Maxmilián Kocek: Když jsem se Strakou strávil víc natáčecích dnů, ztrácel jsem empatii

Od začátku ledna můžeme na videotéce Oneplay sledovat druhou řadu kriminálky Metoda Markovič, tentokrát s podtitulem Straka. Stejně jako úspěšný Hojer, Straka také vychází ze skutečného případu legendárního kriminalisty. A právě představitel spartakiádního vraha Jiřího Straky Maxmilián Kocek je tentokrát hostem Expres Star.

Dvacetiletý Maxmilián Kocek se chtěl stát hercem už jako dítě, jeho kroky tedy logicky vedly na pražskou konzervatoř. Hraje v Městském divadle Kladno, dříve působil i v pražském divadle na Fidlovačce. První velkou rolí byl Adam Anenský v seriálu Sex O‘Clock, zahrál si i v několika dílech Ordinace v růžové zahradě, mihnul se v kriminálkách Octopus a Vraždy v kraji. Jeho prvním celovečerním filmem je loňský High School Heist. Loni v dubnu byl představen jako herec, který ztvární spartakiádního vraha Jiřího Straku v seriálu Metoda Markovič.

Jaké to je hrát vraha?
To je super otázka, to bude dlouho. Je to samozřejmě náročné. Taky tam je taková zvláštní tíha toho, jak se to vlastně stalo. Je to sice 40 let zpátky, ale něčím mi přijde, že to je stále čerstvé, jelikož ten pachatel stále žije, je na svobodě, oběti si to pamatují. Z tohoto hlediska to samozřejmě není nic pozitivního, nicméně já jsem si to jako herec, co se snaží zahrát někoho, chtěl moc zkusit. A tak jsem si to odškrtnout na svém seznamu. Chtěl jsem si sobě, režisérům a divákům ukázat, že dokážu hrát někoho jiného, než hodné kluky.

Studoval jste dobové materiály o Jiřím Strakovi?
Naštěstí ano. Jsem za ně hrozně vděčný, že jsme mohli i s Petrem Lněničkou studovat. Měl jsem rekonstrukce z VHS a policejní spisy.

Takže jste do role třeba i promítl nějaké jeho charakteristické pohyby nebo grimasy?
Určitě. Nastudoval jsem si jeho dikci. Vím, že Petr Uhlík, který naprosto fantasticky zahrál Hojera, neměl k dispozici, jak Hojer mluvil. Straka je jeden z prvních případů, který byl audiovizuální, spojil zvuk s videem, takže jsem tu možnost měl. Snažil jsem se – ne v rámci imitace – nějak inspirovat do té role, napodobit tu jeho dikci, jeho řeč těla, vypozoroval jsem nějaké tiky.

Musel jste kromě účesu ještě něco měnit na své vizáži, abyste mohl být Strakou? 
Chodil jsem do fitka, musel jsem posilovat, což nedělám běžně. Chci s zase začít, po Strakovi jsem s tím seknul, protože mě to bavilo. Bylo mi řečeno, že musím mít trošku větší ramena, a když jsem to potom vyprávěl režisérům, tak mi řekli „My jsme v pohodě s tím, jak vypadáš, chceme, aby sis víc věřil!“ 

Takže ta větší ramena mysleli spíš jako obrazně?
Myslím, že mi to v něčem pomohlo, protože když se člověk cítí ve svém těle dobře, tak je to znát i na jeho chování a já jsem potřeboval cítit sebevědomě

Narodil jste se v roce 2005, takže osmdesátá léta jsou pro vás pravěk. Jak se vám líbila exkurze do téhle doby?
Já to úplně miloval. Ta starší auta, dobové lokace, kostýmy. Když jsem šel na kostýmovou zkoušku, tak to vypadalo, že jdu do sekáče a jdu si vybírat šatník, protože se ta móda vrací. Oblečení z té doby se mi líbí, takže z kostýmního hlediska mě to nijak nepřekvapilo. Hodně jsem studoval dobovou hudbu. Od Tomáše Pavlíčka, jednoho z režisérů, jsem dostal playlist československých hitů, na těch jsem si ujížděl.

