Jakub Režný o dokumentu Případ Rigo: Vyprávíme příběhy lidí, kteří se snažili dopadnout vraha

Případ Rigo: Ponožkový vrah, to je název dokumentární série, která už tento pátek naruší okurkovou televizní sezónu. Na Oneplay ji přináší tým kolem režiséra Petera Bebjaka, do kterého patří i scenárista Jakub Režný, host letního speciálu rozhovorové série Expres Star. 

Jakub Režný své scenáristické ostruhy brousil v seriálu Ulice, je podepsaný pod televizním filmem Dukla 61, který získal Českého lva, a seriály Vedlejší produkt a Kriminálka Anděl. Co se dokumentů týká, přinesl na obrazovky tituly Černé zlato, ten navazoval na zmiňovanou Duklu 61, a právě Případ Rigo. V budoucnu se můžeme těšit na hraný seriál Kafka a dokument Jak zakopat díru.

Kdo to vlastně byl Rigo?
Ondrej Rigo byl největší sériový vrah porevoluční historie v Československu. Vraždil v letech 1990 až 92, kdy ho policisté zatkli. Slovenský recidivista, který před rokem 89 primárně kradl, nikdy nespáchal žádnou násilnou trestnou činnost. Po revoluci měl pocit, že se na Západě bude mít lépe a okamžitě tam utekl, ještě před rokem 1989 byl i zadržen za pokus o překročení hranic. Ale nedařilo se mu tam, a tak tam začal vraždit, když šel loupit.

Proč získal přezdívku ponožkový vrah?
Protože byl naučený z vězení, že nesmí zanechávat otisky prstů, takže když lezl do těch bytů, kde vraždil, tak si nasazoval na ruce ponožky.

Kolik obětí měl na svědomí?
Devět.

Policie měla o to těžší práci, protože nevraždil jenom na jednom místě, respektive v jednom státě. Jak na něj nakonec přišli?
Byl to docela velký proces, protože začal vraždit v roce 1990 v Bratislavě, kdy spáchal šest vražd v průběhu dvou let. A pak se ho shodou nejrůznějších okolností podařilo zadržet. A až pak se díky Interpolu zjistilo, že v Mnichově v Německu a v Amsterdamu v Holandsku mají nevyřešené vraždy – v Mnichově dvě, v Amsterdamu jednu – s podobným modem operandi, což je specifický postup každého pachatele, který byl shodný s vraždami z Bratislavy. 

Případ Rigo je taky unikátní tím, že to je vlastně první vrah v Československu, který byl usvědčen pomocí analýzy DNA…
To byla ta zásadní věc, která ho usvědčila. A stalo se to díky týmu slovenských genetiků pod vedením pana docenta Feráka. Oni dokázali zdokonalit a zjednodušit už existující metodu analýzy DNA. V průběhu toho, jak v Bratislavě narůstaly ty vraždy, tu metodu zdokonalovali. Policisté jim nosili krevní vzorky od těch různých podezřelých a oni je srovnávali s DNA, které se našlo v těch zavražděných obětech, protože Rigo po útoku své oběti znásilnil. Takže měli jeho DNA v podobě spermatu a mohli to srovnat.

A to byla velmi výrazná věc, která pomohla k jeho usvědčení, protože když se zjistilo, že jsou dvě vraždy v Německu a jedna vražda v Holandsku, tak poslali jeho krevní vzorky na analýzu do západní Evropy, kde němečtí a holandští genetici určili se stoprocentní přesností shodu. Takže testy ze zahraničí dodaly relevanci testům slovenským. Mluvil jsem se soudcem, vystupuje i v našem true crime, a ten říkal, že holandští genetici byli naprosto nadšení tou metodou, kterou slovenští genetici vymysleli, protože v té době to bylo naprosto něco unikátního. V podstatě to aplikovali na PCR testy, které dneska známe třeba z doby covidu, takhle to dokázali zjednodušit. A tenhle tým potom vychoval soudní genetiky, kteří převzali jejich práci a věnovali se jí, vlastně se jí věnují doteď.

Jaká je historie vzniku téhle minisérie a co vás k natáčení inspirovalo?
Vznikla díky DNA Production, což je vlastně produkce režiséra Petra Bebjaka a producenta Rastislava Šestáka. Oni už ten příběh v minulosti zpracovávali vlastně v cyklu, myslím, že se jmenoval Nejslavnější kriminální případy Slovenska. Měli pocit, že je to natolik výrazné, že si to zaslouží podstatně obsáhlejší zpracování.

Znal jste tenhle případ, než jste začal pracovat na jeho scénáři?
Ne.

