
Zima, tma, spadané listí, mlha a letos jako bonus volby. Podzim jako vyšitý. Jestli patříte k labilnějším jedincům, toto jsou písně, kterým byste se aktuálně v zájmu svého duševního zdraví měli raději vyhnout.

Začínáme těžkým kalibrem. Neexistuje asi žádná jiná píseň, která by byla ve vysílání rozhlasové stanice BBC zakázána z důvodu, že její poslech vedl k několika desítkám zdokumentovaných sebevražd. Píseň Gloomy Sunday z roku 1933, kterou složil maďarský skladatel Rezső Seress, však od počátku provází pověst ztělesněného neštěstí. Textem ji opatřil rovněž maďarský básník László Jávor a vypraví příběh muže, který chce spáchat sebevraždu poté, co jeho láska zemřela. Anglický text k ní napsal Sam M. Lewis a příběh v něm nechal prakticky totožný. Píseň se celosvětově proslavila zejména poté, co ji v roce 1941 nazpívala Billie Holiday a už tehdy se pro skladbu zažilo druhé jméno „maďarská sebevražedná píseň“.
Těžko dnes říci, co jsou mýty a co fakta, ale hovoří se o několika případech lidí utopených v Dunaji, kteří v rukou svírali notový zápis této písně. Lze také najít zmínky v New York Times o sebevraždách a pokusech o sebevraždu souvisejících právě se zmíněnou skladbou, které se odehrály na území USA. I sám autor hudby svůj život v roce 1968 ukončil sebevraždou. Faktem však je, že BBC – jak už bylo řečeno – skladbu ve verzi s Bille Holiday z vysílání stáhla (instrumentální verze byla povolena) a tento zákaz byl zrušen až v roce 2002. Existuje i její česká verze, kterou pod názvem Smutná neděle v roce 1973 nazpíval Karel Gott. Ovšem jeho zářivý tenor skladbě přece jenom nedodává takový pocit sklíčenosti, jako plačtivý alt Billie Holiday.
Když David Bowie připravoval své album Blackstar, které vyšlo začátkem roku 2017, tedy pár dní po jeho nečekané smrti, dobře už věděl, že se jedná o album poslední. Skladba samotná pak vyšla na singlu pouhé dva dny před Davidovým skonem. Při bezmála desetiminutové stopáži se jedná o jednu z nejdelších jeho písní vůbec. Původně měla dokonce něco přes 11 minut, ale kvůli omezením iTunes ji nakonec zkrátil tři sekundy pod deset minut. I tak je to ale dostatečně dlouhá doba na to, aby vám táhlý zpěv, který má spíše nepřehlednou strukturu, vyvolal depku, kterou si budete pár dní vyhánět z hlavy. Zejména s výpravným videoklipem, ve kterém šedivý a pohublý Bowie zpívá na jakési půdě, účastní se podivného rituálu či se zavázanýma očima vlaje v poli v podobě strašáka do zelí.
Neexistuje větší bolest než smrt dítěte. Mezi hudebníky, kteří se s touto tragédií museli vypořádat, patří například Eric Clapton, který o tom napsal skladbu Tears In Heaven, nebo také Nick Cave, jehož patnáctiletý syn zahynul v roce 2015 po pádu ze skalního útesu. Nick mu věnoval celé své album z roku 2019, které velmi příznačně pojmenoval Ghosteen. Do tohoto žebříčku bychom mohli vybrat téměř kteroukoliv skladbu z něj. Ale skladba Waiting For You jde ve svém textu bez velkých oklik rovnou k žalostnému jádru věci. Poslední slova smutné písně, podepřené pouze pianem s táhlými smyčci, která australský pán temnot zpívá zlomeným hlasem, jsou: „Čekám na tebe, čekám na tebe, čekám na tebe, až se vrátíš.“
Pokud chcete napsat skutečně smutnou a depresivní píseň, prostě ji otevřete zvukem umíráčku a máte z poloviny hotovo. Přesně tím se řídili Pink Floyd v písni ze svého slavného comebackového alba The Division Bell z roku 1994. V textu se jeho autor a zpěvák Dave Gilmour vrací do Cambridge svých mladých let a také k bývalému parťákovi z kapely, kytaristovi Sydu Barrettovi, který byl v prvních letech Pink Floyd jedním z duchovních motorů skupiny, ale kvůli vážným psychickým problémům – hovoří se schizofrenii způsobené užíváním LSD – z kapely už na konci 60. let odešel. Samotné vyznění písně je pak o známé pravdě, že v životě často něco získáme, ale jakou to pro nás mělo ve skutečnosti cenu, si často uvědomíme až poté, co o to přijdeme.
