pozici na české alternativní scéně. Objevila se také v seriálu Dobré ráno, Brno!

Dodatečně všechno nejlepší k tvým narozeninám, které jsi nedávno oslavila. Byla to divoká oslava?
Byla to pracovní oslava, koncertní oslava. Naučila jsem se tímhle způsobem oslavovat vlastně úplně všechno. Do hospody nechodím, maximálně mezi zvukovkou a koncertem. Jedna z hlavních výhod téhle „práce“ spočívá v tom, že si člověk odbyde i tenhle sociální aspekt. Pobyde mezi lidmi, dá si pivo, ale pak tam ještě takhle trávit volný čas není fakt potřeba.

S hudbou jsi začínala už během studií. Když se ohlídneš a zavzpomínáš na tu dobu, jak sebe samu vidíš?
Mám pocit, že jsem ještě pořádně s hudbou ani nezačala a možná že ani nezačnu. Neustále mám tendenci se trošku ponižovat, kdybych to dělala moc, tak mě zastav. Vydáváme šesté album a mně to přijde vlastně úplně absurdní vzhledem třeba k mým hudebním znalostem nebo nějakým instrumentálním schopnostem. Někdo, kdo mě sleduje a poslouchá déle, si musí říkat, že tohle ponižování sebe samotné je trapné, ale já si fakt nemůžu pomoct.
Včera jsem slyšela rozhovor s Filipem Jelínkem a to je člověk s velkým záběrem, prostě taková hvězda pro mě, vlastně dechová sekce J.A.R. a klávesista Ilustratosphere. A mně, když hraju ve stejných klubech jako tihle lidé, to přijde jak plivanec učiteli do tváře. Prostě si nemyslím, že moje průprava je dostačující, ale o to víc si vážím toho, že mám možnost se hudbou živit. Je to vlastně takové povznášející. Na studiích jsem s hudbou začala, ale upřímně toho ani moc nenastudovala. Mám hotelovou školu a maturitu v oboru hotelnictví, turismus, což se mi hodí, když hledáme na mapě, kde by bylo dobré ještě hrát a kde ne.

Od dob tvých studií uběhlo pár let. Cítíš se teď dospělejší, zodpovědnější?
Určitě, ale i taková nudnější a možná trošku usedlejší. Hlavně mám pocit, že po té pětatřicítce se některé věci začaly samy od sebe měnit a začala jsem je i jinak vnímat. Například alkohol jako můj pravidelný doprovod na koncertech už nějak vypouštím a není nutnou součástí každého hraní. Přitom mám pocit, že to ke mně patřilo nebo patří. Mám spoustu písniček o alkoholu, o chlastání. Myslím si, že kdybych to vůbec neřešila, tak bych možná fakt dopadla jako Záviš – přezdívá se mi Záviš v sukních – a ještě 30 let šmrdlala na kytaru ožralá. Ale něco se prostě stalo. Nejsem úplně ezop**a, ale zastavila jsem se. Na sedmileté cykly věřím a v těch pětatřiceti jsem některé věci začala vnímat opravdu dospěleji.

Jsi výhradní autorkou všech textů kapely Mucha?
Ano, jsem a nedovedu si představit, že by tomu bylo jinak.

A měla jsi někdy kvůli svým otevřeným – pro někoho kontroverznějším – textům problémy?
V době, kdy se tady začalo řešit #MeToo, jsem měla problémy kvůli svým výrokům v rozhovoru pro DVTV. Nevím, co bylo dřív, jestli píseň #MeToo, nebo rozhovor s Martinem Veselovským. Vím, že mě holky pozvaly na akci Sexistické prasátečko. Když totiž člověk zpívá, že chlapi jsou ko**ti, feministky si ho hned začnou brát pod křídla, protože to je přesně ten statement. Přitom to bylo myšlené trošku jinak. 

