I mistr tesař se utne: Slabé desky najdeme v diskografii Madonny, The Strokes nebo U2

I opravdu vynikající hudebník či kapela z té nejvyšší ligy světové pop music může natočit slabou desku. Vybrali jsme pár případů velkých hvězd s velkými průšvihy. 

U2 – Pop (1997)

Tohle album má v diskografii irské rockové skupiny poměrně zvláštní postavení. Čtveřice jej vydala pár let poté, co přišla se svým dost možná nejlepším albem vůbec, v Berlíně natočeným Achtung Baby z roku 1990. To bylo více než hudebním albem, bylo totiž vlastně mimoděk kronikou a soundtrackem pádu železné opony a velkých politických změn všude ve světě. A samozřejmě na něm byly skvělé písně, třeba balada One nebo pilotní singl Fly. Dva roky po něm U2 přišli s albem Zooropa, které je v diskografii kapely trochu opomíjené, protože je kapela složila i natočila během probíhajícího turné k Achtung Baby. Deska tím sice působí malinko nesourodě a nadbytečně, ale rovněž oplývá skvělou atmosférou a jsou na ní opravdu skvělé písně jako Lemon, Stay (Far Away, So Close) anebo The Wanderer s hostujícím Johnny Cashem.

Pak ale porevoluční kvas opadal, taneční elektronická hudba stále více vytlačovala rockové titány a U2 se na to pokoušeli reagovat. Rozhodli se natočit album, které mělo odrážet právě vzestup klubové taneční hudby. K tomu skupina přizvala i odpovídající producenty, elektronického mága Howieho B. a Nelle Hoopera a Stevea Osbornea, spolupracovníky Happy Mondays nebo New Order. Vše vypadalo dobře. Okamžik očekávání však vystřídal okamžik zklamání. Album sice bylo první v hitparádách všude po světě, bylo to však spíš zájmem o U2 jako takové, kteří se tou dobou definitivně stávali největší kapelou planety. Co se hudby z alba Pop týče, zpětným pohledem zní vlastně velmi nepřesvědčivě a hlavně z celé jejich diskografie nejvíce vybočuje. Za to mohou relativně slabší písně i taneční zvuk skladeb jako Discothèque, což fanoušci prostě nepřijali.

Na druhou stranu je nutné říct, že Pop je dost možná poslední album, na kterém se U2 pustili do nějakých výraznějších hudebních experimentů. Po neúspěchu alba Pop se totiž vyděsili, že by mohla jejich hvězda pomalu hasnout, v roce 2000 vydali desku All That You Can’t Leave Behind. Na něm na jakékoliv pokusy a případné omyly raději rezignovali a vydali kolekcí písní v intencích stadionového rocku, za jaké je jejich fanoušci mají nejraději dodnes.

Daft Punk – Human After All (2005)

Francouzská dvojice Daft Punk stojí za některými z nejlepších momentů elektronické taneční hudby posledních desetiletí. Jejich album Homework (1997) ve světě vyvolalo bláznění po francouzské house music. Za producenty je chtěla na konci 90. let i Madonna, Thomas Bangalter a Guy-Manuel de Homem-Christo však odmítli, a tak ke spolupráci oslovila jiného francouzského producenta, Mirwaise. Jejich deska Discovery z roku 2001 pak totálně předběhla dobu tím, jak moc předpověděla následný a dodnes trvající zájem o klasické disco 70. let. A vlastně se dá říct, že jejich vystoupení na festivalu Coachella v roce 2006 odstartovalo opět dodnes trvající vlnu EDM, tedy electronic dance music. V jinak úžasné diskografii kapely, která to začátkem roku 2021 dobrovolně zabalila, je však jedno album, které fanouškům dvojice k srdci dvakrát nepřirostlo.

Je to právě třetí album Human After All, ze kterého – názvu „Člověk především“ navzdory – zní hudba výslovně robotická a strojová. Je nabíledni, že deska taková být měla. Minimalistická, strojová, pravý opak barokně rozmáchlého předchůdce Discovery, plného úžasných riffů, kytarových vyhrávek a klenutých melodií. Daft Punk nejsou Kraftwerk, což deska Human After All ukázala v plné nahotě. A jejich minimalismus zněl spíše otravně, repetitivně a nudně než cokoliv jiného. Výjimkami mohou být snad skladby Robot Rock či docela vtipná Technologic, která ale trochu připomíná nápad použitý v písní Harder, Better, Faster, Stronger na předešlé desce. Řada lidí tehdy předpovídala, že éra Daft Punk prostě končí a že s ničím dalším nepřijdou.

Pánové však měli v rukávu připravenou svoji legendární pyramidovou stage, kterou poprvé představili o rok později na Coachelle a pak s ní objeli svět, aby všem ukázali, že se mýlí. O osm let později pak Daft Punk přišli s další absolutní peckou, dnes již rovněž legendárním titulem Random Access Memories, na kterém hostoval i jeden z otců diska Giorgio Moroder a kytarista Chic Nile Rodgers. A svět opět jásal. Začátkem roku 2021 se pak uklonili a opona se zatáhla.

