Odpoledne na Expres FM /
Celý playlist
Ostatní

Štěpán Kozub: Člověk se při humoru nesmí bát

Redakce
Poslední dobou jde z filmu do filmu. Jako chrlič komických gagů funguje ve skupině Tři tygři, coby umělecký šéf dohlíží na směřování ostravského Divadla Mír. A když zrovna nehraje, nemá problém v hudebním duu s Jiřím Krhutem odzpívat koncert. Jeden z nejvýraznějších talentů mladé herecké generace přijal pozvání rádia Expres FM, aby pohovořil nejen o novém filmovém hororu Hrana zlomu, v němž ztvárnil ústřední postavu vyšinutého maniaka.
27. 11. 2021

Štěpáne, jaké jste byl dítě? Dohledali bychom ve vašem dětství náznaky vaší profesní budoucnosti ve smyslu výrazné hravosti, hraní si na něco nebo potřeby mít publikum?
Rozhodně jsem byl jedno z těch dětí, které by se dnes dalo označit za hyperaktivní. Bylo to docela zvláštní, protože celé moje dětství bylo jeden velký oxymoron – byl jsem velmi pohyblivé dítě, které pořád někde bylo, ale zároveň jsem byl velmi obézní. Takže jsem byl takový malý tlouštík, který byl velmi zvědavý, což bylo s postupem času, třeba na základní škole, označováno tak, že jsem, řekněme, nevychovaný.

Měl jste rád strašidelné příběhy? Kytici, Andersena, strašidelné pohádky?
Jako dítě velmi. Kdykoliv v televizi běžel nějaký pořad nebo film, na který jsem měl od rodičů zakázáno se dívat, o to více jsem se na něj dívat chtěl. Takže jsem využil jakékoliv příležitosti, když běžel nějaký horor a naši nebyli doma. Pamatuji si, že jsem asi v osmi letech viděl Gremlins. Tam někdo strkal nějakého skřítka do mikrovlnky, kde se rozstřelil. To jsem tehdy nesl docela těžce. V dětství byl pro mě horor i Střihoruký Edward. Dodnes, když se na to dívám, se mi vrací vzpomínky z dětství a vlastně se toho filmu bojím. Podobně to mám s filmem Perinbaba nebo Honza málem králem. Valerie Kaplanová je pro mě nejlepší česká hororová herečka.

Již tehdy vznikla myšlenka, že by se Štěpán Kozub mohl stát hercem?
Asi ano, ale určitě jsem si to v dětství nepojmenovával tak, že by to bylo herectví. Já věděl, že když jsem v nějaké společnosti, třeba rodinné nebo mých kamarádů, že ji rád bavím, že mi dělá dobře, když něco vyprávím, oni poslouchají a třeba se tomu smějí. Ale určitě jsem ve svých deseti nevěděl, že bych se tím mohl někdy živit. Herectví pro mě byla jakási nedosažitelná profese. Měl jsem za to, že hercem může být člověk jenom tehdy, když se hercům narodí. Nebo že musí být z velkého města. Já jsem z vesničky, kde nebylo běžné, že by člověk šel studovat uměleckou školu.

Přesto padlo rozhodnutí podat si přihlášku na ostravskou konzervatoř. Pamatujete si, co jste předváděl na přijímačkách?
To si pamatuji moc dobře. Také si pamatuji na moment, kdy jsem přišel domů a oznámil, že bych to chtěl zkusit. Na základní škole jsem se neučil úplně nejlíp a pro mé rodiče to byl trošičku boj – taková ta sedmá, osmá, devátá třída, kdy jsem reálně propadal z matematiky nebo chemie. Můj tatínek byl velmi nešťastný, protože mě v životě neviděl dělat nic manuálně. A tatínek byl manuálně velmi zručný, pracoval se dřevem a kamenem a byl vynalézavý, ale já to v sobě neměl. Takže měl obavu, že nebudu dělat nic, protože známky na to nemám a rukama to taky moc nepůjde. A já potom oznámil, že půjdu na konzervatoř.

