Ostatní

Martin Macík: Dakar bolí. Nevidím, nemůžu nic dělat, držím plyn a kroutím volantem

Redakce
Martin Macík Jr. je člověk, který si jde za svým cílem a nebojí se riskovat. Dělá, co ho baví a chce v tom být nejlepší. V Ranním klubu s Milošem Pokorným probrali aktuální ročník Rally Dakar, důležitost fyzické i psychické přípravy a ambiciózní plány do budoucna.
25. 01. 2022

Deset let na sobě dřu

Před pár dny ses se vrátil z Dakaru. Jaké to je, když přijedeš do počasí u nás, jaká je aklimatizace?
Hrozně se to změnilo, protože v Saudské Arábii je také zima, přes den je 20 a v noci kolem jednoho stupně, takže počasí obdobné tomu u nás. Ráno, když jsem venčil psa, mi byla sakra zima, takže aklimatizace ještě neproběhla.

Když měníš tyto lokace, je to pro tebe jako závodníka problém?
Ano. Teď jsme byli blízko a časový posun byl jen dvouhodinový. Čas i teplota nehrají tolik roli. Jezdíme na místo asi týden dopředu, ne víc. Když jsme jezdili třeba do Jižní Ameriky, tak jsme museli dorazit 14 dní předem, protože nadmořská výška, vysoké teploty i časový posun byly náročné, takže aklimatizace nám trvala minimálně týden. Jako vrcholový sportovec jsem to začal řešit s doktory už před deseti lety, kdy jsem začal závodit, za kratší dobu to nejde.

V jaké kondici musí být profesionální automobilový jezdec, co pro to musíš dělat?
Celých deset let se připravuji a dřu na sobě. Trénuji fyzicky, chodím do fitka na denní bázi, mám trenéra Pavla Provázka. On připravuje i vrcholné olympioniky, třeba Lukáše Krpálka. Velký dík patří jemu, protože je potřeba se neuvěřitelně připravit. Řízení kamionu vypadá, jako že jen kroutím koláčem a tím to hasne, ale ty rány, které dostáváme, jsou obrovské. Týden po Dakaru mě bolí záda a mám svalové problémy se spodními i horními zády. Není to o kostech, i když ty se v kamionech také rády lámou.

Čtěte také: Gól od Řecka Tomáše Ujfalušiho mrzí dodnes. Táta byl pes, říká někdejší fotbalová hvězda

V kabině je tolik prachu, že tam máme mlhu

Je něco, co jezdcům tvého typu pomáhá, máte nějaké speciální doporučení, cviky a tak?
Krom toho, že musím mít celou fyzickou schránku ve výborném stavu, tak jde hodně o psychiku. A co se týká zad, tak paradoxně musím posilovat především břicho, vnitřní svalstvo komplet, protože orgány dostávají neuvěřitelnou zátěž. Člověk nevidí, neuvěřitelně ho to bolí, já jen držím plyn a nemůžu nic jiného dělat, jenom se snažím kroutit volantem. Strašně to bolí a člověk musí cvičit kompletně celý střed těla, hlavně břicho, které drží záda, následně zádové svaly, které zase udrží ránu a ochrání kostru. Důležité jsou i krční svaly, protože máme helmu, která má asi kilo a naše těla dostávají zátěž třeba osm hodin denně, což není vůbec příjemné. A hlavně sedím celý den a nesmím se dostat do únavy. Jakmile budu unavený, můžu dělat chyby. A když budu dělat chyby, může dojít k fatálním problémům.

Vidím, že máš brýle a s Dakarem je spojený jemný písek. Je to pro tebe problém?
Nenosím čočky, ani jsem nikdy nepřemýšlel, že bych je použil. Mám brýle, protože prachu je hodně a dostane se všude. Na začátku závodu je kamion nový a kabina relativně těsní. A tím jak se jede, všechno pracuje, všechno se pohybuje a za čas dveře kamionu klesnou. My když vjedeme do nánosů jemného písku, tak těmi spárami jde do kabiny tolik prachu, že tam máme mlhu a vůbec nic nevidíme. Takže brýle jsou jediným řešením, protože je můžu zahodit a jet dál.

Co je důležité pro psychiku závodníka profesionála?
Určitě vyrovnání osobnosti a vyrovnání se s jakoukoliv životní situací, která přijde. Jestli mě něco posunulo hodně dopředu, a to tak, že jsem byl schopen ve dvaceti letech řešit byznys se čtyřicetiletými lidmi, tak to bylo díky Dakaru. Každý Dakar byl v některých směrech extrémní.

Abyste vůbec mohli na Dakar jet, tak na to musíte mít peníze. Co to třeba pro tebe znamenalo na začátcích tvé kariéry?
V českých podmínkách je to extrémně náročné. Ne nadarmo tam nejezdí tolik lidí na takové úrovni. A ne každý do toho dokáže investovat a stavět takové kamiony. Já měl to štěstí, že jsem měl vedle sebe tátu, který se tomu věnoval. Nejdříve podnikal, vydělal peníze na to, že mohl začít závodit, pak začal závodit a postupně jsem do toho přišel já. On mně na začátku zasponzoroval, abych mohl začít závodit. Ale strašně důležité je být vidět. A buďto musíš mít příběh, se kterým jsi vidět, pak máš i fanoušky a sponzory, anebo musíš mít úspěch. Ideálně obojí. Pak ještě musíš umět mluvit, nějak vypadat a být aktivní na sociálních sítích.

