Adam Krofian z The Atavists: Kytaru jsem poprvé rozbil, když mi bylo pět

Adam Krofian patří mezi nejvýraznější české kytaristy současnosti. Stojí v čele kapely The Atavists, královéhradeckého kvartetu, který míchá stoner rock, blues i silnou autorskou energii a od svého vzniku v roce 2014 si vybudoval respekt na domácí scéně. Po dvou letech se kapela vrací s novým materiálem a podle všeho ji čeká velký rok. V rozhovoru Adam mluví o netradičním vzniku některých skladeb, analogovém natáčení videoklipů i chystaném albu. Řeč přišla také na jeho lásku ke kytarám, produkci dalších kapel i na dobu, kdy místo koncertů objížděl ilegální techno party.

Adam Krofian je český kytarista, zpěvák a producent, známý především jako frontman rockové kapely The Atavists, kterou založil v roce 2014 v Hradci Králové. Kapela si rychle získala respekt na domácí scéně díky energickému spojení stoner rocku, blues a moderního alternativního rocku. Adam je považován za jednoho z nejvýraznějších českých kytaristů své generace.

The Atavists mají pro rok 2026 velké plány. EP Hit So Hard bude celé v angličtině, ale kapela současně pracuje také na materiálu, který se jazykově vydá úplně jiným směrem. Kromě něj připravují i zcela nové skladby pro nadcházející čtvrté album.

Nedávno jste zveřejnili nový klip ke skladbě I’d Be Jealous Too. Mně jako chataři a milovníkovi Johnnyho Cashe udělal velkou radost. Chápu správně, že jde o ironický love song o žárlivosti?
Dá se to tak pojmout. Ten song totiž vznikal docela netradičně na poměry The Atavists. Bylo to v rámci akce, která se jmenuje Songwriting Camp. Tam se sjedou pozvaní autoři a producenti z celého světa a pak spolu v náhodně vybraných týmech tvoří. Já jsem dostal do týmu jednoho anglického producenta, chorvatskou zpěvačku Miu Dimšić, která se na tom hodně podílela a má krásný hlas i v doprovodných vokálech, a ještě Matěje Belka, což je můj kamarád, se kterým mám i další hudební projekty. Takže jsme ve čtyřech vytvořili písničku, která původně vznikla tak, že ji zpívala Mia. Byla to taková funky disco věc o stalkerovi, který je pořád online a neustále zatápí v komentářích na sociálních sítích. Nemůžeš se ho zbavit, je prostě všude, sleduje tvůj život a mapuje ho.
A protože nám práce šla dobře od ruky a tým si sedl, tak jednou odpoledne někoho napadlo, že to otočíme a nebudu dělat jen doprovodné vokály, ale zazpívám hlavní vokál a že to uděláme jako country. A když pak přišel čas dát dohromady nový materiál, bylo mi líto to nevydat.

A nakonec si kromě tebe zahrála hlavní roli i kamna, že?
Přesně tak. S kamny jsem vždycky chtěl spolupracovat.

Musím se vrátit i k předchozímu klipu Too Old For DIY, který je animovaný a celý z Lega. Jak tenhle nápad vznikl?
Vlastně vůbec není z mojí hlavy. Přestože si většinou věci kolem kapely řídím – ať už zvuk nebo vizuály – v tomhle případě mě náš manažer s baskytaristou Hugo Trkalem obešli a začali na tom dělat svépomocí, abych jim do toho moc nekecal. Já přišel úplně k hotovému. Oni ten klip zanimovali asi za tři víkendy, s těmi kostičkami strávili desítky hodin a pak to takhle vypustili.

Je název Too Old For DIY narážkou na to, že už jste na scéně nějaký ten pátek a některé věci nechcete dělat na koleni?
Dá se to tak říct, ale zároveň čím jsme starší, tím víc si to na tom koleni děláme sami. Máme výhodu v tom, že součástí kapely je Hugo, který se živí tvorbou videa a kamerou. A já zase postupně hromadím vybavení, takže jsem si vlastně postavil komplet studio.

Zmíněné skladby pocházejí z chystaného EP Hits So Hard, které vychází 7. března. Co o něm můžeš prozradit?
Je to vlastně naše první EP a vznikalo za docela zajímavých okolností na třech různých místech. V Pardubicích jsme natočili Too Old For DIY a Here It Comes Again. Dvě skladby jsme natočili v Belgii s tamním producentem, jedna z nich je právě Hits So Hard a ta druhá vyjde jako poslední z celého balíku. A na Songwriting Campu u Lipna vznikla ta zmíněná I’d Be Jealous Too. Takže na naše poměry je to docela kosmopolitní, co se týče produkce, ale myslím, že to drží dobře pohromadě a mám z toho radost.