Byli rodiče rádi?
Můj tatínek se kdysi, když byl mladý, hlásil na konzervatoř. On se ale hlásil na kytaru, protože na ní výborně hrál a zpíval. Jenomže vyrůstal v době, kdy to bylo složité. Takže myslím, že když jsem mu pak oznámil, že chci na konzervatoř, měl radost, ale i obavu, aby to vyšlo. U těch přijímaček to se mnou naši prožívali úplně neskutečně, ve všem mě drželi. A já tam jako zadání od komise dostal zahrát mýdlo ve vaně. Potom po mně chtěli, abych vylezl na židličku a křičel na celou školu, že mám vzteklinu. Pamatuji si, že můj tatínek, který stál na chodbě za dveřmi, mě začal objímat, když jsem vylezl, a ptal se mě, co mi to udělali. A já říkal, že nic, že je to součástí přijímacích zkoušek. No a dostal jsem se. Nějak to vyšlo.

Jak se hraje mýdlo ve vaně?
To jsem se v tu chvíli ptal sám sebe. Říkal jsem si, že to mám ještě dobré, protože můj spolužák dostal zadání zahrát topení. Takže mýdlo ve vaně byla taková lehkost.

Na konzervatoři vás jevištní pohyb učil Albert Čuba, váš kamarád, jeden ze skupiny Tři Tygři, ředitel Divadla Mír. Jak se stane, že se žák sčuchne se svým pedagogem a začnou spolu dělat divadlo?
To si myslím vychází z povahy Alberta Čuby, protože když nastoupil na konzervatoř jako pedagog, tak my ho už tehdy jako studenti znali z divadla. Chodili jsme na něj do divadla a potom jsme zjistili, že nás bude učit. Takže jsme se na to setkání těšili. Zároveň tam byl přirozený respekt a obava, jaký bude jako pedagog. A zjistili jsme, že tak jak ho vnímáme na jevišti, tedy jako herce velmi svobodomyslného a komika, tak je takový i v reálu, a díky tomu se z nás stali přátelé již na škole. Takže ono to nikdy nebylo nastavené jako vztah pedagog – student. Byl velmi přátelský a kontaktní a tím, že nás rok vedl, zřejmě zjistil, že já nebo Robin Ferro umíme něco, co mu imponuje, a už na konci třetího ročníku nám nabídl, že by s námi chtěl něco podniknout.

Jakto, že Tři tygři jsou vlastně čtyři?
Původně byli samozřejmě tři. Pak se ale stala nepříjemnost jednomu našemu členovi, Robinu Ferrovi, který se zranil při Shakespearovských slavnostech – uklouzl, přetrhl si vazy v koleni a byl dlouho doma, nechodil. Tři Tygři byla čerstvá záležitost a potřebovali jsme to tlačit do lidí v Ostravě, aby věděli, co to je. A Albert Čuba přišel s tím, že má kolegu a kamaráda Vláďu Poláka, který se komedií zabývá, a že by se tam možná hodil. Vláďa přišel, odehráli jsme první večer a zjistili, že to funguje. Po roce se Robin vrátil, najednou jsme zůstali čtyři a přišlo nám to nejférovější.

Nekonečnou sérii vašich skečů je možné sledovat na Stream.cz. Máte jako Tři tygři při jejich tvorbě nějaké mantinely? Stalo se vám někdy, že by vám Stream vrátil některý ze skečů, že už je to moc?
Každý asi máme ten mantinel někde jinde. Což je asi trochu problém ve chvíli, když něco vzniká. Už se ale známe tak dlouho, že víme, co můžeme jeden od druhého čekat. A opravdu se párkrát stalo, že jsme ve skeči něco řekli a při střihu zjistili, že už je to možná moc. Ale já osobně to mám dost volné, mám pocit, že se člověk při humoru nesmí bát, že strach je svazující. A pokud se to někoho dotýká osobně, tak pravděpodobně nemá smysl pro humor, pravděpodobně to není pro něj a má právo se na to nekoukat.