Po srandě s Martinem Veselovským, kdy jsem ho veřejně nabádala, ať mě poplácá po zadku, si ale pozvání rozmyslely. Pak jsem ještě nějaký čas čelila anonymním zprávám od ženských, které si moje výroky přebraly tak, že obhajuju násilí, což bylo špatně. Dostala jsem se i do takové schízy a pár koncertů odehrála se strachem, že po mně budou lítat krýgly. Ty zprávy nebyly moc hezké. Byly vlastně násilné, přitom můj projev byl nenásilný. Já si ze všeho dělám legraci, ale nedochází mi, že to může někoho ranit. Mívala jsem problémy se šikanou, ale z pozice toho, kdo šikanuje. Na některé věci nejsem hrdá, ale tohle mi přišlo už moc vyhrocené.

U textů ještě chvilku zůstaneme. Vycházejí spíš z tvých zkušeností, nebo z pozorování okolí?
Jak se teď propaguje naše nová deska, četla jsem i nějaké recenze. Je zvláštní si o sobě číst. Někdo psal, že se víc zabývám sama sebou a vysmívám se sobě, ale myslím si, že to tak není. Je to pořád moje optika světa venku a toho, jak různým věcem podléhám. Všechny písničky stavím víceméně na sloganu, který mě napadne a nějaký čas nepustí. Mám ale problém věci dotahovat. Napadne mě slogan a pak jdu naplnit myčku nebo někam jedu. Chybí mi ta disciplinovaná hodinka, kdy si text vysedím. Musí to být silné téma a zpěvné, pak z toho udělám písničku. V hlavě mám třeba další tři alba, ale dostat to na papír je boj. Ta cesta z hlavy na desku je fakt dlouhá. 

O čem se ti píše nejhůř? Máš nějaké hranice, za které bys nešla?
Asi ne. Vím, že to, čemu se směju už v zárodku, bude mít úspěch. Většina písní na desce jsou smutná témata, ale udělaná vesele. Třeba píseň Máma jela lalala je o nepochopení toho, jak je tahle profese náročná. Ve chvíli, kdy maminka odjíždí vydělávat peníze, je to vnímané, jako že se jede někam bavit. Je to dost palčivé, protože z toho pak vznikají neshody a konflikty. Člověk má pocit, že mu ani ti nejbližší nerozumí. Ono to vypadá, že jedu na koncert, kde se chlastá, ale nikdo už nevidí tu dlouhou cestu, tahání věcí, zvučení. My teď zvučíme docela dlouho, byť jsme jenom tři. Pro mě začal být hodně stěžejní zvuk. Navíc jsem jediný kytarista v kapele a je to pro mě strašný stres. Musím držet flow s lidmi a ještě zpívat. A je pro mě frustrující, když ten zpěv není tip ťop.
Do toho tam ještě skáču s kytarou, protože mám pocit, že by to bez toho nebylo ono. Je to fakt jako hodina a půl ve fitku a zároveň skoro kolektivní terapie. Z koncertů bývám unavená, ale je to úplně jiný druh únavy, absolutní fyzické i psychické vyprázdnění. No a ta písnička je vlastně o tom nepochopení.

Kapela Mucha funguje od roku 2012, momentálně jako trio. Váš zvuk mi přijde nabušenější, přímočařejší. Byl to přirozený vývoj, nebo záměr?
Záměr to určitě nebyl, tam sehrál roli lidský faktor. Myslím si, že to Peťa číst nebude, ale my už jsme se fakt s*ali a odráželo se to i na té hudbě. Už jsme se jenom hádali. Na obalu desky ADHD je výjev, kdy se hádám s Almelou a Kočka si pod námi zacpává uši, takhle přesně to ty poslední tři roky bylo. Peťa to trošku odnesl a ty vnitřní rozpory vyústily v jeho vyhazov. S Almelou jsme přišli na to, že máme dost podobné mozky. Možná má taky ADHD, kdybych to měla zjednodušit. A baví mě, že jsem z něčeho, co bylo likvidační pro kapelu – konflikty, řev, hádky – udělala koncepci celé desky. Loni to vypadalo fakt blbě. Měla jsem v předsevzetích, že kapelu v klidu ukončím. Nakonec se to nestalo a myslím si, že teď jsme v bodě, kdy všechno dobře dopadlo. Ale bylo to náročné a vyčerpávající.

