Pochodeň číslo 1: Jan Palach se narodil před 75 lety

Před 75 lety se narodil Jan Palach, později student Filosofické fakulty Univerzity Karlovy, který se stal symbolem odporu vůči cenzuře a letargii, která zavládla v Československu po okupaci vojsky Varšavské smlouvy. Jeho oběť připomínána dodnes. 

Jan Palach se narodil 11. srpna 1948 v Praze. Jeho otec Josef byl cukrářem ve Všetatech, matka Libuše byla v domácnosti. Janovi rodiče se aktivně podíleli na společenském životě ve vsi. Docházeli do Sokola a hráli ochotnické divadlo. Své dva syny, staršího Jiřího a mladšího Jana, vychovávali v duchu prvorepublikových tradic. V padesátých letech byl otec donucen skončit s podnikáním a začal pracovat jako dělník. Matka se stala prodavačkou a v roce 1957 vstoupila do KSČ, aby oběma synům zajistila možnost studia. Otec Josef zemřel na infarkt v roce 1962.

Aktivní student

Jan Palach v roce 1966 odmaturoval na mělnickém gymnáziu, následně se přihlásil ke studiu historie na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy v Praze. Navzdory dobrým výsledkům nebyl přijat kvůli velkému počtu uchazečů. Náhradním řešením pro něj bylo studium zemědělské ekonomie na VŠE, kde se aktivně zapojoval do studentských aktivit. V roce 1967 vyjel v rámci studentské brigády zúrodňovat kazašskou step. Na jaře roku 1968 se podílel na založení Akademické rady studentů na VŠE, a ještě téhož roku se přihlásil ke studiu na FF UK, tentokrát úspěšně. 

Příprava protestní akce

Už před počátkem studia na VŠE se Jan zajímal o politiku. Mezi spolužáky šířil přepisy textů Alexandra Solženicyna nebo Ludvíka Vaculíka. V atmosféře Pražského jara se jeho zájem přetavil v aktivní participaci na řadě akcí. Po nástupu na Filosofickou fakultu v říjnu 1968 se Palach účastnil demonstrací a také se podílel na neúspěšné okupační stávce. Někdy v té době začal uvažovat o činu, který by probudil občany z letargie, do které po okupaci upadli. Ačkoli zvažoval i jiné formy protestu. V archivu byla například nalezena jeho výzva tehdejšímu studentskému vůdci Lubomíru Holečkovi, ve které na začátku roku 1969 burcuje k tomu, aby se iniciativy chopila mladá skupina studentů, která by společnost vyburcovala k odporu. 

Pochodeň č. 1

Na jeho výzvu však nikdo nezareagoval. Proto přistoupil k přípravě mnohem radikálnější akce, než byla okupační stávka. Všechny kroky vedoucí k činu se odehrály během dvou dnů. Palach se nejprve 15. ledna 1969 zúčastnil pohřbu svého strýce. Následujícího dne odjel na kolej do Prahy. Tam vytvořil širší koncept dopisu a následně i čtyři finální a identické dopisy podepsané „Pochodeň č. 1“. Jeden dopis byl určen pro Svaz československých spisovatelů, druhý byl adresován již zmíněnému studentskému vůdci Lubomíru Holečkovi, třetí dopis měl obdržet Palachův spolužák z VŠE Ladislav Žižka a poslední čtvrtý dopis si s sebou odnesl na místo protestu. 

Probudit společnost

V dopise uvedl, že má jeho čin probudit společnost z letargie. Požadoval, aby došlo k zrušení cenzury, a také, aby bylo zakázáno publikování Zpráv, které fungovaly jako hlásná trouba sovětské okupační správy. V dopise se prezentoval jako představitel skupiny, jejíž členové jsou odhodláni stát se lidskými pochodněmi, pokud nebudou jejich požadavky vyslyšeny. 

Den, kdy vzplála pochodeň

Palach z koleje odešel kolem 11. hodiny. V mezidobí mezi odchodem z koleje a příchodem na místo protestu vhodil připravené dopisy do poštovní schránky, zároveň s tím odeslal pohlednici s pozdravem příteli Hubertu Bystřičanovi. Poté zakoupil dvě nádoby, do kterých načepoval benzín a zamířil ke kašně před Národním muzeem na Václavském náměstí. U kašny si odložil kabát. Z aktovky vyňal lahvičku s éterem, ke kterému si přičichl.  Poté se polil benzínem a zapálil. Následně přeskočil zábradlí a vyběhl směrem k pomníku sv. Václava. Málem ho srazila projíždějící tramvaj. U Domu potravin padl k zemi. Náhodní svědci na něj hodili své kabáty a uhasili ho. Palach svědky ještě vyzval, aby otevřeli jeho aktovku, a přečetli si dopis, který do ní připravil. O několik minut později ho již nakládali do sanitky ministerstva vnitra, která jela náhodou kolem. 

V obležení novinářů

Jan Palach utrpěl závažné popáleniny na 85 procentech těla. Klinika, na kterou byl odvezen, byla obležena novináři. Z rozhodnutí lékařů ho směli navštívit jen bratr a matka. Do pokoje nesměli vstoupit ani příslušníci Veřejné bezpečnosti. Palach dál trval na tom, že je členem širší skupiny, ale odmítal prozradit jakákoliv jména. Psychiatrička MUDr. Zdenka Kmuníčková nahrála 17. ledna 1969 s Palachem krátký rozhovor, ve kterém znovu objasnil důvody svého činu a zopakoval vznesené požadavky.

Věčný odkaz

V den svého skonu Palach osobně mluvil se svou známou Evou Bednárikovou a s Lubomírem Holečkem. Údajně je měl požádat, aby vyřídili dalším členům skupiny, aby jeho čin neopakovali. Ještě téhož dne 19. ledna 1969 v 15:30 konstatoval ošetřující lékař prohlásil Jana Palacha za mrtvého. V budově Soudního lékařství, kam bylo Palachovo tělo odvezeno, se podařilo sochaři Olbramu Zoubkovi sejmout mu posmrtnou masku. Reakce šokované veřejnosti na sebe nenechala dlouho čekat. Média byla zaplavena zprávami o činu Jana Palacha. Jednou z prvních reakcí byla čtyřdenní protestní hladovka, které se účastnila skupina mladých lidí před budovou Národního muzea. Rozloučení s Janem Palachem se zúčastnilo na několik desítek tisíc lidí. Jeho čin sice nevedl k okamžité změně režimu, ale v myslích a srdcích lidí zůstala Palachova oběť nezapomenuta. Události takzvaného Palachova týdne na počátku roku 1989, kdy si veřejnost připomínala 20. výročí Palachovy oběti, se přetavily v sérii demonstrací a staly se tak předzvěstí pádu komunistického režimu v Československu. 

Zdroje: janpalach.cz, totalita.cz, praha2.cz