Když empétrojka nestačí: Bezztrátové formáty přinášejí koncert do kapsy

Na začátku nového tisíciletí se posluchači rozdělili na dva tábory. Jedni chtěli mít v kapse co nejvíc hudby v MP3, druzí si stěžovali, že jejich oblíbené písně zní ploše a bez detailů. A tak se objevily bezztrátové formáty, alternativa pro ty, kteří nechtějí slevit z kvality.

FLAC, tedy Free Lossless Audio Codec, vznikl už v roce 2001 a rychle si získal pověst ideálního formátu pro audiofily i sběratele, kteří chtěli slyšet hudbu přesně tak, jak ji muzikanti nahráli ve studiu. Apple přišel v roce 2004 se svým vlastním řešením – ALAC, Apple Lossless Audio Codec, který hladce zapadl do iPodů a iTunes. Princip obou je stejný: Hudba se komprimuje tak, aby nezabrala tolik místa, ale přitom zůstala naprosto kompletní. Žádné ořezané frekvence, žádné ztracené detaily.

Ve chvíli, kdy se domácnosti dočkaly rychlého internetu a dostatku úložného prostoru, přestala být problémem velikost hudebních souborů. Bezztrátové formáty si tak našly cestu nejen do profesionálních studií, ale i k běžným posluchačům, kteří začali budovat vlastní digitální archivy hudby v plné kvalitě. Hodily se pro klasiku, jazz i rock. Zkrátka všude tam, kde se oceňuje dynamika, jemné detaily a bohatost nahrávky.

Postupně se FLAC a ALAC prosadily i na streamovacích službách. Tidal, Qobuz nebo Amazon Music HD nabízejí knihovny ve FLAC, Apple Music přešlo na ALAC a přidalo možnost poslechu ve „studiové“ kvalitě. Jen Spotify zatím hraje v komprimované verzi, i když bezztrátový upgrade už roky slibuje. Bezztrátové formáty ukázaly, že hudba nemusí být jen kulisa na cestu do práce nebo školy. Může znít jako malé domácí koncerty v kapse. S lepším zvukem, než byste čekali.