Producent, který pomohl Fontaines D.C. najít nový zvuk: James Ford bravurně propojuje elektroniku s kytarami

Seznam interpretů, kteří svěřili své nahrávky Jamesi Fordovi, vypadá skoro jako program velkého hudebního festivalu. Arctic Monkeys, Depeche Mode, Blur, Gorillaz, Florence + The Machine, Pet Shop Boys nebo Fontaines D.C. , kterým produkoval dnes vydávané album Dopamine Chamber i průlomové Romance. Zajímavější než samotná jména je ale rozpětí mezi nimi. Ford dokáže jeden den pracovat se syntezátory a elektronikou a druhý hledat správný zvuk bicích nebo kytar. Ostatně za mixážním pultem nesedí jen jako producent – sám je bubeník, klávesista, kytarista a roky působil také na elektronické scéně.

K produkci se dostal z trochu jiné strany než řada jeho kolegů. Velkou část nultých let strávil jako polovina elektronického dua Simian Mobile Disco, které založil s Jasem Shawem. Ještě předtím spolu hráli v kapele Simian. Zkušenost s elektronikou, syntezátory a klubovou hudbou si Ford později přenesl i do práce s kytarovými kapelami. A právě propojení obou světů se stalo jedním z charakteristických rysů jeho producentské kariéry. První opravdu výrazný producentský úspěch přišel v roce 2007. Ford produkoval debut Klaxons Myths Of The Near Future, který získal prestižní Mercury Prize. Ve stejném roce se poprvé postavil za mixážní pult také s Arctic Monkeys, když produkoval jejich druhé album. A právě tím začalo jedno z nejdůležitějších a nejdéle trvajících partnerství jeho kariéry.

James přitom málem produkoval už slavný debut Arctic Monkeys. Zakázku ale nakonec nedostal – podle vlastních vzpomínek byl tehdy ještě mladý a neměl dost zkušeností. U druhého alba už za pultem stál a spolupráce tím zdaleka neskončila. Podílel se na dalších deskách kapely včetně mimořádně úspěšného AM a zůstal s Arctic Monkeys i při jejich pozdějších hudebních proměnách. S Alexem Turnerem navíc spolupracoval i na projektu The Last Shadow Puppets, kde nezůstal jen v producentském křesle – na jejich debutu hrál také na bicí.

Právě dlouhodobá práce s Arctic Monkeys dobře ukazuje, jak široký producentský záběr Jamese Forda je. Kapela se během jejich spolupráce posunula od rychlého kytarového rocku přes mohutný zvuk AM až k pianu, smyčcům a filmovějším aranžím pozdějších desek. Podobně široký záběr ukázal i u jiných projektů. Produkoval část debutového alba Florence + The Machine Lungs, pracoval s Foals, Haim nebo Jessie Ware a postupně dostal do studia i interprety, kteří měli za sebou desítky let kariéry. S Depeche Mode produkoval alba Spirit a Memento Mori, spolupracoval s Blur, Gorillaz nebo Pet Shop Boys a jeho producentské portfolio tak sahá od indie rocku přes elektroniku až k velkému popu.

Jeho způsob práce přitom není založený na jednom efektním studiovém triku. Jako multiinstrumentalista se dokáže zapojit do samotné stavby skladby a pracovat s aranžemi, elektronikou i živými nástroji. Dobře se to ukázalo při jedné z jeho nejvýraznějších spoluprací posledních let. Irští Fontaines D.C. si Jamese vybrali pro své čtvrté album Romance. Pro kapelu to byla velká změna, předchozí tři desky produkoval Dan Carey a skupina je nahrávala poměrně rychle, s důrazem na energii živého hraní. Tentokrát chtěla jít dál – vytvořit vrstevnatější a barevnější nahrávku a víc experimentovat s elektronikou, klávesami a aranžemi. S Jamesem Fordem proto zamířila do studia La Frette nedaleko Paříže.

Kytarista Carlos O’Connell na Jamesově práci oceňoval především schopnost nechat v nahrávce prostor. Bicí, basa a kytary mohou znít mohutně, přesto zbývá místo pro syntezátory, housle nebo další zvukové vrstvy. Právě to pomohlo Fontaines D.C. rozšířit jejich dosavadní zvuk, aniž by výsledkem byla přeplněná nahrávka. Dobře je to slyšet třeba v hitu Starburster, kde se vedle výrazného rytmu a elektronických prvků objevuje i téměř rapové frázování zpěváka Griana Chattena. Že spolupráce byla pro obě strany přínosná, ukazují nejen nominace na Grammy pro album i zmiňovaný singl, ale také stejná sestava u nahrávání dnes vycházející desky Dopamine Chamber. 

Vedle práce pro jiné ale James Ford nepřestal dělat ani vlastní hudbu. V roce 2023 vydal první sólové album The Hum. O rok později však jeho hudební kariéru i osobní život nečekaně zasáhla vážná nemoc. Byla mu diagnostikovaná akutní myeloidní leukémie, agresivní nádorové onemocnění krve. Následovala léčba, chemoterapie a později také transplantace kmenových buněk. Ani v nemocnici ale James nepřestal tvořit. Nechal si na pokoj přinést notebook, malý skládací stolek, syntezátory, mikrofon a kytaru a pustil se do práce. Z improvizovaného nemocničního studia vzniklo během zhruba dvou týdnů jeho druhé sólové album Lost In Another World. James Ford ho sám napsal, hrál, zpíval, nahrával i mixoval.

Deska vyšla letos v srpnu a zachycuje mimořádné období jeho života – strach, bolest a nejistotu spojenou s nemocí, ale také lásku, rodinu a naději. Překvapivě proto není jen temná. Například tanečnější skladbu The Ever After napsal v nemocnici s myšlenkami na svého osmiletého syna Franka. Později vysvětlil, že se během léčby snažil zvednout si náladu a soustředit se právě na pozitivní věci ve svém životě. Tak snad ho místo dnů a týdnů v nemocnici čekají především další nahrávky, koncerty a hodiny strávené ve studiu!