Albert Čuba je majitel Divadla Mír, vy jste jeho umělecký šéf. Jaké máte v divadle povinnosti?
Já bych asi na začátek vysvětlil to, co znamená být v Divadle Mír uměleckým šéfem. Není to totéž jako být uměleckým šéfem třeba v Národním divadle. Celé to divadlo funguje na takové přátelsko – profesní bázi. Když za mnou Albert Čuba přišel, abych byl uměleckým šéfem, tak mi to přišlo absurdní. V praxi to vypadá tak, že bych měl být v kontaktu s herci, ptát se jich na to, jestli jsou spokojení, jestli jim něco po umělecké stránce neschází a vybírat divadelní texty, se kterými pak pracujeme. Moje práce je vybírat divadelní hry tak, aby lidi bavily a zásadně se tedy podílet na dramaturgii divadla. A být v kontaktu s herci. Umělecký šéf Míru je v podstatě takový psycholog týmu.

Pojďme k internetové sérii SKORO NA mizině. Když jste natočili první díl, tušili jste, s jak ohromnou odezvou se setká?
To určitě ne. Režisér Vláďa Skorka, se kterým se známe delší dobu, oslovil Tři tygry s tím, že by chtěl natočit něco o hercích z divadelního prostředí v době koronakrize. A že by to měl být komediální miniseriál. Přišel za námi a ptal se nás na nejrůznější zážitky z divadel. My dlouho vyprávěli a vzešla z toho první verze scénáře, který se pak za pochodu i dost měnil. Je to ale všechno víceméně projekt Vládi Skorky a my jsme mu, v dobrém slova smyslu, posloužili jako herci. A vůbec jsme po prvním díle nevěděli, že by to mohlo mít takový ohlas. Ale když to pak vyšlo ven, lidé nám dali zcela jasnou zpětnou vazbu.

Bude pokračování?
Nebude. Respektive, možná něco vznikne, ale už jsme se s režisérem domluvili, že bez Třech tygrů. Máme pocit, že je to hezky uzavřené a jakákoliv naše angažovanost navíc by už nemusela být produktivní tak, jak bychom chtěli. Během osmi dílů jsme řekli vše, co jsme chtěli. Možná někoho zklamu, možná ne, ale už ne.

Letos máte v kině dva hororové filmy. Černou komedii Shoky & Morthy: Poslední velká akce a Hranu zlomu režiséra Emila Křižky, což je spíše gore záležitost. Kdo je Viktor, kterého ve filmu hrajete?
Tuhle otázku jsem si pokládal celou dobu natáčení. Je to člověk, který se v mých očích stal obětí vlastních tužeb, zájmů i lásky k matce. Je to oběť nějakého rodinného zakletí. Ten příběh je pro mě natolik osobní, temný a těžký, že celé natáčení pro mě probíhalo v takovém zvláštním oparu a dlouho jsem se na něj připravoval. Původní scénář byl úplně jiný než výsledný film. Figura Viktora byla původně vyložena jako kluk, který je fyzicky zdeformován, a já jsem měl trochu obavu, aby nevyzněl směšně. V jakémkoliv žánru je podstatné si tu postavu obhájit, porozumět jí, pochopit, abych jí mohl hrát, aby byla uvěřitelná. Celé natáčení pro mě bylo vnitřně velmi složité a vyžadovalo velkou vnitřní koncentraci. Viktor je výsledek mých myšlenkových pochodů a pocitů.

Byla tam nějaká těžká scéna, které jste se dopředu bál?
Otázka spíš zní, která nebyla. Ta postava je uvržena do vnitřního napětí a tlaku. Bylo příjemné, když přišel den, kdy jsme snímali napřklad jen detaily mých rukou a nemusel jsem až tak hrát. To byly odpočinkové chvíle.