Posloucháte ho ještě dneska? 
Občas. Ale jak to mám spojené s tím natáčením, tak ne nějak extra.

Museli vám tvůrci vysvětlovat, co to vlastně byla spartakiáda a další dobová specifika? 
Nejsem nějaký nadšenec do sportu. Podělím se o historku: V první třídě všichni moji kamarádi chodili na fotbal a mě nevzali do klubu v Úvalech! Tím pádem jsem zanevřel na jakýkoliv sport. Dělal jsem hasiče sedm let… 

To je taky sport, tam se běhá, skáče, leze… 
Ano, přesně. Děkuju! A je to i vědomostní. Říkám celý život, že to je sport. Nevěděl jsem, že tam bylo to mistrovství světa v hokeji. Například o spartakiádě jsem věděl, že existovala, už na základce jsme se o tom nějak učili.

Bylo těžké se z té role po návratu domů takříkajíc svlíknout?
Snažil jsem se dbát na psychohygienu, ale do toho natáčení jsem maturoval a zkoušel v divadle. Tím pádem tak velký prostor se z té role dostat nebyl. Ale samozřejmě jsem nemohl chodit po ulicích v roli Jirky Straky, takže mi pomáhala studená sprcha. Oni mě totiž špinili a mastili mi vlasy, takže jsem to ze sebe spláchnul. A být s lidmi mi hodně pomáhalo.

Takže ne svlíknout, ale spláchnout. Neříkali vám doma, že si Straku nosíte domů?
Vlastně ne. Když moje slečna viděla první díl, tak řekla, že trošku jo, ale ne moc. Vy tam říkáte hrozné věci úplně v pohodě. Troufám si říct, že jsem empatický člověk, ale když jsem měl třeba čtyři natáčecí dny za sebou, ta empatie se najednou trochu ztrácela. Pak stačil třeba den a už jsem byl zase empatický Max.

Vy jste to tady už trochu naťuknul: Diváci a možná i tvůrci vás mohli doteď mít ve škatulce, kterou nastavil seriál Sex O’Clock, takový ten roztomilý loser. Předpokládám, že jste rád, že díky Strakovi tu svoji škatulku trochu rozšíříte…
Nechtěl jsem se zaškatulkovat v takhle brzkém věku a doufám, že se nezaškatulkuji ani teď, protože dost často se mě lidi ptají „Nebojíš se, že si potom už nic jiného nezahraješ?“ Tak doufám, že ne. Co vím od režisérů, tu roli jsem dostal taky z toho důvodu, že právě vypadám nevinně, takže doufám, že mě čeká spoustu dalších hodných postav. Je to paradox, že jsem si ty záporáky manifestoval, jelikož ani na konzervatoři nebo v divadle jsem neměl moc možnost hrát záporáky. A najednou jsem hrál záporáka v High School Heist, teď spartakiádní vrah. Takže najednou toho bylo požehnaně a zase potřebuju zpátky.

Jak dlouho jste vlastně se Strakou žil?
Tu roli jsem získal v prosinci, v lednu a v únoru jsme měli čtené zkoušky a od března jsem začal točit až do začátku června.

Pak jste si na půl roku odpočinul, ale teď vlastně s premiérou logicky přichází povinnosti jako rozhovory pro rádio a podobně. Takže se k němu trochu vracíte?
Vůbec ne. Jakmile jsem shodil to háro, co tam mám, cítím se daleko. Když jsem třeba byl na premiéře, dělalo mi hrozně dobře, že vypadám úplně jinak, než na tom plátně. Takže rozhodně ho nemám zpátky, spíš si musím vzpomenout na nějaké historky z natáčení a jak jsem to celkově prožíval.

Kolik těch natáčecích dní vlastně bylo.
Já jich měl 27 a dohromady, pokud se nepletu, jich bylo 48.