Před rozhovorem jsi mi prozradil, že každá skladba dostane vlastní klip a že právě chystáte další…
Můžu prozradit, že jsme si na sebe upletli docela velký bič. Chtěli jsme to udělat celé analogově a momentálně se potýkáme nejen s kreativními omezeními, ale i technologickými. Včera jsem jel pět hodin pro kameru, která se potom pokazila, takže ji teď dáváme do kupy.

Je EP jen mezizastávka, nebo předzvěst regulérního alba?
Je to předzvěst regulérního alba. Paralelně jsme totiž roztočili velkou desku, na které už hraje náš nový bubeník Marty Spruce. Budou na ní úplně jiné písně a základy už jsou natočené. Celé jsme to točili naživo ve studiu Sono v Nouzově, takže se posluchači mají na co těšit.

V Sono se asi natáčí parádně, že?
No ježišmarja, to je sen.

Poslední album jste vydali před čtyřmi lety a od té doby došlo k personální změně na postu bubeníka. Co se stalo?
Adam prostě zjistil, že chce dělat trochu jiné věci, dostal nabídku z kapely Imodium a rozhodl se ji přijmout. Postupně jsme došli k tomu, že každý budeme dávat prioritu něčemu jinému a normálně jsme se domluvili.

Jak u vás probíhá vznik skladeb? Přicházíš s hotovou věcí, nebo jamujete ve zkušebně?
Na téhle desce jsou zastoupené oba způsoby a ještě dva další. Někdy přijde úplně hotová aranž, sednu do studia a nahraju basu, bicí, klávesy, kytary, zpěvy, všechno. Jindy to vzniká po kouskách. A někdy se potkáme ve zkušebně a vyjamujeme to společně. Ten úplně nový způsob pro nás byla právě spolupráce na Songwriting Campu.

Prý pracujete i s jiným jazykovým směrem. Co si pod tím máme představit?
Připravujeme spolupráci s jednou českou rapovou skupinou. Nebude to v angličtině, ale víc zatím prozrazovat nechci, abych to nezakřikl.

Kdy bychom se toho mohli dočkat?
Doufám, že bude na té velké desce, která teprve vzniká. Takže snad na podzim.

Jak to bude s koncerty?
17. března hrajeme v klubu FAMU, kde chceme EP představit. Pak nás čeká Rock for People a léto se docela pěkně plní, takže doporučuji sledovat naše sociální sítě.

Co od koncertů můžeme čekat?
Budeme se je snažit odehrát co nejlépe a rád bych do nich dostal trochu víc dynamiky. My třeba vůbec nemáme setlisty – nechávám tomu volnost a myslím, že to baví i kluky. A protože nové písničky jsou víc akustické, možná tam bude i trochu intimnější atmosféra.

Nechystáte projekce?
Projekce jsou můj velký sen. Dokonce jsem si kvůli tomu koupil několik projektorů. Zatím se mi je podařilo použít v projektu Cintorinni s Matějem Belkem. The Atavists je zatím nemají, ale je to dobrý point – možná je ještě zkusíme zařídit do koncertu v klubu FAMU.

Spolupracuješ s celou řadou dalších projektů PSH, 7krát3, Lufťáci, Blue Effect, a nedávno jsi vystoupil i s Michalem Pavlíčkem na jeho velkém koncertě v O2 universu. Dá se to vlastně všechno stíhat?
Je to náročné. Občas produkuju i jiné kapely, třeba Miagru. Dřív jsme s The Atavists hráli třeba sto koncertů ročně, to už bych dneska dělat nechtěl. Ale nějakých šedesát mi přijde fajn. Lufťáci byli loni v Americe, letos moc koncertů nemají, ale na příští rok něco připravujeme. 7krát3 má momentálně pauzu, hraní s PSH je takový svátek, a když se sejdeme, je to spíš taková až napůl rodinná slezina. The Atavists jsou moje hlavní kapela.

Jsi známý jako velký milovník kytar. Kolik jich máš doma a které si nejvíc ceníš?
To se neříká. Mám jich hodně, nižší desítky. A nejvíc si asi cením Fenderu Jazzmaster z roku 1972. To je kytara, která je vždycky ve všem lepší.

Máš mezi kytaristy zásadní vzory?
Určitě Michal Pavlíček. Hrát s ním koncerty v O2 Universu byl splněný dětský sen. Pak třeba Jeff Beck, Danny Gatton nebo Tom Morello.

