Colorfactory: Film Šeptej má obrovskou zásluhu na tom, že se naše deska dostala k lidem

Colorfactory byli jednou z nejvýraznějších skupin české indie scény 90. let. Její tvorba se nesmazatelně zapsala do historie českého filmu i hudby. Po dlouhých letech se kapela vrací na koncertní scénu. První možnost ji vidět letos naživo přišla v červenci v rámci Mezinárodního filmového festivalu Karlovy Vary. Při příležitosti 30. výročí filmu Šeptej byla na festivalu promítána nově restaurovaná verze snímku a kapela vystoupila v plné sestavě před promítáním. Jan P. Muchow a David Volenec patří k výrazným osobnostem české alternativní scény 90. let. Honza se prosadil s Ecstasy of Saint Theresa a později jako respektovaný autor filmové hudby. David byl zpěvákem Sebastians a právě Colorfactory.

Kapela Colorfactory byla jednou z nejvýraznějších skupin české alternativní scény 90. let. Její tvorba se nesmazatelně zapsala do historie českého filmu i hudby. Po dlouhých letech se kapela vrací na koncertní scénu v sestavě David Volenec, Colin Stuart, Jan P. Muchow, Dušan Lipert, Ivo Heger, Iva Stuartová a Štěpán Tůma. S filmem Šeptej je kapela neodmyslitelně spojená. Sedm skladeb z debutového alba Colorfactory bylo totiž použito pro soundtrack tohoto dnes už kultovního filmu režiséra Davida Ondříčka. Hudba Colorfactory se tehdy stala jedním ze symbolů celé generace. Eponymní debutové album získalo v roce 1996 Českou Grammy (předchůdce Cen Anděl) za Objev roku. Koncerty Colorfactory proběhnou v pražské Roxy (18. 11. je vyprodáno a byl přidaný koncert 19. 11.) a v Brně v klubu Fléda 25. listopadu. 

Dnes to bude hodně o vzpomínání. V době vzniku Colorfactory jste oba měli poměrně slušně rozjetou kariéru v jiných kapelách. Brali jste Colorfactory od začátku jako vedlejší projekt, nebo jste si od něj slibovali více?
David Volenec: Ano, brali jsme ho jako vedlejší projekt.
Jan P. Muchow: Byl to takový hezký social club kamarádů, kteří měli zájem se vidět, a výborný materiál ke zpracování.

Colorfactory vlastně nebyla kapela typu, že čtyři kamarádi se dali dohromady, založili kapelu, ale vlastně se v ní sešla řada hudebních osobností. Nebyl právě tenhle zvláštní způsob vzniku a fungování důvodem, proč ta hudba zněla jinak než většina české scény?
David Volenec: Myslím si, že největším důvodem byly právě ty písničky, které jsou tím, co nese Colorfactory až do dneška.
Jan P. Muchow: A propojoval to vlastně Colin, který s námi všemi spolupracoval, ať to bylo s Extází, Sebastians nebo Toyen. Díky Colinovu propojení jsme chtěli na těch písničkách pracovat, protože se nám moc líbily a byli jsme fakt kamarádi, kteří spolu stejně trávili čas i mimo studio. Tak proč bychom ho netrávili i ve studiu nad takhle hezkou prací.
David Volenec: Vybavuji si plakát na první koncert Colorfactory, kde bylo napsáno: „Sebastians hrají Colorfactory.“. Takže to je asi odpověď na otázku, jestli to měl být jednorázový projekt, anebo jestli to mělo nějaký cíl.
Jan P. Muchow: Když jsme u toho vzpomínání, musíme připomenout fakt, že Sebastians tenkrát byli jediný český boy band a měli opravdu tisíce věrných až hysterických fanynek. A ten promotér věděl, že když tam napíše tohle, je to samozřejmě mnohem větší lákadlo.
David Volenec: Myslím, že ten promotér vůbec nevěděl, do čeho jde, protože my jsme nehlásali, že na tom koncertě, který byl nasmlouvaný zřejmě jako Sebastians, budeme hrát něco jiného. A ten koncert je legendární, protože tam opravdu přišli naši fanoušci a fanynky a čekali trošku něco jiného.