„Kdo je v bunkru? / Ženy a děti první / My jenom nestrašíme / Tohle se doopravdy děje,“ kňučí Thom Yorke ve slavné písni anglické kapely Radiohead z roku 2000. Zatímco pulsující rytmus a skřípavé zvuky, spíše než hudba, věrně vyvolávají pocit blíže nespecifikované katastrofy, při níž se zástupy lidí, jeden přes druhého, hrnou skrýt v podzemí před zkázou. Rytmus písně naprogramoval kytarista Radiohead Johnny Greenwood na syntezátoru a jeho cílem přímo bylo vyvolat pocit beznaděje a chaosu. Celkově se jednalo o bezmála hodinovou improvizaci, a když to Thom poprvé poslouchal, několikrát prý překvapeně hlesl „Cože?“ Pak ale narazil na pasáž, která mu přišla geniální, z celku ji vystřihl a opatřil svým apokalyptickým textem. Název písně pak volně odkazuje na píseň Discotheque od skupiny U2, která se prý Thomovi při poslechu výsledku vybavila.
Tento kousek dokáže hravě zkazit i jinak celkem příjemný den. Předposlední píseň ze slavného alba Disintegration od The Cure z roku 1989 je totiž doslova zhudebněnou depkou. Vedle pomalého tempa, skličující hudby a vyloženě odevzdaného textu její úvod i závěr doprovází i zvuk hustého deště a vzdáleného hřmění. Málokdo dokázal kytarové krasosmutnění povýšit na vysoké umění právě jako Robert Smith a The Cure. A ačkoliv bychom v jejich bohaté kariéře našli celou řádku písní, které jsou skutečně doslova na mašli – zmínit můžeme třeba skladbu One Hundred Years – právě The Same Deep Water As You vám ve své stopáži, přesahující devět minut, nabídne opravdu hodně příležitostí k zamyšlení nad tím, jak tlustý provaz unese lidské tělo.
I text této legendární písně je inspirován skutečným příběhem. Básník Egon Bondy ji napsal o své kamarádce Mirce Kochové, která spáchala sebevraždu v pouhých čtyřiadvaceti letech poté, co za záhadných okolností ovdověla. Její manžel, básník Milan Koch, tragicky zahynul, což ji podle přátel naprosto zlomilo. Po jeho smrti u Egona krátce bydlela a údajně prohlašovala, že s životem skoncuje, jen co načisto přepíše celé dílo z pozůstalosti svého manžela. Egon Bondy jí to marně vymlouval, sedm měsíců po manželově smrti si pustila plyn. A ještě před tímto smutným aktem ke svému jménu na dopisní schránce přidala křížek. Báseň zhudebnil Mejla Hlavsa, s nímž v minulosti Mirka Kochová několik let chodila. Kapela Plastic People Of The Universe však píseň odmítla, a tak se proslavila až v repertoáru Mejlovy druhé kapely Půlnoc, kterou založil na konci 80. let.
Tuto skladbu napsal Trent Reznor na album své kapely Nine Inch Nails The Downward Spiral z roku 1994 a dokonce za ni dostal cenu Grammy. Celosvětovým hitem se stala verze, kterou nazpíval Johnny Cash na své album coververzí American IV: The Man Comes Around z roku 2002. Muž v černém dal písni, která původně vypráví o Trentově zkušenosti se závislostí na heroinu a sebepoškozováním, zcela nový smysl. A zejména v kombinaci s vynikajícím videoklipem, ve kterém se střídají záběry starého a unaveného Johnnyho, který několik měsíců po jeho natáčení zemřel, s archivy z jeho mládí, čímž vyprávějí příběh někoho, kdo ve svém bohatém a dlouhém životě zažil náhlé vzestupy i strmé pády. A i když to byl život plný bolesti, neměnil by. Jak se přímo v písní zpívá: „Kdybych mohl začít znovu milion mil daleko, zůstal bych sám sebou a našel si svoji cestu.“ Sám Trent Reznor se poté, co videoklip viděl, údajně rozplakal a prohlásil, že tato píseň už nadále není jeho a patří navždy Johnnymu Cashovi.