Macíkovi.jpg

S tátou Martinem mají za sebou v součtu dvacet Dakarů. Foto: Martin Macík Jr.

Na letošním Dakaru jsme viděli hodně českých vlajek

Na tom našem malém českém trhu sehnat peníze a zaujmout potenciální partnery asi není lehké. Stalo se někdy, že jste na závodění neměli?
Závodím deset let a letos jsem byl podesáté na Dakaru, takže zatím jsme na to měli. Samozřejmě, že někdy máte více a někdy méně. A kdybychom měli o nějakých deset až patnáct milionů víc, tak víme, za co je utratíme a rádi je investujeme do závodění, protože nás to baví. A pak je tu druhá meta, to je technologický vývoj, stavba závodních kamionů pro celý svět, ale to už se bavíme o nadnárodních firmách, nadnárodních projektech a zahraničních klientech. Takový vývoj, jaký děláme, už nestojí v řádech milionů, ale v řádech desítek až stovek milionů. Dneska se nám daří prodávat top kamiony do celého světa.

Kdo je nejčastějším kupcem kamionů?
Teď to byli Italové, majitelé jedné z největších dopravních společností. Potom to byli Holanďani, řešíme něco na Středním východě.

Je zájem sponzorů v České republice dostat se na Dakar?
Záleží jak kdo. Na Dakaru máte profesionální sféru – třeba nás, Martina Prokopa, Aleše Lopraise a další profesionální závodníky. To jsou lidé, kteří tam jedou za výsledkem a chtějí uspět. A v ten moment se bavíme o úplně jiném dosahu i příběhu, nežli je ten u amatérských jezdců, kteří si to chtějí zkusit například v kategorii Dakar Classic, kdy tam jedete na výlet, ale musíte si to většinou platit sami. Takže i my v závodní sféře si vybíráme. A já jako marketingový ředitel našich společností nechci dělat něco, co nedává smysl. Proto musíme spolupracovat se značkami i produkty, které mají v globální sféře smysl a dokáží z toho vytěžit mnohem víc. A to už se musí hledat, hodně jednat a vymýšlet celé strategie.

Jak je to s fanoušky, cestují za závodem a nesedí u TV?
Ano lze za závodem cestovat, ale zatím to není trend. V rámci Dakaru nás sleduje přibližně miliarda lidí po celém světě. Na letošním Dakaru jsme viděli hodně českých vlajek, vůbec nevím, kdo tam byl. Takže super, že tam vůbec lidi dojedou a jdou se podívat, jak závodíme.

Na který závod kromě Dakaru se osobně nejvíc těšíš a proč?
Asi do Abú Dhabí, které je proslulé tím, že je celé v písku. A je to extrémně náročný písek, jede se tam na jaře a písek je sypký. S kamionem, který má 10 tun, to není žádná sranda. Zatím kamiony v Abú Dhabí moc nezávodily, teď budeme první v rámci světového poháru a já bych rád konkuroval těm nejlepším autům, protože tam se nevyužije maximální rychlost, ale styl jízdy.

Jdou u nás vytvořit adekvátní podmínky pro trénink na Dakar nebo například do Kazachstánu?
Nejdou. Kvůli tomu chceme jezdit více závodů a jezdíme testovat třeba do Afriky. Hledáme různé podmínky, ale jsme zpět u tréninku. Musíme trénovat, nejenom fyzicky, nejenom psychicky, ale být za volantem a pořád jezdit. A je úplně jedno na jakém povrchu, prostě furt to mít v ruce.

A ročně najezdíš kolik kilometrů?
Byly roky, kdy jsem jen s kamionem najezdil 30 tisíc kilometrů. Dneska je to s kamionem zhruba dvacet až pětadvacet tisíc a s osobákem třicet.

V kolika Martin poprvé řídil auto? Je Dakar top závodem, nebo jsou i prestižnější? Kdo má nejlepší auta a posádky? Kolik stojí fanouška svezení v závodním kamionu? Jak je to s rivalitou nejenom mezi českými týmy? A co Martina čeká v následujících týdnech? Poslechněte si v našem podcastu.

Macík Karel.jpg

Speciál Karel na Dakaru. Foto: Martin Macík Jr.

Kam dál? Nejrychlejší evropská plavkyně Barbora Seemanová miluje vůni chloru

Martin Macík Jr.

Narodil se s talentem řídit. Auta i lidi. Jeho největší vášní jsou dálkové rallye. V roce 2013 v roli navigátora kamionu Vlastimila Vildmana poprvé startoval do Dakaru. Ale už po dvou letech roadbook vyměnil za volant závodní Liazky. A jako pilot od té doby vyhrál několik závodů po celém světě. Na Dakaru 2021 si za volantem nového speciálu Iveco dojel pro tři vítězné etapy a čtvrté celkové místo, letošní ročník zakončil na sedmé příčce a zároveň se ujal vedení v novém šampionátu dálkových soutěží W2RC, který bude pokračovat v Abú Dhabí, Kazachstánu, španělské Andalusii a Maroku. Společně se svým otcem Martinem, taktéž závodníkem, vyvíjí závodní speciály, ladí buginy a renovuje veterány.

Víc závodníků?



Titulní foto: Expres FM

Diskuze
Vstoupit do diskuze
Sdílejte

Další na Expres FM