Zmínili jste jméno Colina Stuarta. Bylo to tak, že Colin přinesl hotové skladby, které jste potom v tom kolektivu rozpracovávali dál, nebo jste se i podíleli na jejich vzniku?
David Volenec: My jsme se na nich podíleli spíš na tom druhém albu. Colin, se kterým jsme se znali dlouho, se jednoho dne zjevil s tou kazetou, kterou nahrál někde v Kalifornii. My jsme to tehdy poslouchali a já si pamatuji, že to pro mě bylo opravdu zjevení a bylo z toho hned cítit něco mimořádného.
Jan P. Muchow: Když jsme pracovali s Extází, tak nám to pořád hrál. Takže já si třeba nepamatuji okamžik té kazety, protože už jsem to znal od Colina a ptal se: „Co to je? To je skvělý.“
David Volenec: Nám to nějakým způsobem asi tajil. My jsme tehdy s Colinem vlastně měli už za sebou nahrávání desky, kterou produkoval, ale ten materiál jsem teda dlouho neznal.

Uvědomovali jste si, že vzniká něco výjimečného?
David Volenec: Od první chvíle, kdy jsem ty písničky slyšel, od první zkoušky u Dušana doma. Už jsem o tom i mluvil dřív, že tehdy ty zkoušky probíhaly jako nějaké obývákové koncerty, protože se tam najednou kromě nás začali scházet i naši kamarádi jako David Ondříček, David Pajer nebo Honza Petrusek, lidi, kteří mají velkou zásluhu na tom, co se z Colorfactory stalo.
Jan P. Muchow: David Pajer je fotograf a Honza Petrusek zvukař, který nám tu desku natočil. A i díky němu, protože pracoval v Rudolfinu, jsme se dostali do prostor pražského Rudolfina, kde jsme to album po nocích nahrávali ve Dvořákově síni. Takže ty skladby nás vlastně dovedly do společnosti a prostředí, které pro nás bylo tenkrát absolutně nepředstavitelné. Bylo nám lehce přes dvacet a najednou jsme nahrávali v nejlepším studiu, které jsme si my mohli představit. A to všechno se na tom podepsalo pozitivně.
David Volenec: Ty věci se, stejně jako i naše předchozí hudební fungování, děly tak nějak mimochodem, samovolně, jako bychom na tom ani neměli žádnou zásluhu, ale děly se zázračně a najednou jsme se ocitli v tom sále Rudolfina. To, jak ta deska byla nahraná, zprodukovaná a tak dál, si myslím, že je až opomíjené, protože ona tehdy byla zvukově opravdu napřed. Rudolfinum bylo samozřejmě famózní, protože ten prostor je krásný a zvukově neuvěřitelný, ale umí být i krutý. Ty písničky jsme nahrávali na pódiu, ze kterého se odstranily harfy a nahrávali jsme to společně. A jakmile někdo udělal chybu, prostor Rudolfina tu chybu většinou vzal a takhle ji nafoukl.

V té době se nahrávalo analogově?
Jan P. Muchow: Právě že tam už byl digitální záznam. Bavíme se o nějakém roce 1995 a to bylo právě na tom fascinující. Už si to nepamatuji, ale byl tam nějaký stroj Sony. Byly to takové úzké digitální pásy. Režie toho studia a ta strojovna pro nás tenkrát byla úplná vesmírná stanice.
David Volenec: Bylo to pro nás první setkání s těmito technologiemi. A ten sál té hudbě opravdu slušel.

Kolik jste tam strávili času?
Jan P. Muchow: Spoustu nocí, protože to byl v podstatě no-budget project, z dobré vůle pana Zobače, který byl tenkrát šéfem toho studia a Honza Petrusek byl jeho elév. Byl velký nerd a znal všechny ty moderní technologie lépe. Proto tam podle mě byla taková mladická energie a oni věděli, že to je jeho projekt, tak mu dávali prostor, když Filharmonie nepotřebovala studio využívat.
David Volenec: Mluvíme o něm rádi, protože je to další zcela zásadní element, další významný člověk té kapely a rádi na něj vzpomínáme.

Takže opět potvrzujete, že to byla kamarádská kolektivní práce…
David Volenec: To stoprocentně.

Vzniklo hodně verzí jednotlivých skladeb, které jsou na desce, nebo jste to dali na první dobrou a hotovo?
Jan P. Muchow: Myslím si, že ty aranže jsme chvíli pilovali, ale nebyla to žádná improvizace.
David Volenec: Pokud někdo nepřišel s nějakým nápadem, který se povedl.

