Britská senzace Leap exkluzivně: Když jedeme do České republiky, maximálně si to užijeme

Mají venku jedno album, dvě EP a před sebou masivní podzimní turné, v rámci kterého v listopadu ovládnou pražský prostor Archa+. Čtyřčlenná parta Leap v rozhovoru přiznává, že bez hudby jako ventilu pro duševní zdraví by byli ztraceni. Jak zvládají přechod na plný hudební úvazek, proč se jeden druhého bojí v tourbusu a čím je pro ně české publikum tak výjimečné?

Jste tu v České republice už pošesté. Když se ohlédnete za vaším úplně prvním koncertem u nás a porovnáte ho s tím posledním v pražském Lucerna Music Baru, jak moc se změnilo české publikum a vaše vnímání této země?
Jack: Řekl bych, že už při tom úplně prvním koncertu jsme měli obrovské štěstí, protože dopadl skvěle. Hned od začátku jsme měli super lidi v publiku. Vždycky byli dost divocí a dokázali se do toho opřít, ale teď jsme hlavně neskutečně vděční, když vidíme, jak naše publikum roste. Máme pocit, že nás české publikum opravdu vřele přijalo, což je hrozně krásný pocit. Už se nemůžeme dočkat, až tuhle rodinu budeme dál rozšiřovat. A doufejme, že nás čekají čím dál větší moshpity, větší afterparty a ještě víc zábavy.
Hector: Navíc máme skvělého kamaráda Josefa, který byl dlouhé roky naším tour manažerem. Je z Česka, takže si nás vzal pod křídla a tuhle krásnou zemi a její kulturu nám ukázal. Ukázal nám i obrazy.
Adam: A sekanou.
Hector: Praha je prostě nádherná. Pokaždé, když jedeme do České republiky, si to maximálně užijeme.

Čekali jste tehdy, že se Česká republika stane jednou z vašich nejsilnějších fanouškovských základen v Evropě?
Declan: Určité tušení jsme měli podle toho, jaká atmosféra byla na tom prvním koncertě v kavárně. Bylo to hrozně cool. Fakt skvělé. Takže si myslím, že ta intenzita rostla ruku v ruce s tím, jak se zvětšovaly davy a přicházelo víc lidí. Ale od samého začátku jsme cítili, že je to vážně dobré místo a že z koncertování v Česku vzejde něco skvělého.
Jack: Taky jsme tu odehráli náš úplně první festival. Byl to takový malý festival kousek od Mohelnice, jmenoval se Fingers Up, a byl to prostě nádherný zážitek. Myslím, že na to budeme vždycky vzpomínat s velkou láskou, protože tam to pro nás vlastně všechno začalo. Takže pro Česko máme jen samou lásku.

Letos v únoru jste podepsali smlouvu s kultovním labelem Epitaph Records. Jak moc tento podpis ovlivnil vaši produkci a samotný kreativní proces, pokud jde o nové tracky?
Jack: Bylo to opravdu úžasné, protože nám to dalo příležitost pořídit si vlastní studiové prostory a také možnost věnovat se hudbě na plný úvazek, za což jsme neskutečně vděční. Dřív jsme museli složitě hledat příležitosti, abychom mohli psát společně, což bývá občas dost těžké. Teď už se ale nemáme na co vymlouvat, protože jsme spolu každý den, od devíti do devíti, nebo jakkoliv dlouho tam zrovna jsme. Takže pokud to druhé album nebude dobré, tak nemáme žádnou omluvu. Žádnou.

Co jste dělali předtím?
Jack: Všichni jsme dělali různé práce. Adam pracoval v sekáči…
Adam: V secondhandu v Covent Garden v centru Londýna, což bylo boží. Dostal jsem tam spoustu oblečení zadarmo. Takže jsem trochu zklamaný, že teď dělám něco jiného (smích). Kecám.
Hector: Já jsem se dlouhé roky vedle hudby otáčel, jak se dalo, dělal jsem na cateringových akcích a podobně.
Jack: Já jsem psal hudbu do reklam a tak.
Declan: A já jsem pomáhal kamarádovi vést pár firem. Však to znáte. Není to tak glamorózní, jak to zní. Měli byste vidět ty outfity, co jsem na sobě na některých akcích měl. Hudba byla tehdy jen takový vedlejšák.

Vaše tracky jsou hodně dynamické a energické. Kam se chcete žánrově posunout? Plánujete teď, když jste u Epitaph, ještě přitvrdit, nebo vás láká vyzkoušet úplně nové směry?
Jack: Na novém albu se nám rýsují věci, které jsou sakra tvrdé. Z toho máme velkou radost, protože všichni milujeme pořádný moshpit. Já a Hecky chodíme na koncerty Rage Against The Machine a podobných kapel už od puberty, takže…
Hector: Ale zároveň se nebojíme být za popové princezny.
Jack: Milujeme Olivii Rodrigo. Milujeme Taylor Swift. Takže si myslím, že příští album bude mít fajn balanc, ale rozhodně chceme zkusit i písničky, které budou působit jako z úplně jiného světa. Na to se moc těším.

Máte pocit, že se s novou hudbou více otevíráte širšímu mainstreamovému publiku, nebo je pro vás zásadní zůstat věrní čistě indie scéně, ze které pocházíte?
Jack: Určitě chceme zůstat loajální naší současné fanouškovské základně, ale zároveň mám pocit, že existuje tolik prolínajících se žánrů, které se mohou spojit do jedné velké šťastné rodiny. Takže chceme náš dosah i trochu rozšířit. Myslím, že to bude mix popovějších věcí a opravdu tvrdých rockových songů, aby byli – doufejme – spokojení všichni.

