Šest statečných. Co dělají hudebníci v lockdownu
Redakce
ŽOFIE DAŘBUJÁNOVÁ
zpěvačka skupiny Mydy (dříve Mydy Rabycad)
Co dělala předtím?
"Vytěžovali mě hlavně Mydy, byl to můj celoroční full-time. Začátkem roku jsme začali chystat jarní turné, odjeli jsme jeden nebo dva koncerty a najednou byl lockdown."
Co dělá teď?
"Asistuju a runneřím u filmu. Děláme jeden film pro Netflix, ale víc prozradit nesmím, máme podepsaný závazek mlčenlivosti. Naštěstí jsem si tuhle práci našla ještě krátce před koronou, měla jsem to jenom dočasně na jeden film, že to zkusím. Ale pak jsem u toho kvůli koroně zůstala."
Žofie Dařbujánová (foto mydyofficial.cz)
Co bylo nejtěžší?
"Ze začátku to bylo ranní vstávání. Ale zase nic tak extra náročného mi na tom nepřijde, pořád mi připadá, že je ta filmová práce podobná té naší hudební. Ani ne co do tvorby, ale tím, jak řešíme show, tak mě zajímá backstage, jak se chystají ty koncerty, jak se to celé staví. Bavím se s klukama od techniky, pozoruju je, jak co dělají. A teď jsem jeden z lidí, co chystají nějakou show, baví mě to a jsem spokojená."
Dají se na tom najít nějaká pozitiva?
"Dodalo mi to trochu organizovanosti, což taky bylo už v mém věku trochu načase. Ale obecně začne člověk nad věcmi přemýšlet trochu jinak.“
Vrátí se k předchozí profesi?
"Určitě. Pevně doufám, že bude brzo nějaký koncert. Pár dní nazpět jsme měli první výročí našeho koncertu v Karlíně, a to jsem se dojímala, že mi hodně chybí být zpěvačkou."
MARTYN STARÝ
kytarista, zpěvák a skladatel skupin Holden a Wyfe
Co dělal předtím?
"Nejvíc jsem se věnoval produkci mojí desky nové kapely Wyfe. A zároveň hodně i zvukařské činnosti pro Lenny."
Co dělá teď?
"Sanitáře na covidovém oddělení ARO v nemocnici ve Slaném. Dostal jsem se k tomu tak, že jsem měl o víkendech místo koncertů a muziky volný čas a tak jsem ho chtěl strávit smysluplně. Od kamarádky jsem se dozvěděl o kurzech v Červeném kříži, které jsem prodělal, následně i s praxí. A pak jsem se ozval známému, který dělá v nemocnici ve Slaném a který naší rodině několikrát pomohl, jestli by nepotřebovali pomocnou ruku."
Martyn ve své nové pracovní uniformě (foto z archivu Martyna Starého)
Co bylo nejtěžší?
"Ten první kontakt, kdy člověk, který s tím nemá žádnou osobní zkušenost, najednou vstoupí do toho covidária, kde jsou bezvládná těla v bezvědomí, napojená na ventilátorech. Těžko se to popisuje. Nejtěžší je nesesypat se, když člověk vidí, jak tahle krize může reálně vypadat v nejen v té ekonomické podobě, ale i v té zdravotní, která se naší rodině zatím celou dobu vyhýbala. A když jsem se pak musel zapojit do resuscitování, byl to pro mě byl velký šok. Ale jsem rád, že jsem něčím takovým prošel. Je to důležitá katarze a člověk se na život začne koukat trochu jinak."
Dají se na tom najít nějaká pozitiva?
"Spousta. Reálně to pomáhá někomu, kdo bojuje o život. Pomáhá to lidem, kteří měli teď v práci těžký půlrok, myslím všichni ty lékaře, zdravotníky, sestry. Psychickou službu jim dělá i to mít tam někoho nového, kdo je tam dobrovolně, s kým si můžou povídat o něčem jiném, kdo vypráví jiné historky. To všechno může do jejich kolektivu vnést novou energii. A pro mě – byť je to náročné mentálně i fyzicky, zvlášť když musím otáčet i stopadesátikilové pacienty, je to uvědomění a pocit, že jsem strávil čas smysluplně. Z toho mám radost, i když je psychicky náročně vykoupená."
Vrátí se k předchozí profesi?
"Stoprocentně. Ani vlastně nemám pocit, že jsem ji opustil, pro mě je hudba základním hybatelem mého světa. Já ji neopustil, já jsem se jenom na chvilku věnoval něčemu, co má smysl, a živému hraní se budu věnovat dál. Ostatně práci ve studiu se věnuju i teď."
LUKÁŠ RYCHTAŘÍK
zakladatel a šéf hudebního vydavatelství Championship Music, pod jehož křídla patří třeba Ben Cristovao
Co dělal předtím?
"Producentskou činnost v nejširším smyslu slova, což znamená, že jsem strategicky plánoval, jakým způsobem využijeme Benovu účast v Eurovizi, jak bude směřovaná jeho show v O2 Areně, tedy nejen jak se prodávají lístky, ale taky co tím chceme říct nebo jak na to navážeme média."