Vzpomenete si ještě na první koncert Colorfactory z roku 1993 v pražském klubu Belmondo?
Jan P. Muchow: Vzpomeneme, protože kluci opravdu zažívali obrovskou Sebastianomanii v Čechách, jak jsem to vnímal já. A na tom koncertě, protože jsme hráli akusticky, byli často diváci hlasitější než my.
David Volenec: Určitě to bylo pro fanoušky překvapení, i pro promotéry, ta hudba patřila někam jinam. Navíc tehdy nebylo snadné tu kapelu nazvučit, udělat koncert, aby si to ti diváci mohli užít. Takže jak to skvěle znělo v tom obýváku a jak to skvěle znělo v Rudolfinu, přenést to na pódia bylo trošku komplikovanější.

Oproti vaší první desce zůstala ta druhá s názvem Second Infinity v pozadí. Byla důvodem tříletá prodleva mezi nimi, anebo i fakt, že jste v té době fungovali v jiných kapelách? Nebo proč si myslíte, že ta druhá deska zapadla?
David Volenec: Bylo tam už trošku jiné složení kapely. Asi se k tomu dostaneme, velký podíl na úspěchu první desky mělo uvedení soundtracku filmu Šeptej a kdo ví, jaký by byl osud první desky bez tohoto filmu.
Jan P. Muchow: Myslím, že je úplně jasné, jaký by byl. Dopadlo by to úplně stejně jako právě Second Infinity. Film jako médium, speciálně v Čechách, má mnohem větší prostor než hudba jako taková. A u nás je spousta interpretů, kteří začnou zpívat v angličtině, ale postupem času to z nějakého záhadného důvodu, a ten my známe, opustí a začnou zpívat česky, protože je to u nás pro anglicky zpívající interprety mnohem složitější. Takže to jde ruku v ruce s fenoménem filmu Šeptej a ještě to bylo provázané tím, že jsme v něm s Honzou Čechtickým hráli. A když se někdo zajímal třeba o osobnost Honzy, dostal se vlastně k té desce, i kdyby ji třeba nevnímal tolik přes film samotný.

A není vám to trošku líto, že lidé spíš dávají přednost vašemu debutu?
Jan P. Muchow: Já jsem třeba na druhé desce byl už jako host jenom asi ve dvou písničkách. A třeba písničku ¿Qué Pasa? jsem dal do filmu Samotáři. Teď, jak ty skladby při zkoušení vnímám vlastně víc, mohu říct, že jsou fakt skvělé.
David Volenec: Musím říct, že tu desku znovu poznáváme až teď, tehdy už jsme asi od Colorfactory trošku odplouvali. Teď se k ní vracíme a zjišťujeme, jak ty písničky byly skvělé.

Není po 30 letech trochu frustrující, že se o Colorfactory mluví vždy v souvislosti s filmem Šeptej?
David Volenec: Ani ne. Opravdu to šlo ruku v ruce a film Šeptej má velikou zásluhu na popularitě naší desky.
Jan P. Muchow: Když si vezmeš příklad, třeba fenomén filmu Jízda a kapely Buty: To už byla fungující kapela, ale ten film jí teprve dal zaslouženou pozornost a pochybuji, že Radkovi Pastrňákovi vadí, že jsou Buty velmi často spojovaní právě s tím filmem. Neubírá to ani nepřidává nic, je to prostě jenom fakt.
David Volenec: Navíc ten film i deska byly provázané právě i tím, že v tom filmu kluci hráli.

Když dnes vidíte Šeptej, poznáváte v tom svět, ve kterém jste skutečně žili, nebo už vám devadesátky i ve filmu připadají trochu jako fikce?
David Volenec: My se k devadesátkám pořád vracíme, to prostě byly turbulentní roky. Samozřejmě pro nás speciálně, protože jsme byli v tom věku. Mně nevadí se k tomu vracet. Je jasné, že to, co teď děláme, je speciálně pro publikum, které tehdy prožívalo to, co my a má s tou hudbou spojené vzpomínky, které se jim prostřednictvím té hudby pochopitelně vrací. A asi jsou tedy příjemné a chtějí na ty roky vzpomínat, takže mně to nevadí vůbec.
Jan P. Muchow: V tom filmu je spousta scén, které jsou odpozorované ze života, jsou vlastně napsané podle skutečných událostí a je jasné, že člověk byl v nějakém věku a byla nějaká doba. Pohybovali jsme se v prostorách, ve kterých se pak natáčelo a nám to přišlo přirozené. Samozřejmě všechno není úplně reálné, ale je to na základě nějakých příhod, které autoři scénáře někde slyšeli nebo sami prožili.
David Volenec: A my, jako autoři nebo spoluautoři, si můžeme o filmu i desce myslet, co chceme. Je to pro nás ale složitější, protože asi málokdo chce poslouchat sám sebe nebo se dívat sám na sebe. Ale potom člověk mluví s lidmi, kteří mu řeknou, že to pro ně bylo zásadní. A pak víš, že to bylo důležité.
Jan P. Muchow: Když jsme pak s tím filmem objížděli oblastní premiéry, opravdu to byla trošku taková bezstarostná jízda. Občas jsme přijeli někam jako mimozemšťani a lidi tam na nás koukali, co je to za kulturu, ti mladší byli často úplně fascinovaní. Za ta léta jsem potkal spoustu lidí, pro které to byla vlastně iniciační věc, protože slyšeli hudbu, kterou do té doby neslyšeli a viděli svět, který neznali. Někteří se kvůli tomu odstěhovali do Prahy.

