Trendy Expres
Barbara Hacsi
Celý playlist
Poslouchat online
Trendy Expres /
Celý playlist
Rozhovory

Nejlepší způsob dopravy? Jedině stopem, říká mistr ČR v autostopu

Karin Šnýdrová
Před pěti lety mu zastavilo první auto a stopování jej chytlo natolik, že ho dnes považuje za nejlepší způsob dopravy. Za loňský rok urazil Šebestián Bok (19) na místě spolujezdce přes patnáct tisíc kilometrů, strávil měsíc na Balkáně a vyhrál závod, na jehož konci získal titul mistra Česka v autostopu. Jaká dobrodružství na cestách zažil a měl vůbec někdy z neznámých řidičů strach?
16. 06. 2022

Nedávno dokončil střední odbornou školu ve Stříbře a ještě než se vrhne na studium geologie na brněnské Masarykově univerzitě, plánuje vyrazit stopem do Gruzie. Ostatně se zdviženým palcem můžete Šebestiána potkat u silnice často. Jeho vášeň k netradičnímu cestování vyvrcholila loni, když se zúčastnil soutěže, ze které si odnesl spolu s kamarádkou první místo. Na Balkán už se vydal na vlastní pěst. Kde se mu líbilo nejvíc a která země ho k návštěvě vůbec neláká?

Čtěte také: Nejšťastnější země světa: Žebříček vede Finsko, bodovalo i Česko

Rodiče mi v 15 stopovat zakázali

Autostopem jezdíte už od čtrnácti let. Vzpomenete si na svou první jízdu?
Na první stop mě dotáhnul můj starší brácha Marián a jeli jsme jenom 7 kilometrů do města na fotbalový trénink. Od té chvíle jsme spolu začali stopovat častěji. Můj úplně první sólo stop se odehrál, když jsem jel s mamkou od lékaře do školy a rozbilo se nám auto. Z hecu jsem si řekl, že na tu poslední hodinu dojedu. A povedlo se.

A kdy jste se k podobnému způsobu přepravy poprvé odhodlal v zahraničí?
Také ve čtrnácti, ale musím přiznat, že jsem to neměl v plánu. Byli jsme na rodinné dovolené na chorvatském ostrově Korčula a já jsem chtěl jít napřed z pláže do apartmánu. Bylo to asi 5 kilometrů. Nějak mi vůbec nedošlo, že se nemá chodit na pravé straně silnice, kde samostatně chodí jenom stopaři. Ani jsem nemusel zvedat palec, zastavil mi Chorvat z vedlejšího apartmánu a hodil mě tam. Delší stopovací výlet jsem udělal až v šestnácti, když jsem se vracel z Maďarska. Od té doby se stopování začalo dostávat více a více do popředí a od sedmnácti se stalo mým hlavním způsobem dopravy.

Neměli o vás rodiče strach?
Už odmala jsem byl hodně samostatné dítě a chodil sám po výletech i po horách, takže si myslím, že věděli, co dělám, a přehnaný strach neměli. Ale když mi bylo 15, tak mám za to, že mi stopovat zakázali. No moc se to neudrželo.

To máte pravdu. Vždyť loni jste se stal mistrem Česka v autostopu. Jak takový závod vlastně probíhá?
Každá posádka musela mít dva členy, přes stopařskou seznamku jsem si tedy našel parťačku Mily, se kterou jsem se viděl poprvé až den před závodem. Naštěstí jsme si sedli a vyrazili. Začínalo se v Praze na Smetanově nábřeží, takže jsme se nejdřív museli nějak dostat z Prahy. Každý tým měl jiný hraniční přechod, kterým z Česka musel vyjet a zase se později vrátit – u nás to byla Hora Sv. Šebestiána. Museli jsme projet Německem, Lichtenštejnskem, Švýcarskem, Lucemburskem, Belgií a přes Německo zase zpátky. Po cestě jsme plnili řadu úkolů.

Nebezpečnost stopu se přehání

Například?
Museli jsme usmažit sýr u někoho doma, navštívit hrad Clervaux v Lucembursku, natrhat květiny neznámým lidem, vykoupat se v moři a podobně.

Jak dlouho jste byli na cestě?
Osm dní, včetně denní pauzy v Jeseníkách. Ujeli jsme kousek přes 4.000 km.

A kde jste spali? V hotelech to předpokládám nebylo…
Spaní bylo různorodé. Párkrát jsme si zdřímli v parku, na benzínce nebo pláži a jednou nás dokonce v Lucemburku ubytovala jedna česká rodina.

Museli jste kromě plnění úkolů dodržovat i jiná pravidla? A jak to vůbec bylo s bezpečností? Dokázali by vám organizátoři v případě potíží pomoct?
Pravidel bylo jen pár. Museli jsme splnit všechny úkoly, projet všechny průjezdní body a dodržovat spací pauzy. Měli jsme u sebe GPS lokátor, pomocí kterého mohli nejenom organizátoři sledovat náš průběh. S organizátory jsme byli v kontaktu neustále a taky jsme si dávali vědět i s ostatníma posádkami.

Ptala jsem se hlavně z toho důvodu, že stopování je všeobecně vnímané jako rizikovější způsob dopravy. Co si o tom myslíte vy?
Samozřejmě, jdete k cizím lidem do auta, takže to asi bude nebezpečnější než jízda na kole mezi vesnicemi, ale obecně se nebezpečnost stopu přehání. Jak se říká: Na blbce můžete narazit úplně všude. Není pravidlem to, že když jde někdo stopovat, už se nevrátí, protože ho prodají na orgány. Stopování je sice o něco málo riskantnější než obyčejná doprava, ale hlavní přehnanou averzi tvoří špatné příběhy, kterých je podstatně méně než těch dobrých, akorát se o nich mluví.