Co dělá teď?
"Už při první vlně jsme řešili, jak to celé udržet. Vzhledem k tomu, že náš tým vznikal docela dlouho a cením si ho, snažil jsem se hledat prostředky, abych ho nemusel redukovat. Taky jsme si navíc začátkem roku otevřeli hospodu, což bylo druhé terno. Ale v době po první karanténě jsem šel dělat výčepního. Sloučil jsem několik věcí, jednak jsem si chtěl ten provoz osahat, současně pro mě bylo snazší pracovat jako výčepní, nemuset ho platit a ulevit Championship o měsíční gáži na jednoho člověka. Takže jsem ze strategické pozice šel do běžné nádeničiny a čtrnáct dní jsem stál šestnáctihodinové směny za výčepem. A bavilo mě to, bylo to zajímavý."
Lukáš za výčepem, foto Championship Music
Co bylo nejtěžší?
"Asi pohlídat si fixní náklady rozjetého podnikání a nezbláznit se z toho. Protože jsme rok 2020 měli nějak rozplánovaný a jen ke konci října jsme asi patnáct milionů ve ztrátě. Ty tu firmu máš zkrátka postavenou tak, že za rok otočí patnáct milionů, máš na to lidi, prostory, auta nebo cokoliv, co je na to v nákladech vázané a najednou to v první třetině roku jde celé do prčic a shoří to. A rok běží a ty musíš najednou strašně vehementně brzdit a hledat cestu, co s tím. Jedním z důsledků bylo to, že jsme po dvanácti letech pustili kanceláře. Místo toho jsme teď všichni u toho zavřeného výčepu."
Dají se na tom najít nějaká pozitiva?
"Zjistili jsme, že spousta věcí, o kterých má člověk pocit, že jsou strašně důležité a takhle musí být, se dá odehrát za jiných konstelací. Třeba ta kancelář. Když jsme se vloni stěhovali, vzal jsem si větší kancelář, protože jsem chtěl větší prostor, kde bych měl klid. A dneska to zní strašně komicky, protože v místnosti, kterou jsem tehdy zamýšlel sám pro sebe, je nás dneska pět a funguje to úplně super. Navíc jsme začali dost intenzivně využívat online meetingů, kterých se dá stihnout o fous víc než běžných denních schůzek. Dřív se mi nechtělo se s někým scházet online, chtěl jsem se s lidmi vidět. Ale ty okolnosti mě k tomu dovedly a funguje to dobře."
Vrátí se k předchozí profesi?
"Pokud mi to okolnosti dovolí, chci se k tomu vrátit. Je to škola v tom, že spoustu věcí musí člověk dělat opatrněji a s menšími náklady. Ale rozhodně se k té práci chci vrátit a už teď na tom intenzivně pracujeme."
VÁCLAV TOBRMAN
bronzový (2013) a stříbrný (2014) Pianista roku, učitel hudby
Co dělal předtím?
"Byl jsem pianista, hrál jsem na svatbách a firemních akcích i v divadlech Na Fidlovačce a Na Jezerce."
Co dělá teď?
"Jsem jsem specialista oddělení stížností v Alza.cz."
Václav Tobrman (foto zivyjukebox.cz)
Co bylo nejtěžší?
"Vlastně nic, protože já se pořád snažím vystupovat i formou online. Navíc to nevidím jako dočasnou věc a vlastně to jako velkou komplikaci svojí práce nepovažuji. Nicméně co vnímám hodně negativně je, že není moc jasné, co vlastně lidi z branže mají dělat, kde mohou žádat o dávky, jakým způsobem mají vlastně v této době existovat. Vlastně nikdo s námi o tom moc nekomunikuje."
Dají se na tom najít nějaká pozitiva?
"Dobrý je, že můžu být doma a trávit čas se svojí rodinou, což se mi během toho kočovného života muzikanta moc nedařilo."
Vrátí se k předchozí profesi?
"Já budu muziku pravděpodobně i dál dělat distančně. To znamená formou nějakých online streamů nebo formou akcí, které jsou streamované. Naživo samozřejmě taky, ale předpokládám, že ji budu dělat ve větší míře na dálku."
MARTIN "ŠMITY" CHMÁTAL
zvukař a basák, mimo jiné zakládající člen Roe-Deer a Luno
Co dělal předtím?
"Posledních deset let jsem byl hlavně zvukař kapely Mandrage (Martin v minulosti jezdil coby zvukař i s americkou kapelou The Black Lips, pozn. red.), která shodou okolností skončila měsíc před prvním lockdownem. Takže se to na mě sešlo ze dvou stran. A v době, kdy jsem si měl najít něco místo Mandrage, nastala situace, kdy všechny firmy, které v tomto oboru něco dělali, se lidí spíš zbavovali nebo se je nejvýš snažili držet, než že by sháněli někoho nového."
Co dělá teď?