Když už jsme v těch devadesátkách, byla podle vašeho názoru tehdejší hudební scéna odvážnější, než je ta dnešní?
Jan P. Muchow: Určitě. Podle mě je to dneska hodně zaměřené na to, abys měl určitý počet lajků, sledujících a čísla na Spotify. A mám někdy pocit, že současní interpreti jsou strašně brzdění takovou tou zpětnou vazbou a aby se to někomu líbilo. My jsme to dělali spíš, aby to bylo úplně jasné fuck off, nebo ať se to líbí nám. A že s tím bude mít třeba někdo problém, nám bylo opravdu úplně jedno, protože hudbu přece neděláš jako zaměstnání. To, že se třeba mým zaměstnáním stala, nebyla ta motivace, proč jsem s ní začal a proč ji dělám. Ani jednou jsme nedělali testovací poslechy.
David Volenec: Je to určitě míň o tom kalkulu než dnes a ty palce nahoru a smajlíky nám asi nahrazovalo čisté nadšení, body pro vlastní ega a party holek. Bylo to takové přímočaré.
Jan P. Muchow: Samozřejmě tenkrát nebylo tolik různých informačních kanálů, kde se k tomu dostat. Takže když jsi se dostal do rotace R1, tak spektrum posluchačů, které zajímala tahle hudba, se o tom dozvědělo a v Praze byla třeba dvě, tři místa, kam mohli přijít na koncert. Všechny lidi jsi tam potkal, mezi sebou si to řekli. Ale samozřejmě byly i kapely, které dělaly, co dělaly a neměly fanbase a štěstí jako my.

Neměli jste snahu dostat hudbu Colorfactory za hranice České republiky?
David Volenec: Já si nepamatuji, že by ta snaha někdy byla.

Colorfactory jsou zpět. Kdo byl tím hybatelem nebo co byl ten impuls, že jste se znovu dali dohromady?
Jan P. Muchow: Svým způsobem zase film Šeptej, protože karlovarský festival vymyslel, že by bylo hezké ke třicetiletému výročí uvedení filmu Šeptej do kin udělat projekci ve Varech na festivalu. A oslovili nás, jestli bychom tam nezahráli, že by to bylo hezké a byl to kompletní package.
David Volenec: Ambice reinkarnovat tu kapelu přicházely pravidelně, obzvlášť k těm výročím, takže po pěti, deseti letech se občas někdo ozval, jestli bychom nezahráli. Ale vlastně nikdy se nám nepodařilo dát tu sestavu dohromady.
Jan P. Muchow: Shodli jsme se na tom, že do toho nepůjdou třeba tři konkrétní lidi. A byli jsme překvapení, že nakonec to byl jenom Honza Čechtický, ale z důvodu, že na to neměl čas. Opravdu se podařilo postavit původní sestavu bez Honzy, domluvili jsme se, že nebudeme nikoho dalšího brát, že přejdu z kytary a kláves na basu. Zkrátka ať zachováme původní jádro, protože jedině tak to pro nás dávalo smysl.

Máte za sebou první vystoupení na karlovarském festivalu. Jaké jsou vaše dojmy?
David Volenec: Skvělé. Řeknu to fakt otevřeně. Myslím, že jsme nečekali takhle vřelé publikum. Ono to vlastně začínalo už při zvukové zkoušce, kdy mladí lidé na baru začali zpívat a děkovali nám, že tam jsme. Pak se ten prostor naplnil, publikum bylo skvělé a má obrovskou zásluhu na tom, jaký ten koncert byl. A potvrdilo se tím to, co jsem říkal, že velký důvod, proč to děláme, je právě to publikum.