Kolik hodin, nebo spíš asi dní, vám zabralo studium tohohle případu? Jak hluboko do archivu jste se museli ponořit?
Myslím, že spíš by se to dalo asi vyčíslit na měsíce, protože samotný spis, který se nám ve spolupráci s právníky podařilo získat, má 5.500 stran, což je obrovská suma materiálu, kterou jsem musel nastudovat, abych se v tom, co se dělo a jak postupovalo vyšetřování, vůbec dokázal zorientovat. Pak nastala jakoby fáze, kdy jsem mluvil jednak s těmi lidmi z toho procesu: S Josefem Vachálkem, který jako operativec vedl to vyšetřování, to byl obrovský zdroj, s ním jsme strávili dny komunikace o tom, jak postupovali. Pak jsem mluvil taky s prokurátorkou paní Kopčovou, která dozorovala celý proces, se soudcem, panem Klimentem, s genetiky, to tři kapacity. A pak jsme se snažili dohledat lidi, kterých se vraždění Ondreje Riga dotklo, ať už to byli členové rodin těch zavražděných, podařilo se nám dohledat jeho partnerku, která s ním žila v té době s ním žila. Časově to bylo dost náročné.

Nevadilo pozůstalým otvírat ty více než 30 let staré rány?
Samozřejmě je to extrémně citlivá věc, když přicházíte s takovým tématem. Velká část z nich odmítla se s námi bavit. Ale bylo několik, kteří do dialogu s námi vstoupili. A pro ně to stoprocentně bolestivé bylo, to ani jinak nejde.

Kolik hodin materiálu štáb natočil, než šel do střižny? 
Myslím, že to byly určitě desítky hodin, protože vedle těch rozhovorů s lidmi, kteří ho stíhali, vedli to vyšetřování, odsoudili ho, tam vystupují forenzní psycholog, který dělal posudky na nejdřív neznámého pachatele, pak Ondreje Riga vyšetřoval ve vazbě, máme policejního profilera, který sestavoval profil neznámého pachatele, a máme velký rozhovor s Janou Bartošíkovou, což je oběť, která se dokázala ubránit jeho útoku. To je úplně dechberoucí, když si představíte, že si šla prostě ve dvě hodiny v noci lehnout, přišla z večírku a najednou nad vámi ve vašem bytě stojí chlap, který má motyku v ruce a snaží se vás s ní umlátit. Nepotkal jsem nikdy tak statečného člověka. 

Jak bylo těžké tyhle lidi najít? Protože přece jenom je to přes 35 let od těch prvních vražd.
Bylo to hodně náročné. Měli jsme asi v lecčem štěstí, protože třeba paní Bartošíkovou jsme našli shodou okolností v tom bytě, kde se to odehrálo, takže to bylo jednoduché. Spíš potom člověk musel hodně vysvětlovat, k čemu směřujeme, abyste získal nějaký druh důvěry, že nechcete těm lidem ublížit.

Už jsem to tady probíral s Mirkem Vaňurou, který předloni představoval manžely Stodolovy, i s Petrem Hátlem, který loni dělal portrét Petra Kramného: Nebojíte se, že by to někdo mohl vnímat tak, že vlastně glorifikujete toho vraha?
Ne, my jsme totiž na začátku udělali rozhodnutí, že budeme vyprávět ten příběh čistě z pohledu lidí, kteří se ho snažili dopadnout. To znamená, že až ve třetím dílu zjistíte, o koho jde. A do té doby sledujete průběh vyšetřování a rozhovory s těmi lidmi, kteří postupně vyšetřovali ty jednotlivé vraždy, jak si uvědomovali, že asi narazili na sériového vraha, jak se dynamika toho vyšetřování měnila. 

Já se vás ptám, jak a koho jste zpovídali a tak, ale je vůbec scenárista pak u toho vlastního natáčení? Účastnil jste se ho?
Vedl jsem rozhovory s těmi lidmi a Peter Bebjak režíroval ten celek. Protože jsem s těmi lidmi komunikoval docela intenzivně a po dlouhou dobu, připravoval jsem scénář, je logické, že potom mluvili se mnou a kladl jsem otázky.

Jaký je rozdíl mezi psaním scénáře k dokumentu a k hranému útvaru? A co mezi dramatem na základě skutečných událostí a čistou fikcí? Je výhodou spolupracovat stále se stejným režisérem? A jak se Jakub Režný dostal k dokumentu o dole Turow, který bude mít premiéru příští rok?
To se dozvíte, když si poslechnete celý rozhovor v úvodu článku!