Digitální převrat ve zvuku: V 90. letech cédéčka vládla světu hudby

Lesklý kotouček, který se točí jako zrcadlo a přehrává hudbu bez praskání a šumu. Když se objevilo CD, vypadalo to jako sci-fi. A taky trochu bylo. Hudba se najednou změnila z vln na jedničky a nuly.

Compact Disc dorazil v roce 1982 jako výsledek spolupráce firem Sony a Philips. A slíbil revoluci. Žádné přetáčení, žádné šumění pásky, jen čistý digitální zvuk, který šel přeskočit na kliknutí. Lidé si mohli přehrávat oblíbenou skladbu pořád dokola, aniž by opotřebovali nosič. Kompaktní disky byly odolné, lehké, lesklé a hlavně moderní. Stopáž cédéčka není náhodná. Původně se na jeden disk měl vejít zvukový záznam v délce 60 minut, tedy délka analogového dlouhohrajícího vinylového elpíčka, ale zástupci Sony trvali na specifických 74 minutách, aby pojmul celou Beethovenovu Devátou symfonii.

V 90. letech CD ovládlo všechno. Gramofony mizely do skříní, kazety do šuplíků a všichni chtěli přehrávače s laserem. V obchodech se leskly stovky titulů, booklet s texty písní se stal samozřejmostí a discman patřil do každého batohu. Hudba najednou zněla ostře, precizně, bez šumu a bez ztráty kvality. Ale s digitální přesností přišla i trocha chladu. Všechno znělo možná až příliš dokonale. A zatímco si CD žilo svým zlatým obdobím, na obzoru už číhal nový konkurent, MP3. Když přišel přenosný přehrávač se stovkami skladeb v kapse, bylo jasné, že stříbrná placka bude mít těžké časy.

Cédéčka ale zcela nezmizela. Spousta hudebních fanoušků na ně nedá dopustit, sbírají limitované edice, poslouchají alba v celé délce a užívají si booklet jako malou galerii. CD je navíc praktické: Neopotřebovává se jako vinyl, nezamotá se jako kazeta a pořád nabízí velmi slušný zvuk.