Společně s Tomášem Javůrkem a Lukášem Chromkem připravuješ videoseriál Kdo má nejlepší gear? Jakou zásadní radu bys dal třeba mně, který nikdy kytaru nedržel v ruce a teď se na stará kolena rozhodl, že se na akustiku začne učit?
Určitě bych ti poradil, abys si vybral nástroj, který ti bude pohodlný, aby sis to hned nezošklivil. To je podle mě úplný základ. Aby třeba struny nebyly moc tvrdé a daly se jednoduše mačkat, aby ta učící křivka byla co nejstrmější. Lepší už je na to snad jen ukulele. Aby ten čas, který musíš vynaložit na to, abys zahrál nějaký celek, nějakou písničku, nebyl moc dlouhý a nebylo to jen nějaké náhodné brnkání. Děti už za dva týdny většinou umí zahrát tři akordy a doprovodit se na nějakou táborovou písničku. To mi přijde na kytaře úplně nejlepší, že není složité začít. A určitě by se ti ten nástroj měl líbit, protože ho pak člověk rád bere do ruky a tráví s ním čas, který je prostě potřeba. Zároveň by měl být pohodlný, aby se na něj dobře hrálo a aby splňoval základní požadavky na ladění.

Rozbil jsi už některou ze svých kytar?
Ano.

Cíleně?
Myslím, že jo. Úplně první kytara, kterou jsem rozbil, byla mého táty. Bylo mi asi pět a byla to krásná lubovka Jolana Marina známá ze starého českého filmu Starci na chmelu, akorát červeno-černá. Viděl jsem nějaký koncert, buď The Who nebo Nirvany, na kterém ten hlavní protagonista rozflákal kytaru, a mně to přišlo hrozně hezký, tak jsem okamžitě běžel k té tátově nádherné lubovce a prostě ji rozšvihal.

Rovnou?
Rovnou. Byla to moje první interakce s kytarou. Pak jsem měl takové období, kdy jsem s těmi kytarami trochu házel, ale vlastně se mi je nikdy nepovedlo rozbít, zas tak důsledný jsem v tom nebyl. Jednou jsem kdysi na nějaké zkoušce, ještě na střední, dostal nějaký záchvat a jednu kytaru jsem rozflákal. Ale bylo to na zkoušce, nikdo to nikdy neviděl, takže to bylo vlastně k ničemu. Tu kytaru jsme pak opravili a myslím, že nějakým způsobem žije dodnes, nebo alespoň její díly.

Co tě na české scéně inspiruje a co ti na ní naopak chybí?
Hodně mě inspirují mladí lidé a přijde mi, že zvuk celé scény se posunul mílovými kroky dopředu. Před osmnácti lety to takhle neznělo. Většina věcí nebyla tak dobrá, nebyl tak vysoký standard ani tak kvalitní vizuály. Samozřejmě s tím souvisí i to, že nahrávací technologie hodně demokratizovala celý proces i prostředí. Dneska stačí pár tisíc, respektive nižší desítky tisíc korun, abyste měli v podstatě světové vybavení, se kterým uděláte skoro všechno. To už ostatně ukázal třeba Skrillex. Vždycky je to hlavně o nápadu, ale přijde mi, že to, co tu dnes vzniká, ať už v popu, nebo v jakékoli jiné škatulce, je o mílové kroky napřed než před dvaceti lety. A co mi chybí? Podle mě chybí větší podpora pro kapely, aby se dostávaly ven. Mohlo by se víc dít v tom, aby se mladé talenty nebo kapely obecně dostávaly do Evropy a do světa. Nemáme se za co stydět.

Napsal jsi nějakou skladbu pro jiného umělce nebo kapelu?
Napsal jsem pár věcí a zrovna teď jsem napsal písničku pro jednu zpěvačku, ale vůbec nevím, jestli se na tu desku dostane, takže k tomu zatím nemůžu říct víc.

A kdybys mohl napsat skladbu pro interpreta podle tvých představ, kdo by to byl?
Mně se vždycky hrozně líbil třeba Michal Prokop z té starší generace. No a z té mladší… vždycky jsem hodně inklinoval ke zpěvačkám, ale vlastně jsem s nimi moc nepracoval. Nevím, třeba Máří nebo někdo z těch úplně nových jmen.

Je pravda, že tě kdysi bavil drum’n’bass a objížděl jsi ilegální party?
Mezi patnácti a sedmnácti lety jsem měl takové období, kdy jsem v podstatě vůbec nechodil na koncerty, ale jezdil jen na systémy, na techno. Místa jako Stochov jsem měl projetá a byl jsem i na posledním CzechTeku, než to rodiče zjistili. Byl to hodně formativní zážitek, prostě super. To už se asi nezopakuje.

Píše Adam Krofian texty jako svou osobní zpověď, nebo spíš jako příběhy jiných lidí? Dá se podle jeho názoru hudbou v České republice uživit? A kdy naposledy The Atavists vyhodili hotovou skladbu?
Poslechněte si náš rozhovorový podcast v úvodu článku a dozvíte se víc!