Jde tedy spíš o předsudky?
Lidé je vůči stopování určitě mají, a často hodně velké. Například, když vyprávím, že jsem stopoval na Balkáně, konkrétně když mluvím o Albánii, tak se polovina lidí vyděsí, protože v Albánii se před několika lety staly nešťastné události. Zabili tam český pár, zmizela celá rodina…To jsou události hrozné a je mi líto pozůstalých a jejich averzi, či respekt k dané oblasti plně chápu. Nicméně každá země občas řeší nějaký děsivý případ. Vražda se někdy stane i Česku. Ale jakmile řeknu, že jsem se v Albánii cítil naprosto bezpečně a bez obav, nevěří mi, protože jsou plni předsudků.

Ladislav Zibura: Venkov je po celém světě bezpečný. Ročně nachodím 4 tisíce kilometrů

Při stopu potkáte skvělé lidi

Podělíte se s námi o nějakou historku z Albánie?
Jasně, rád. Navečer jsem stopoval, za městem Ersekë. Stopnul jsem dva pány, kteří mě ihned pozvali na večeři. Po večeři mě nechtěli nechat spát venku a tak mě vzali zpět do města. Tam jsem musel hrát, že jsem fotbalista z Česka (což je víceméně pravda) a že jedu s jedním Brazilcem, co tam pobývá na soustředění. Díky tomuto příběhu jsem se zadarmo dostal na hostel, kde jsem se potkal s Brazilcem, mohl si dát sprchu, přespat a ráno se nenápadně vytratit. Jo a mimochodem, celá tato akce probíhala přes překladač, který v restauraci vyhodil chybu, když se ptali, jestli mám dost peněz. Chtěli mi nějaké dát. Místo adekvátní odpovědi jim to ale přeložilo, že mám malý penis.

To museli koukat. Vsadím se, že veselých zážitků máte v rukávu ještě mnohem víc…
Ano, to je pravda. V Česku jsem si stopnul mladého kluka původem z Ukrajiny. Povídá mi: „Hele ty máš rád zajímavý situace a dobrodružství že? Já jen, že jsem si řidičák neudělal, prostě jsem si ho koupil.“ Podobných příhod se vám na stopu stane spoustu, občas to jde i do větších bizárů. V Bosně si třeba mysleli, že jsem imigrant a všude jsem se musel prokazovat pasem.

A bál jste se někdy?
Bojím se, když někdo řídí jako šílenec. A na Balkáně to je docela zvykem. V Česku se mi zas několikrát stalo, že jsem stopnul někoho, kdo byl evidentně zfetovaný, v takových případech jsem vystoupil dříve, než jsem původně zamýšlel. Jednou jsem stopnul gay pár a kluci se přede mnou bavili o jejich soukromých záležitostech, až to chvílemi vypadalo, že mě chtějí do něčeho zatáhnout. To taky nebylo úplně příjemné.

Chápu. Stopujete raději sám, nebo s někým?
Častěji stopuju sám a dá říci, že i raději. Nemusím se totiž na nic vázat a jsem závislý čistě na mých potřebách. Snadněji se sblížím s ostatními a mnohdy mě pozvou k sobě domů. Nikdy vlastně nejsem úplně sám. Také se stává, že se ke mně přidá někdo, koho cestou potkám. I s kamarády ale stopuju rád. Na tom je zase super, že poznáte toho druhého ještě líp, protože si musíte navzájem pomáhat a věřit si. Většinou je větší zábava. V posledním roce jsem si zvykl na stop brát lidi, kteří nikdy nestopovali. Baví mě zprostředkovávat skvělé zážitky s ostatními a dostat je mimo jejich komfortní zónu. U většiny z nich se to uchytilo.

Co se vám na autostopu nejvíc líbí?
Úžasné je, že nikdy nevíte, co se stane. Je to pro mě symbolika volnosti a svobody. Nemusíte pospíchat, všechno se nějak vyřeší a můžete žít v daný okamžik. Navíc u toho navštívíte spoustu zajímavých míst a v naprosté většině potkáte skvělé a zajímavé lidi.

Nejzásadnější je úsměv

Takže máte šanci vidět i nějaké kulturní památky, města či přírodu, ne pouze silnice?
Ano vždycky. Snažím se to kombinovat. Pokaždé, když několik dní jezdím a navštěvuju města, tak pak odbočím do hor a dávám si malou pauzu na výlety v horách. Ale když takhle jedete, postupně zjistíte, že to nejzajímavější, co potkáte, jsou lidé. Všude jsou různí a tvoří celkovou náladu oblasti, kde se zrovna nacházíte.

Jak by měl správný stopař vypadat?
Pro mě jako řidiče by byl asi nejzásadnější úsměv.

Ještě by mě zajímalo, zdali svůj titul mistra Česka v autostopu plánujete letos obhájit?
Letního závodu se určitě zúčastním, ale jestli se mi titul podaří obhájit, to nevím. Může vyhrát úplně kdokoliv a zkušenosti vůbec nemusí hrát roli. Tak uvidíme, jak to půjde.

Co dalšího vás ještě v nejbližší dob čeká?
O prázdninách bych se rád podíval do Gruzie a rád bych to vzal stopem přes Turecko. V budoucnu se chci podívat na všechny kontinenty.

Existuje přesto nějaká země, která vás neláká?
Zatím mě neláká Dubaj a podobná turistikou a zbytečným luxusem prolezlá místa. Ale kdo ví, třeba časem změním názor.


Poslechněte si také podcast s Emilem Pattou, který mistrovství Česka v autostopu vyhrál v roce 2018:


Zdroj fotografií: Archiv Šebestiána Boka

Diskuze
Máme nové diskuze!
Sdílejte

Další na Expres FM