Kolik hodin denně jste točili?
Jak kdy. Samozřejmě se občas nestíhá, jelikož jsme si chtěli dát záležet – jak herecky, tak i kamerou a vlastně všemi složkami – takže občas se stalo, že jsme měli přesčas a točili jsme třeba 15 hodin.

Jaké to bylo přijít vlastně do částečně zaběhnutého týmu, který už se potkal při natáčení první série?
Byl jsem hrozně nervózní. Ta první série byla fantastická, všichni tam byli fantastičtí, takže když jsem tu roli dostal, měl jsem pocit, že je nesmím zklamat, nesmím tuhle franšízu potopit. Tím, že mi někdo věří, že to zvládnu, jsem to nechtěl podcenit. Ulevilo se mi hned na první čtené zkoušce, kdy mě všichni přijali skvěle. A spolupracovat s Petrem Lněničkou, Vaškem Neužilem, Adamem Mišíkem, vlastně se všemi… byli neskutečnou podporou, bylo to fajn.

Viděl jste Hojera ještě předtím, než jste se dozvěděl, že budete Straka? 
Viděl. Asi měsíc poté, co to vyšlo.

Už jsme zmínili tu první velkou roli, kterou jste se zapsal do povědomí diváků, tedy Adama ze seriálu Sex O’Clock. Jaké to bylo, začít před kamerou hned takovou výraznou postavou, která de facto nesleze z obrazovky?
Byl jsem za to vděčný, jelikož – nevím, jestli to někdo ví – to byla moje úplně první natáčecí zkušenost, a hned hlavní role. Takže jsem pochopitelně byl nervózní. První týden natáčení jsem se cítil jak nejhorší filmový herec na této planetě, protože mi dávali hodně připomínek. A je to dobře, protože nebýt režisérů Karolíny Zalabákové a Honzy Bártka, kteří mi dali do toho startu snad nejvíc, co mohli, nevím, jestli bych vůbec teď točil, co jsem točil. Na to natáčení budu navždycky hrozně rád vzpomínat, protože i s těma lidmi, jak s tvůrci, tak s hereckými kolegy, se bavíme doteď a jsme kamarádi.

Měl jste tam i s choulostivé scény. Jak jste se na ně připravoval jako zelenáč? 
Na to se moc připravit nedá, možná psychicky. Ono to vždycky na papíře vypadá horší, než to pak ve skutečnosti je. V první sérii jsem nic extra neměl, ve druhé už jo, takže to jsem byl docela vyklepaný. Přistupovali k tomu dobře a řekl bych, až zahraničně tím, že jsme měli koučku intimity, měli jsme před každou sérií kurz intimity, kde jsme se poznávali. Nevím, co si pod tím posluchač dokáže představit, ale byli jsme oblečení. Musíme si jako herci vytvořit mezi sebou, když hrajeme postavy, které se mají rády, intimitu, kterou člověk běžně zažívá k tomu nejbližšímu, musíte nám to věřit z té obrazovky. Takže jsme se třeba svěřovali a poznávali se.

Mrzí vás, že Sex O’Clock zůstal nedokončený a třetí řada nespatří světlo světa? 
Strašně mě to mrzí! Doufám, že se to změní, že se stane zázrak, protože mě samotného mrzí, že nevím, jak ta linka skončí. V plánu byly jen tři série, takže se tam snad znovu potkáme. Teď bylo u Stranger Things finále po těch pár letech, takže my bychom to měli stejné. Doufám, že k tomu dojde, jsem optimista, takže stále věřím.

Kromě práce před kamerou, které jsme probírali doteď, hrajete i v divadle. Kdyby jste stál před volbou, že můžete stíhat jenom jedno, co by vyhrálo? 
To je těžká otázka. Řeknu to na rovinu. Jelikož je divadlo placené jako průměrná práce, dá se tím uživit, ale když člověk má možnost mít se trochu líp, myslím, že to udělá a natáčení je placené trošku jinak. Je toho většinou míň než nabídek z divadla, ale já jdu za srdcem a tam mám divadlo.