Takže to byl ten okamžik, kdy jste si řekli, že možná bude stát za to odehrát ještě nějaký koncert?
David Volenec: Myslím, že ten okamžik přišel dříve. Ten první okamžik byl naše první setkání ve zkušebně, kdy jsme se s některými lidmi viděli po desítkách let a bylo to moc příjemné. A postupem času se ty naše zkoušky staly asi pro většinu z nás oblíbeným dnem.
Jan P. Muchow: Hraješ ty písničky a najednou si zase říkáš: „Ty jo, to je tak skvělé!“ Nebo aspoň já to tak cítil. Chceš s těmi lidmi být a vidíš, že to celé jako funguje a má smysl. My jsme poctivě začali zkoušet třeba už někdy v lednu. A samozřejmě jsme začali přemýšlet, jestli by to stálo za to, ale počkali jsme si schválně až na ty Vary.

Snažíte se ty skladby hrát co nejblíže těm originálním verzím?
Jan P. Muchow: Pro mě je to problém, protože Honza Čechtický je nejlepší basák, kterého znám, a dělá nejlepší basové linky, takže některé věci jsou pro mě nehratelné. Logicky jsem si musel něco upravit, takže tam je jistá odchylka, ale myslím, že zbytek je vlastně poměrně věrný. David zpívá pořád tak skvěle, bez toho by to nedávalo smysl. A když člověk zavře oči, má pocit, že slyší hlas z té nahrávky.
David Volenec: Myslím, že tam trošku nějaký vývoj z tohohle ohledu byl, snažili jsme se být co nejvěrnější originálu, ale postupem času při těch zkouškách a následně při tom prvním koncertě se ukázalo, že když to hrajeme trošku živěji, trošku koncertněji, tak to tomu vlastně sluší a funguje to.

Takže když vedle sebe stojíte na pódiu, je to pořád ta stejná kapela, nikoliv nová kapela hrající staré písničky?
Jan P. Muchow: My jsme toho tenkrát živě zase tolik neodehráli, protože ambicí a původním smyslem bylo natočit desku.
David Volenec: Vlastně navazujeme tam, kde jsme přestali. Nahráli jsme desku a zahráli několik koncertů a přestali koncertovat. Když nepočítám druhou desku, která ale už měla obměněnou sestavu, původní, ke které se teď vracíme, navazuje tam, kde jsme tehdy přestali.

Zmínili jste vaše středeční dýchánky. Vznikla při nich třeba i nějaká nová muzika Colorfactory?
Jan P. Muchow: To zatím nebylo vůbec předmětem těch zkoušek.
David Volenec: Zatím jsme dost zaneprázdnění zkoušením starého materiálu a přípravami koncertu.

V listopadu budete koncertovat v pražské Roxy a brněnské Flédě. Máte už představu, jak ty koncerty budou vypadat?
David Volenec: Určitou představu máme. Odehráli jsme jeden koncert v Karlových Varech, tak budeme rádi, když na něj navážeme. Ty prostory budou větší, doufejme, že se zaplní.
Jan P. Muchow: Co se týká projekce a světel, teprve řešíme jejich podobu a už víme konkrétní osoby, se kterými to chceme dělat.

A mohou se vaši příznivci těšit i na koncerty v jiných českých městech?
David Volenec: Je to možné. Udělali jsme si takový plán, jak jsme schopní zkoušet. Samozřejmě toho času není moc, takže jsme si řekli, že bychom rádi koncertovali v nějakých blocích, aktuálně jsme připravili koncerty pro Prahu a Brno. Uvidíme, jestli na jaře navážeme i někde jinde.

Na čem teď nejvíc pracujete kromě Colorfactory?
Jan P. Muchow: Já dělám asi tři seriály, jeden film a produkuji nahrávky tří interpretů.
David Volenec: Pracuji jako učitel a vedu sportovní klub, takže mojí ambicí je dovést svůj tým co nejvýše, konkrétně v žebříčku ženské ragbyové ligy.

Doba je evidentně přívětivá různým návratům a nostalgii. Ecstasy of Saint Theresa vyprodává koncerty. Existuje šance, že by se třeba vrátili Sebastians?
David Volenec: Jak jsem říkal, nic není nemožné, ale…
Jan P. Muchow: To bych teda chtěl, to by se mi líbilo. Protože by to znamenalo, že Honza zase začne hrát na basu živě a bylo by to skvělé.