"Už před čase jsem si udělal kurzy trenéra běhu a na posledním školení jsem se seznámil s mojí nynější kolegyní, která prodává v obchodě s běžeckými potřebami. Tak jsem se ptal, jestli nepotřebují někoho do krámu, protože ve své profesi nemůžu pokračovat a sešlo se to tak, že opravdu potřebovali. Druhý den jsem šel na pohovor a třetí jsem nastoupil. A za týden jsme zavřeli. Ale fungujeme jako e-shop, o práci jsem nepřišel. A do toho zároveň trénuju pár lidí jako běžecký trenér."
Martin v běhu (foto z archivu Martina Chmátala)
Co bylo nejtěžší?
"Celý život jsem byl na volné noze a představa, že budu osm hodin denně od pondělí do pátku v nějaké práci, pro mě byla šílená. Ale čím dál víc zjišťuju, že to vůbec není špatný. Říkám si, proč jsem to nedělal dřív, dyť to není blbý. Takže zjišťuju, že je to dobrá změna a na rozdíl od většiny kolegů to neberu jako hroznou krizi. Samozřejmě, je mi jich líto a soucítím s nimi, ale mně se paradoxně povedlo přetočit to někam, kde chci vlastně být víc než jsem byl doposud."
Dají se na tom najít pozitiva?
"Běh mě uhranul už někdy v roce 2015. Dokud jsem byl v hudbě, byl to můj koníček a práce zároveň. Pak už to ale přestával být koníček a byla to jenom práce. A tím koníčkem se stával běh. A teď mám zase pocit, že jsem si ze svého koníčka – běhu – zase udělal práci a ta hudba se zase stala jenom mým koníčkem, jako byla dřív."
Vrátí se k předchozí profesi?
"Spíš jen částečně. Nikdy neříkej nikdy, ale že bych se těšil, až skončí krize a já dám výpověď v krámě, abych začal jezdit na turné, to si vlastně nemyslím. A ani bych to nechtěl. Možná budu jednou týdně zvučit něco, co mě opravdu baví a bude se mi to chtít dělat a s klidem budu moct říct ne. Což jsem si doteď dovolit nemohl a musel jsem brát, co bylo."
KATEŘINA PECHOVÁ
zpěvačka Hudebního divadla v Karlíně a kolegyně Báry Polákové
Co dělala předtím?
"Před koronou mě nejvíc vytěžovalo Divadlo Karlín, koncerty s Bárou Polákovou, zájezdová představení, všechno dohromady."
Co dělá teď?
"Na jaře jsem ještě chodila pomáhat do prodejny dětských bot. A teď chodím do Nemocnice Milosrdných sester sv. Karla Boromejského v Praze pod Petřínem. Dostala jsem se k tomu přes svoji kolegyni Sarah Hlaváčovou, která už tam nějakou dobu pomáhá a dobrovolničí (obě dámy vidíte na titulní fotografii, pozn. red.). Ještě předtím jsem se přihlásila na Červený kříž a absolvovala jednodenní pečovatelský kurz. Teď jsem na interně A, kde jsou covidoví pacienti, převážně starší lidi, osmdesát, devadesát let."
Kateřina v pracovním (foto z archivu Kateřiny Pechové)
Co bylo nejtěžší?
"Zatím mi připadá, že všechno. Byla jsem tam všehovšudy třikrát a člověk se pořád učí. A hlavně se učí za běhu. Není moc čas, aby mě tam někdo vodil za ručičku a ukazoval mi, co mám dělat. Člověk se snaží všechno chytat a zároveň má respekt, protože se stará o hodně staré lidi, kteří potřebují péči a je to hodně stresující. A vždycky jsem zpocená až na zadku."
Dají se na tom najít pozitiva?
"Přineslo mi to jiný náhled na práci zdravotníků, protože dokud to člověk nevyzkouší, neumí si představit, co ta práce obnáší. Jenom o tom slyší, vidí v televizi seriály ze zdravotnického prostředí a má pocit, že takhle to je. A najednou to vyzkouší na vlastní kůži. Ty sestřičky si často třeba šest hodin v kuse ani nesednou, natož aby si daly nějakou svačinu. Hodně mi to změnilo pohled na zdravotníky. Ale já jsem chtěla především podat pomocnou ruku a už ten pocit, že o to ti lidi mají zájem, je pro mě pozitivní. Jsou na nás strašně milí a trpěliví i když vidí, že spoustu věcí neumíme nebo nevíme."
Vrátí se k předchozí profesi?
"Zrovna včera se mě jedna sestřička ptala, jestli bych si nechtěla udělat zdravotnický kurz. Pořád nás se Sárou chválí, jak jsme šikovné a jde nám to. Chvíli jsem nad tím uvažovala, ale stejně to moje poslání, které miluju, je divadlo, koncerty a hudba. A neumím si představit, že bych to povolání takto rapidně změnila. Takže se rozhodně moc těším, až zase budeme hrát a budeme v interakci s diváky."
Titulní foto: Archiv Kateřiny Pechové