Takže se můžete pořádně utrhnout ze řetězu.
Hector: Jo. Vždycky to bude držet pohromadě, protože spolupracujeme s úžasným producentem a naším nejlepším kámošem Tomem Leachem. Ten píše skvělé, drsné rockové riffy, parádní beaty a tak. A Jack s Joeym, naším skvělým manažerem, mají zase skvělý cit pro pop. Takže i když se budeme napříč alby posouvat, určitě to bude mít hlavu a patu. Ale tohle příští album bude o ždibec jiné, což je vzrušující. Zní to naprosto šíleně.

Vaše texty často otevírají velmi těžká témata: duševní zdraví, boj s vlastními démony, které máme všichni, hledání vlastní identity. Je pro vás skládání hudby primárně formou osobní terapie, nebo se spíš snažíte spojit s lidmi, případně to jde ruku v ruce?
Jack: Myslím, že to jde opravdu ruku v ruce. Kdybych neměl ventil, jako je hudba, abych ze sebe tyhle pocity dostal, tak nevím, kde bych skončil. Když se potýkáte s věcmi jako je bipolární porucha a podobně, mohou být ty pocity, které prožíváte, občas hrozně zdrcující. Takže možnost dostat to do písničky je prostě skvělý pocit. A když pak máte ten pocit, že se s tím někdo ztotožní a pomůže mu to cítit se líp… no, slovo „pocit“ jsem teď v jedné větě řekl asi desetkrát.

Je pro vás těžké tyhle pocity, které jste prožívali při psaní, prožívat znovu a znovu každý večer na pódiu?
Jack: Někdy emočně tak trochu vypnete, protože dostáváte tolik pozitivních emocí z očního kontaktu, jásajícího davu a toho, jak vidíte, že se všichni skvěle baví. Na to těžké poselství za tou písničkou pak v tu chvíli tak trochu zapomenete. Necháte se prostě strhnout energií v sále, což je super věc. Ale když v poslední době píšeme texty, bývá to dost emotivní a občas si u toho i pobrečíme.
Hector: Hrát tyhle písničky, které pro nás tolik znamenají, lidem, pro které znamenají totéž, je zároveň hrozně léčivé. Když uprostřed koncertu vidíte lidi plakat u těch tvrdších, velmi osobních skladeb, je to krásná věc. O tom totiž život je – o propojování a vyjadřování emocí. Takže jsme hrozně rádi, že to můžeme dělat a sdílet to s fanoušky.

Je to pro vás teď jednodušší, když jste kapela na plný úvazek, projevovat před sebou emoce, nebo si ze sebe spíš střílíte?
Declan: V tomhle jsme byli vždycky celkem dobří, stejně jako v tom si ze sebe navzájem utahovat. Takže je to vlastně skvělý balanc. Myslím, že se všichni navzájem opravdu dobře známe a chápeme, a hned poznáte, když si někdo prochází trochu těžším obdobím než ostatní. Ta rovnováha tam je. Jsme tu od toho, abychom se podrželi, a když je potřeba, tak se i trochu usadili zpátky na zem.
Jack: Mám pocit, že jsme každý úplně jiná povaha, ale zároveň nás spojuje to, že jsme všichni docela otevření v tom, jak se zrovna cítíme.

Máte venku jedno plnohodnotné album Entropy a dvě EP. A letos vyrážíte na obrovské turné. Jak se na to cítíte? Je něco, z čeho máte obavy?
Declan: Momentálně bych neřekl. Jak se to bude blížit, možná se nějaké obavy objeví. Ale hrozně se těším. Jsem z toho prostě nadšený.
Jack: Bude to naše první turné ve velkém nightlineru (nočním tourbusu). Takže vím, že kluci mají trochu strach spát vedle mě, protože strašně chrápu. To už není ani chrápání, spíš se u toho dusím. Popisoval bych to jako dušení.
Hector: Je to velmi sexy.
Jack: Rozhodně je to sexy záležitost. Zní to jako nějaké divoké zvíře.
Hector: Já se někdy spíš bojím toho, že mi to celé uteče, protože nás čeká tolik skvělých zážitků. Člověk se prostě snaží být přítomný pro všechno to kouzlo, co se děje. To je moje jediná obava, což je šílené.
Adam: V tomhle souhlasím. Poprvé se těším na tourbus. To chrápání mi sice občas bleskne hlavou, ale můžeme si udělat filmové večery.

Spousta umělců dnes vydává jen singly nebo EP, protože je to kratší a je s tím méně práce než s celým albem. Budete to dělat stejně, nebo jste otevření další desce, případně plánujete vydávat víc EP?
Jack: Ne, my určitě míříme k druhému albu. Určitě. Ale důvod, proč se ty věci hodně kouskují, je ten, že si člověk potřebuje udržet momentum na Spotify kvůli všem těm algoritmům a tak. Takže plán je takový, že vydáme track… Můžu to vůbec říct? Jo?
Joe (manažer kapely): Neee!
Jack: Ne. Pardon. Neděláme vůbec nic.
Hector: Ale chystá se úžasná hudba. Už se to blíží.
Jack: Jsme prostě ze všeho nadšení.

Kdy vás příště uvidíme? Nalákáte nás na svůj příští koncert v Česku?
Jack: Ahoj všichni posluchači Expres FM! Tady jsou vaši kluci z Leap. Jen jsme vám chtěli hrozně moc poděkovat, že nás posloucháte. Máme vás moc rádi! 11. listopadu budeme hrát v Praze, takže vás tam hrozně rádi uvidíme. Posíláme spoustu lásky. Vidíme se tam!