Měl být diplomatem, místo toho otvíral nové obzory hudebním hvězdám: Rodák z Istanbulu získal 11 Grammy

Arif Mardin byl typem člověka, který uměl spojit zdánlivě nespojitelné – Bospor s Broadwayí i klasickou hudbu s rytmy funky. Narodil se v roce 1932 v Istanbulu do rodiny diplomatů a původně to vypadalo, že ho čeká kariéra v mezinárodní politice. Jenže místo diplomatických salonů skončil ve studiu, kde měnil svět hudby.

Jako kluk tajně ladil americké rozhlasové stanice a hltal big bandy i jazz. Mezi jeho oblíbence patřili Duke Ellington nebo Count Basie. V padesátých letech se mu povedlo získat stipendium na prestižní Berklee College Of Music v Bostonu. A to byl bod zlomu. Diplomatický protokol vyměnil za notové zápisy a stal se z něj mistr zvuku – producent, aranžér, skladatel a člověk s naprosto přesným citem pro emoce i melodii.

Do branže nastoupil v roce 1963 jako asistent u Atlantic Records. Ale rozhodně nezůstal jen u nošení kafe, jeho talent byl nepřehlédnutelný. Rychle si vybudoval pověst někoho, kdo dokáže z každého interpreta dostat to nejlepší. A tak se dostal k těm největším jménům. Produkoval Arethu Franklin při nahrávání jejího legendárního Respect, byl u zrodu disco s Bee Gees a jejich Stayin’ Alive a pomohl Norah Jones na start její kariéry albem Come Away With Me, které posbíralo osm Grammy.

S Philem Collinsem spolupracoval na jeho sólovém debutu Face Value. Vymyslel smyčcové aranže a výrazně pomohl k jeho osobitému zvuku. Právě tenhle cit pro detail dělal z jeho práce něco víc než jen řemeslo. S Queen sice nepracoval dlouhodobě, ale i krátká spolupráce zanechala stopu. V New Yorku jim pomáhal s vokálními aranžemi a orchestracemi, když kapela hledala nový směr mimo klasický rock. Mardin jim pomohl najít rovnováhu mezi typickou velkolepostí a čistým zvukem.

A pak přišel David Bowie. Ten si vybíral spolupracovníky podle instinktu a Arifa si přizval během práce na albu Young Americans. Arif Mardin byl tehdy konzultantem u několika aranží a jeho láska k americkému soulu Bowiemu otevřela nové možnosti. I díky němu celé album působí jako stylový britský pohled na americkou černošskou hudbu.

Arif měl zvláštní schopnost – nebýt vidět, ale být slyšet. Necpal se do popředí, ale jeho rukopis byl znát v každém tónu. Nešlo mu o vlastní slávu, šlo mu o hudbu. Proto mu věřili i ti nejnáročnější jako Chaka Khan, Barbra Streisand, Hall & Oates nebo Bette Midler. Za svůj život nasbíral jedenáct cen Grammy a podílel se na víc než čtyřiceti zlatých a platinových albech. Jako vůbec první Turek se takhle výrazně prosadil v americké hudbě. A stal se legendou, doma i za oceánem. Zemřel v roce 2006, ale jeho otisk v hudbě zůstal. Ve studiu byl tichý mág, co nemusel stát na pódiu, aby změnil hru. Arif Mardin byl mostem mezi světy, styly i generacemi. A právě takové mosty v hudbě zůstávají napořád.