Magnetofonové pásky: Hudba z doby, kdy se točilo nejen na parketu, ale i na cívce

Dávno před digitální érou se zvuk nahrával a přehrával na dlouhých plastových pásech navinutých na cívky. Magnetofonové pásky byly ve své době nejenom technickým zázrakem, ale také nositelem vzpomínek, nálad a melodií.

Příběh magnetofonové pásky začal ve 30. letech 20. století v Německu, kde vědci vyvinuli první funkční magnetofon. Využíval pásku potaženou magnetickým práškem, na kterou bylo možné zaznamenat zvuk pomocí elektromagnetického signálu. První přístroje byly obrovské a používaly se hlavně ve studiích a v rozhlase. Teprve po válce se technologie postupně dostala i do domácností.

Zlatý věk pásků nastal v 50. až 70. letech. Hudbu si lidé nahrávali z rádia nebo z desek, a kdo měl doma cívkový magnetofon, byl za frajera. Pásky nabízely výbornou kvalitu zvuku, hudební fajnšmekři i profesionálové je milovali pro jejich „teplý“, přirozený zvuk, možnost vícestopého nahrávání a snadné střihání. Do domácností se cívkové magnetofony dostávaly spíše k technickým nadšencům a sběratelům, později ale přišla praktičtější varianta v podobě audiokazet, které už měl doma téměř každý.

Stejně jako vinyl, i magnetofonové pásky později ustoupily novějším formátům. S příchodem digitálního zvuku se zdálo, že navždy zmizí, ale v posledních letech se objevují znovu – restaurují se staré přístroje, sbírají se pásky a někteří výrobci dokonce opět lisují nové cívky. Lidé si je zamilovali pro jejich charakteristický, často lehce šumivý zvuk. Magnetofonové pásky nejsou dokonalé. Umějí se zamotat, přetrhnout nebo znehodnotit časem. Ale právě v těchto nedokonalostech se skrývá jejich půvab.