Vaše nové album ADHD je venku. Můžeš něco říct k jeho vzniku?
Od poslední desky uplynulo sedm let a já nejsem příznivcem nadprodukce. Dneska si může každý vydávat desky, jak chce, ten prostor je zahlcený. Vadí mi unifikovaná hudba, vygenerované písničky na náladičku, kde nikdo neřeší autora ani text. Hudba běží jako kulisa. Ale došlo mi, že právě mezi tímhle balastem mohou některé věci vyniknout. Mě třeba těší, že k nám nejsou konotace na Spotify. Deska mi zrála v hlavě sedm let. Byl covid, hroutilo se manželství, stěhování na venkov, další dítě… nebyl čas ani energie. Některé písničky jsou staré třeba pět let, jako Udělám ti čtyři děcka, hajzle. Bylo zvláštní je dát vedle nových. Desku si vysnil náš bubeník Kočka, který to hodně popohnal. Kdyby to bylo na mně, trvalo by to déle. On ji i zafinancoval, my mu teď jako kapela dlužíme. Vybrali jsme Milana Cimfeho, chtěla jsem jeho zvuk. Ta deska je míň „brněnská alternativa“, víc pop punk. Jsou tam momenty, které zní jako In Utero. Miluju Nirvanu, to je pro mě zásadní kapela.

Podílel se Milan Cimfe i produkčně?
Řešili jsme, co je vlastně produkce. Texty si píšu sama a neumím přijít na zkoušku bez melodie. Ideál je přijít s hotovou písní. Myslím, že jeho produkční zásah byl minimální, ale odvedl obrovskou zvukařskou práci. Vyseděl nad tím spoustu hodin. Strukturu písní neměnil.

Má název desky ADHD nějaký význam?
Asi ne. Je to spíš omluva, proč to trvalo tak dlouho a proč jsou ty písničky nekonzistentní. Deska je hodně napálená, žádná pomalá věc, jede to od začátku do konce. Zvuk odpovídá obalu – je to nášup.

Chystáte k některé skladbě třeba videoklip?
Zjistili jsme výbornou věc, a sice že lze čerpat granty na klipy a projekty přes Ochranný svaz autorský, takže se teď pokoušíme získat nějaký drobný peníz na natáčení klipu. U nás to nejsou statisícové produkce, my jsme schopní natočit klip v řádech desítek tisíc. Myslím si, že v tom, kolik ten klip stojí, není ten trik. Moc bych chtěla vyzkoušet natočit videoklip na mobil, ale hlavně teda začínám mít pocit, že z těch klipů už se stávají spíš takové rozmary. Určitě je super mít klip, k dobré písničce by měl být klip, ale v dnešní zrychlené době kolikrát kapelám jako PR materiál postačí prostě dobře sestříhané reelsko z koncertu. Dneska prostě každý scrolluje prstem, rozpětí pozornosti u lidí se za poslední roky hodně zkrátilo a nevím, jestli třeba v budoucnu bude mít nějaký význam dělat videoklipy.

Do podzimu máte docela nabitý koncertní kalendář. Je to dobrý pocit, ne?
Pro mě je i týden volna docela požehnání, takže já se svým ADHD mozkem mám teď ten časový horizont hozený trošku jinak. Byla jsem na začátku března hrát v Belgii a mám pocit, že už je to třeba půl roku. Nabitý kalendář mám už asi od roku 2013.