Nedávno jste dotočil film Spolu režiséra Davida Laňky, ve kterém hrajete autistu. Jak jste se připravoval na tuto roli a jak moc odlišný bude tento autistický chlapec například od Rain Mana?
Úplně jiný, bude to můj výklad té role. Navštěvoval jsem ostravské autistické centrum Adam, které bylo velmi vstřícné. Umožnilo mi strávit s autisty odpoledne a dodnes jsem s některými z nich v kontaktu. Když člověk hraje autistu, tak moc neuplatní svou vlastní představu o autistovi, ale musí se přiblížit reálu. Má to určité zákonitosti a omezení, která ti lidé mají v běžném životě. Je autista a autista. Těch „podautismů“ je tolik, že jsem k tomu přistupoval velmi autorsky a zároveň jsem vycházel z reálií. Měl jsem velkou obavu to hrát, protože jsem to vnímal jako velký závazek, ale vlastně jsem si ani nepřipustil, že by to nevyšlo. Bylo to velmi intenzivní natáčení. Film by se v kinech mohl objevit příští rok kolem jara.


Jak byly rozděleny finanční prostředky vybrané v rámci hitu Skoro na mizině? Jak se cítí jako zpěvák na pódiu a jakou má rád hudbu? Jak přistupuje k práci? Šel by v rámci role do fyzické transformace? A kdy bude Divadlo Mír k vidění v Praze? Poslechněte si v našem podcastu.

Kozub_Radio.jpg


Štěpán Kozub

Narodil se v Bohumíně v roce 1996. Dětství však prožil v Javorníku. Vystudoval herectví na Janáčkově konzervatoři v Ostravě a již během tohoto studia hostoval v Národním divadle Moravskoslezském a v Komorní scéně Aréna, kde také po maturitě získal angažmá. Byl nominován na Cenu Thálie, v roce 2015 získal Cenu divadelní kritiky v kategorii Talent roku a v roce 2018 byl oceněn jako nejlepší herec za film Ruchoth Raoth na festivalu nezávislých hororových filmů v Las Vegas. Na televizních obrazovkách se objevil v dramatu Zahradnictví: Dezertér, v seriálech Případy 1. oddělení, Lajna, Spravedlnost, Kapitán Exner, Specialisté ad. Učinkuje v improvizační show Tři Tygři a na začátku roku 2018 se stal uměleckým šéfem Divadla Mír. S manželkou Barborou má roční dceru Anežku.

Hrana zlomu

Temné drama v hlavní roli s nečekaně maniakálním Štěpánem Kozubem a labilní hrdinkou v podání Pavly Gajdošíkové. Kateřina s Robertem vychovávají malou dcerku v luxusní vile, těžko však jejich domácnost nazvat harmonickou. Dospělý Viktor žije s matkou v polorozpadlém domě na samotě, jejich soužití však není o nic zdravější. Osudy dvou dysfunkčních rodin se protnou v ambiciózní temné příběhové mozaice, která si lynchovsky pohrává s divákovou potřebou vytvářet si domněnky o tom, kdo je oběť a kdo pachatel.

Divadlo Mír

Divadlo Mír sídlí v budově bývalého kina Mír v Ostravě – Vítkovicích, která v minulosti dlouhou dobu chátrala. Kultura se do tohoto prostoru vrátila až v roce 2016, kdy si Albert Čuba, bývalý herec ostravského divadla Komorní scéna Aréna, splnil svůj životní sen a založil zde zcela nové ostravské divadlo. Od té doby prošla budova divadla velkými obměnami a postupně se tak stala moderním kulturním prostorem nabízející kvalitní zábavu, ale i vysoký návštěvnický komfort. Divadlo Mír si vytváří stále větší diváckou základnu a jako první ostravské soukromé divadlo poměrně rychle našlo své pevné místo v kulturní mapě Ostravy.

Tři tygři

Kultovní skečová improvizační show Divadla Mír nejprve dobyla ostravská jeviště, následně se zahryzla do českého YouTube a poté našla svůj domov na MírPlay. Krotitel Tygrů Albert Čuba a jeho dravé šelmy Štěpán Kozub, Robin Ferro a Vladimír Polák se nezastaví před ničím.



Zdroj: Divadlo Mír, Bionaut
Titulní foto: Divadlo Mír / Jan Lipovský

Diskuze
Vstoupit do diskuze
Sdílejte

Další na Expres FM