The Smashing Pumpkins – Zeitgeist (2007)

Billy Corgan byl v 90. letech jedním z největších rockových bohů Ameriky. A vlastně to byl on, kdo dokázal americkou rockovou scénu vytáhnout z kocoviny, ve které se nacházela po opadnutí vlny grunge, způsobené mimo jiné i smrtí Kurta Cobaina. Ještě debutové album Gish z roku 1991 plné hutných kytar by se dalo ke grunge celkem dobře přiřadit, počínaje o dva roky novějším albem Siamese Dream se ale formace stále více profilovala svým rozkročením mezi opravdu hlučnými riffy na jedné straně a nádherně klenutými písněmi plnými něžné a hravé orchestrace na straně druhé. K vrcholu skupina tuto formuli dovedla v roce 1995 na svém legendárním dvojalbu Mellon Collie And The Infinite Sadness, které patří mezi nejlepší dvojalba všech dob.

Po něm to však začalo s kapelou jít trochu z kopce, což byl důsledek toho, že Billy na konci 90. let z kapely vyhodil svoji největší spřízněnou duši, bubeníka Jimmyho Chamberlina. Na vině byly drogy. V roce 1996 během turné k Mellon Collie totiž v hotelovém pokoji zemřel klávesista Jonathan Melvoin na předávkování heroinem a Jimmy v tom měl tak trochu prsty, za což skončil v base. Zhruba po deseti letech a několika slabších albech však Billymu definitivně došlo, že bez Chamberlinových charakteristických bicích to prostě nejsou The Smashing Pumpkins a vzal jej na milost.

Fanoušci byli z ohlášeného alba Zeitgeist nadšení, a to právě hlavně z důvodů Chamberlinova návratu. V okamžiku, kdy deska vyšla, však bylo nadšení konec. Pokud vynecháme skladbu Tarantula, není na desce téměř nic, co by stálo za pozornost. Jenom naštvané kytary, křik, agrese, zmar. Vlastně se skoro dá říct, že lepší než tohle bylo i album Adore z roku 1998, které Smashing Pumpkins natočili bez Chamberlina a v mnoha skladbách ho nahradil automatický bubeník. Reputaci se pak podařilo Corganovi a spol. u fanoušků opravdu napravit až podmanivě syntezátorovýn albem Cyr. 

Madonna – MDNA (2012)

Madonnu lidi buď milují, nebo nenávidí. To nic nemění na tom, že natočila několik nejvýznamnějších popových alb 80. a 90. let dvacátého století. Mezi těmi by vysoce čněly například ikonické Like A Virgin, True Blue, Like A Prayer nebo Ray Of Light. Madonna však měla i řadu desek dost slabších, například Erotica nebo American Life a vlastně skoro všechno v novém miléniu. Kapitolou samou pro sebe je však album z roku 2012 pojmenované MDNA.

Ponechme stranou, že se zpěvačka v názvu dost okatě inspirovala označením pro methylendioxymethamfetamin, zkráceně MDMA, tedy látku známou i jako droga extáze. To vlastně může působit v kontextu taneční hudby docela originálně. Ovšem naplnit desku přihlouplou komerční house music, která se dost okatě vezla na vlně zájmu o hudbu, kterou do hitparád přitáhl David Guetta, byl pro zpěvačku Madonnina formátu opravdu poměrně velký fail. Nehledě na to, že tam vlastně ani neměla moc co zpívat. Písničky jako Gang Bang nebo Some Girls to skutečně nebyly a z alba de facto nevzešel jediný opravdový hit. V nelibosti je toto album i u fanoušků a řada z těch skalních se raději tváří, že toto album prostě neexistuje. 

The Strokes – Comedown Machine (2013)

Newyorští The Strokes byli, podobně jako The White Stripes nebo The Hives, mezi kapelami, které na začátku milénia vrátily do oběhu syrový garážový rock 60. a 70. let s odkazy na kapely jako The Stooges nebo Television. Jejich první album Is This It z roku 2001 je dodnes ikonickou nahrávkou a písně jako Someday nebo Last Nite se staly krátce po svém vydání nesmrtelnými. Velice slušná byla i deska The Room On Fire o dva roky později, pak se ale cosi v soukolí zadrhlo. Začalo to vlastně už se třetí deskou First Impressions Of Earth, kdy se začalo proslýchat, že vztahy v kapele značně ochladly. The Strokes totiž nebyla parta kluků z dělnických rodin, kteří viděli slavnou hudební kariéru jako únik z bídy. Byli to hoši z velmi bohatých a vlivných newyorských rodin, kteří tím spíše zabíjeli nudu. Ale závazky, které se sebou „zaměstnání“ v něčem tak fyzicky i psychicky náročném, jako je koncertování po světě s rockovou kapelou (a to vůbec nemyslíme v nadsázce), je prostě bavily stále méně.

Jejich alba pak měla dost sestupnou tendenci a dokonce se proslýchalo, že desky točí jen proto, aby vyhověli svému kontraktu s gramofirmou RCA, který byl na pět alb. Úplně nejhůř pak dopadla pátá deska Comedown Machine, při jejímž natáčení se prý muzikanti ve studiu spíše míjeli a nahrávací frekvence si plánovali tak, aby se potkávali co nejméně. Z desky je to samozřejmě patrné. Je přinejmenším nudná a zcela bez jiskry. A fanoušci si mysleli, že tohle je skutečný konec The Strokes. Ale nebyl. Členové The Strokes si od sebe odpočinuli a sedm let po nejslabším albu přišli s fantastickou a opět velmi nápaditou nahrávkou The New Abnormal, která připomíná jejich slavné začátky.