Posluchači tě možná zaregistrovali i v seriálu Dobré ráno, Brno. Šlo o jednorázovou záležitost, nebo by ses před kamery ráda vrátila?
Právě jsem se před kamery vrátila, protože mě nedávno znovu oslovila produkce České televize. Včera jsem měla natáčení, takže jsem taková trošku vymletá. Točíme s Honzou Hřebejkem seriál, který zjednodušeně pojednává o konfliktu vesničan–měšťák, a je to zrovna téma, které já řeším, které se promítlo i do písně Brno–venkov a které teď aktuálně definuje můj docela rozlítaný životní styl. Momentálně mám asi tři adresy, bydlím s dětmi a manželem na vsi za Tišnovem, částečně v Brně, částečně v Praze. Proto jsem na tu roli kývla, ale už od včerejška si říkám, jestli to byl dobrý nápad, protože to je tak neskutečně nezábavná práce. Prostoj mezi zvukovou zkouškou a koncertem je proti tomu úplný prd. To jsou hodiny a hodiny čekání na nějakou akci a pro lidi s mým mozkem naprosto nepředstavitelná dřina.

Chtěla ses někdy na hudbu vykašlat?
Na hudbu jsem se vykašlat nechtěla nikdy, ono to asi úplně nejde. Hudba u mě spouští škálu pocitů, které k životu potřebuji, a je opravdu stěžejním průvodcem všech zážitků. Mám hudbu jako soundtrack, konkrétní hudbu si spojuji s konkrétními vzpomínkami a neodmyslitelně ke mně patří. Loni jsem se chtěla vykašlat na kapelu, písničkařit si, jezdit na akce s kytarou, což je vlastně ta nejsvobodnější varianta Muchy. Kdybych si měla vybrat, tak mi zůstane já a kytara. Je to tak strašně svobodné, že mi tohle nikdo nevezme a je to pro mě přirozená věc.

Co tě na současné české scéně nejvíc baví?
Na začátku ledna jsem byla v Mahenově divadle na koncertě Dana Bárty a Ilustratosphere spolu se slovenským duem Lash & Grey a byla jsem z toho úplně v p**eli. Byly tam pro mě věci, které byly skoro až kosmické. Tohle byl jeden z nejsilnějších hudebních zážitků. Stěžejní je pro mě kapela J.A.R., kterou miluju, a nejsem schopná ji úplně spojovat s aktuálním politickým děním. Myslím, že to dilema, jestli oddělit umělce a jeho názory, vlastně úplně nejde. Oty Klempíře si jako textaře velmi vážím. Sama jsem si to vysvětlila tak, že se ten člověk prostě změnil. Co udělal do té doby, nemůžeme teď zpětně popírat nebo házet do koše. Nechci se stydět za to, že si na plný koule pustím J.A.R. v autě. Roman Holý je něco jako můj guru, mluvím o něm tak moc, že je to trapný a že mi přestal odpovídat na esemesky. Z těch českých věcí toho na mě přece jen moc není, hlavně je tady hodně rapu. Je to prý nejpopulárnější žánr. Mně se líbí práce se slovy, rytmika češtiny, zvukomalebnost, ale je toho na mě prostě moc. Překvapily mě třeba Hihihahaholky, ty jsou docela vtipné. Mám nevýhodu, že se moc nedostanu na koncerty. Fandím mladým kapelám, které do toho šlapou. Zaujala mě třeba kapela Vosolit! z Telče, parta kluků, kteří fakt umí hrát. A 12:piet, kteří nám přeskakovali na Flétě, taky výborní – taková fúze techna a cimbálovky. Katarziu mám velmi ráda, má velký talent a její vývoj je hodně čitelný. Asi jsem to vyčerpala.

A je něco, co ti na ní vadí?
Ten rap. Mně nevadí rap sám o sobě, vadí mi to množství a taky se mi příčí ten princip. Dneska si prostě můžeš koupit slávu přes facebookovou reklamu, jsi na očích a najednou je to strašně jednoduché.

Nikola Mucha bez obalu. O alkoholu, pochybnostech, hádkách v kapele i o tom, proč je pro ni pořád největší svoboda stát na pódiu jen s kytarou. Poslechněte si celý rozhovor v úvodu článku!