Hudební milníky: První Grammy pro Afroameričana aneb Když se uznání stalo součástí boje o rovnoprávnost

Ceny Grammy vznikly na konci padesátých let jako snaha hudebního průmyslu vytvořit vlastní prestižní ocenění. Už od začátku se ale ukazovalo, že nejde jen o hudební kvalitu, nýbrž i o to, kdo je považován za tvůrce hlavního proudu a kdo zůstává uzavřený v žánrových hranicích.

První ročník proběhl v roce 1959 a afroameričtí hudebníci se mezi oceněnými objevili poměrně brzy. To by mohlo vyvolat dojem, že k jejich opomíjení vlastně nikdy nedošlo. Ve skutečnosti ale nešlo o časovou prodlevu, nýbrž o způsob uznání. Akademie od začátku rozlišovala mezi hudbou vnímanou jako univerzální a hudbou spojenou s konkrétními žánry, především jazzem a rhythm and blues. Černošští umělci byli oceňovaní tam, kde se to čekalo. Jazzoví hudebníci vítězili v jazzových kategoriích, interpreti spjatí s R’n’B v kategoriích zaměřených na tento styl. Ceny sice potvrzovaly jejich kvalitu, ale zároveň udržovaly neviditelnou hranici mezi žánry a mainstreamem. Grammy tím afroamerické hudebníky otevřeně nevylučovaly, ale jen zřídka je stavěly do role tvůrců, kteří formují americkou populární hudbu jako celek. 

Na přelomu padesátých a šedesátých let patřil mezi oceňované například Count Basie. Jako respektovaný lídr jazzového orchestru získával uznání v rámci jazzových kategorií, tedy v prostoru, kde byla přítomnost afroamerických hudebníků dlouhodobě akceptovaná. Jeho ocenění mělo velkou váhu uvnitř jazzového světa, ale nepředstavovalo průlom směrem k chápání afroamerických umělců jako hybatelů hlavního proudu.

Právě proto je za skutečný zlom považován až nástup Raye Charlese. Nešlo o to, že by byl prvním afroamerickým vítězem Grammy, ale o to, jakým způsobem byl oceněn. Když v roce 1961 získal Grammy za píseň Georgia On My Mind, akademie poprvé jasně přiznala černošskému umělci status univerzálního autora a interpreta. Ray Charles nebyl oceněn jen jako hlas nebo žánrový reprezentant, ale jako tvůrce hudby, která patří do samotného středu americké kultury. Ray spojoval gospel, blues, jazz a pop tak přirozeně, že jeho hudba oslovovala posluchače napříč rasami i generacemi. 

Ocenění Raye Charlese neznamenalo jen úspěch jedné skladby, ale posun v myšlení celé instituce. Akademie nepřímo přiznala, že hranice mezi černošskou hudbou a mainstreamem nejsou hudební, ale společenské. Tento moment otevřel dveře dalším afroamerickým umělcům. V následujících letech už nebylo možné ignorovat osobnosti jako Aretha Franklin nebo Stevie Wonder. Afroameričtí umělci se postupně přestali objevovat pouze v žánrových kategoriích a začali se prosazovat i v těch nejprestižnějších.