Míváte při představeních trému? 
Jak kdy. Většinou u premiér, protože to je čerstvě nazkoušené, někdy i nedotažené. Většinou se říká, že se má chodit až na reprízy, až si to sedne, až se to vyhraje. Neřekl bych o sobě, že jsem nějaký velký trémista, ale teď naposledy jsme měli premiéru na Jatkách 78, kde máme vlastní spolek Studio Jantar. Udělali jsme autorskou hru, kterou jsme spolu s kamarády napsali, ti mimochodem taky hrají Metodě Markovič a hrají tam kamarády Jirky Straky, takže je vtipné, že jsme se potkali tam a zároveň jsme hned potom začali zkoušet tu naši hru. A tam jsem byl snad nejvíc nervózní, co jsem kdy byl, protože už to nebylo jen v rámci herectví, už jsem to i napsal, spolutvořil, podílel se na scénografii, dělali jsme to všechno společně. 

Dokáže vás rozhodit, když reakce publika přijde jinde, než ji čekáte, nebo je jiná než třeba obvykle?
Mám rád na divadle, že to je vždycky trochu jiné, že nikdy žádný večer nejde udělat úplně to stejné, co jste udělal třeba ve stejném představení před týdnem. Teď v Kladně hraju Splašené nůžky, co je taková detektivní komedie, je to o improvizaci a bez diváka bychom to nedohráli. A já jsem tam takový moderátor, který hlediště s jevištěm propojuje, to mě moc baví, protože každé představení je brutálně jiné, záleží, co tam máme za lidi, jak budou reagovat, a to mě baví. Jde hlavně o to, že dáváte nějakou energii do toho hlediště a ona se vám vrací, to je krásné.

První řada Metody Markovič byla úspěšná nejen divácky, sbírala také ceny včetně Českých lvů pro seriál samotný a taky pro hlavní představitele, tedy Petra Lněničku coby Jiřího Markoviče a Petra Uhlíka v roli Hojera. Věříte, že by se příští rok vaše jméno mohlo objevit mezi nominovanými v seriálové kategorii Českých lvů?
Nejste první, kdo se na to ptá. Nechci nad tím moc přemýšlet, protože mi jde o to předvést dobrý výkon, což se, doufám, stalo. Zatím diváci mohli vidět první díly, snad se jim budou líbit i ty další. A pokud mě někdo ocení, budu za to vděčný, protože to bude další hnací motor proč to povolání dělat, že to má smysl, že se to lidem líbí. Samozřejmě bych za to byl rád, ale není to něco, kvůli čemu bych to dělal. Občas mě to i stresovalo, protože jsem byl na natáčení Straky, vůbec jsem netušil, jak to bude vypadat, ještě jsem byl v tom procesu, kdy jsem přemýšlel, jak uchopit tu roli, a pár lidí přišlo se zeptat, jestli taky dostanu Českého lva jako Peťa Uhlík. Odpovídal jsem, že netuším, jen to chci normálně odehrát prostě. 

Jsou ceny něčím, po čem herec musí toužit, potvrzení jeho kvality? 
Jestli tohle povolání někdo dělá pro ceny a pro slávu, tak to dělá blbě, protože se to proto dělat nedá. Umění je subjektivní. Člověk je rád, když – to máme od základky – když dostane diplom i za snahu prostě. Ale dělat to pro cenu mi přijde docela smutné. Nechci znít nevděčně, kdyby ta příležitost přišla, byl bych za ní moc vděčný, ale není to něco, za čím bych se rval.

Čekal Max příval rolí po seriálu Sex O’Clock? Jak se vyrovnával se zájmem fanynek a fanoušků? Jak snáší být v hledáčku bulvárních médií? Má vysněnou roli? A co ambice na kariéru v zahraničí? 
To a mnohem více se dozvíte, když si poslechnete celý rozhovor v úvodu článku!

Archiv rozhovorů Expres Star najdete v sekci Podcasty, v aplikaci Expres FM, na webu Podcasty.cz a v aplikacích Spotify a Apple Podcasts.