Skutečnost, že tuhle píseň, proslavenou irskou plešatou zpěvačkou, napsal Prince v roce 1985 původně pro skupinu The Family, kterou dal dohromady a podepsal ji pro svoje vydavatelství Paisley Park, je poměrně dobře známá. Příliš se ale neví, že Sinéad ji nazpívala na doporučení svého manažera Fachtna O’Kellyho. Když přinesl píseň natočenou na magnetofonové pásce šéfovi vydavatelství Ensing Chrisi Hillovi a pustil mu ji, prý se po jejím poslechu dal do pláče. Načež manažer zvedl telefon, zavolal Sinéad a pověděl jí, že Chris tu píseň slyšel a pláče. „Pláče?“ divila se zpěvačka, „to je to tak špatné?“ Nakonec si však poplakala taky, a to během natáčení ikonického videoklipu, kde má pěknou chvíli na krajíčku. A v čase 3:46 se jí na tváři objeví slza, ačkoliv v plánu to prý nebylo. Vzpomněla si ale na svou mrtvou matku a ikonická slza byla na světě.

Bristolská triphopová trojice patří k těm, jejichž alba by se mohla úspěšně prodávat v balení s lahvičkou valia a nabitou osmatřicítkou. O skutečně depresivní písně u nich opravdu není nouze. Vysoko nad nimi přesto ční tato píseň z debutového alba z roku 1994, které je o hořkém konci lásky, partnerství a vztahu obecně. Může za to tesklivý hlas zpěvačky Beth Gibbons podtržený plačícími smyčci, pomalý beat i akordy Rhodes piana, které dalo – v mírné jazykové hříčce – celé písničce název, protože slovo Roads v písni nezazní. „Copak to nikdo nevidí? / Máme před sebou válku, kterou je nutné dobojovat / Nikdy jsme nenašli společnou řeč / Bez ohledu na to, co si myslí ostatní,“ zpívá Beth a vy se doslova vidíte, jak za svitu svící saháte po šesté sklence červeného.
Amy Winehouse měla v životě mnoho problémů. A jeden z nich se jmenoval Blake Fielder-Civil. Přivedl ji k tvrdým drogám, konkrétně k heroinu, k čemuž se ostatně i sám přiznal. Jejich bouřlivý vztah zaznamenal i několik rozchodů, za kterými byly hlavně Blakeovy nevěry s jeho bývalými, a následných návratů. A právě o jedné z těchto situací, kdy se tento divoký pár dával dohromady, aby posunul Amy dál a blíže neradostnému konci, je tato píseň. Její název tedy neznamená jen „návrat do černého“ – což je anglický idiom pro něco ve smyslu „vracím se k tomu, co už dobře znám“, ale přesmyčce i „návrat k Blakeovi“. Jak tragicky se jejich vtah na zpěvačce podepíše sice, mnozí tušili, nikdo ale asi nečekal, že to bude až takový sešup. A tak je tato píseň mementem všech ženských, jejichž největší tragédií je láska.
Co říct o dost možná nejdepresivnější písni hudebníka, který si v pouhých jednadvaceti letech sám vzal život? Zpěvák Ian Curtis, který k ní napsal text, se navíc oběsil pouhé dva měsíce poté, co v březnu 1980 vyšla na singlu. Podle lidí z okolí kapely se dokonce jedná o jakési Ianovo requiem, které psal s tím, že svůj život – stižený depresemi pramenícími z jeho záchvatů epilepsie – ukončí. Osm let po Curtisově smrti k byl písni dodatečně natočen videoklip, jeho autorem je slavný fotograf a přítel skupiny Anton Corbijn. Ten pochmurnou náladu písně a skutečnost, že si její hlavní protagonista sáhl na život, jen podtrhuje. Všechny ty černobílé postavy v kápích, nesoucí na ramenou podivné kužely, střídající se s archivními fotkami skupiny, vše zrnité…
Na první pohled se může zdát, že Dancing On My Own od švédské zpěvačky Robyn je takový trochu melancholičtější popový song. Ovšem stačí si podrobněji poslechnout jeho text. Robyn v něm – dost možná z vlastní zkušenosti – vypráví příběh zlomeného srdce. Opustil ji a ona se, aby trochu zaplašila smutek, vydala do klubu. Tam jej ale potkává i s jeho novou láskou. Text velmi dobře vystihuje drobné detaily a nuance této situace a každý – ať už muž, nebo žena – si snadno vybaví, kdy sám tuto situaci zažil. „Sedím v rohu a dívám se, jak ji líbáš / Copak mě nevidíš? Jsem přímo tady / Nejsem ta dívka, kterou si odvádíš domů / A tak tančím sama se sebou,“ zpívá Robyn v refrénu.


