Myslíte si, že ostatní jsou lepší než vy? Možná trpíte syndromem podvodníka, říká terapeutka
Karin Šnýdrová
Pocit méněcennosti je tíží i přesto, že mají na kontě řadu úspěchů. Nezvládají žít v přítomnosti a veškerou energii spotřebují na to, aby ostatním dokázali, jak jsou dobří. Co se jim honí v hlavě a kdy je na čase zajít za odborníkem? I o tom jsme si v rozhovoru povídali s terapeutkou z platformy Hedepy Petrou Jonášovou.
Čtěte také: Úzkosti a panické ataky trápí čím dál víc mladých lidí. Podíl na tom má i válka na Ukrajině, říká psycholožka
Imposter syndrom se do češtiny překládá jako syndrom podvodníka. Čím se vyznačuje?
Pocity nedostatečnosti, nekompetence a toho, že náš úspěch byl pouhou náhodou. Člověk trpící imposter syndromem se bojí, že to okolí zjistí. Porovnává se s ostatními a snaží se vynikat v tom, co dělá, aby získal obdiv.
Dokáže vůbec přijmout pochvalu?
To je pro něj velmi těžké. I když ji přijme, často podezírá osobu, která ho pochválila, z neupřímnosti. Nebo se strachuje, co se stane, až se přijde na to, že šlo pouze o náhodu.
Co ještě se takovému člověku honí v hlavě?
Bojuje s myšlenkami, že když něco nezvládne, budou si všichni myslet, že je úplně neschopný. Je přesvědčený o tom, že si nezaslouží odměnu za vykonanou práci, protože nebyla dost dobrá. Myslí si, že pokud nebude úspěšný, nebudou ho ostatní brát ani jej mít rádi. Podle něho jsou zkrátka lepší než on.
Umí se přesto radovat z nějakého úspěchu?
Ano, radost je však pouze dočasná. Člověk trpící imposter syndromem potřebuje časté úspěchy, je pro něho těžké žít bez nich. Díky úspěchu získá pocit uspokojení, ten však vydrží jen krátkou dobu. Po vyprchání tedy musí vyhledat další výzvu, aby příjemný pocit obnovil, a postupem času se stává závislým. Pokud nemá úspěch, pociťuje napětí, nervozitu a vztek si může vybíjet na svém okolí.
Stává se, že okolí nechápe, čím si právě prochází?
Záleží na tom, jak moc je okolí zasvěceno do informací o imposter syndromu. Pokud okolí tuto poruchu nezná, může nahlížet na danou osobu jako na nepříjemného člověka, který se snaží ponížit druhé tím, že s nimi soupeří, shazuje je a podobně. Například v zaměstnání si kolegové či nadřízení mohou všimnout, že je daná osoba konfliktní nebo soupeří s ostatními kolegy. Její motiv není odvést dobrou práci, ale pracovat tak, aby vynikala nad kolegy. Například se nezabývá základními důležitými věcmi, ale dává si záležet na detailech, které mohou být v danou chvíli bezpředmětné, ale více lidí si jich všimne. Také se často objevuje workoholismus, člověk trpící syndromem je posedlý úspěchem a nevnímá signály svého těla. Neuvědomuje si, že by si měl odpočinout, neboť touha po úspěchu je tak silná, že nevnímá své duševní ani fyzické potřeby…
Jako třeba?
Například únavu, hlad a podobně.
Kdy už je potřeba začít problém řešit?
Když člověk pociťuje vyčerpanost, napětí, prázdnotu a lační po dalším úspěchu. Pokud je ve stavu, kdy potřebuje neustálé úspěchy, aby se cítil dobře, tak stojí za to zastavit se a zamyslet se nad tím, co ho vlastně žene kupředu.
Je pro něj těžké uvědomit si, že by měl navštívit odbornou terapii?
Tito lidé často přichází do terapie se symptomy, jako je úzkost, nejistota, nízké sebevědomí, nenávist vůči okolí, konfliktní vztahy, syndrom vyhoření, a často neví, že trpí imposter syndromem. Záleží však na jedinci, každý člověk je originál a každý na sobě může pozorovat jiné příznaky.
Jaké formy terapie jsou pro osoby s imposter syndromem nejvhodnější?
S překrmováním myšlenek může klientovi pomoct kognitivně-behaviorální terapie. Účinná může být i existenciální terapie, kdy terapeut pomáhá klientovi zjistit motiv, co ho vede k tomuto životnímu stylu. Klient řeší příčinu problému, nikoli symptomy. Díky tomu, že získá nadhled a porozumí tomu, proč takto jedná, má pak větší možnost vystoupit ze začarovaného kruhu. Je velmi účinné a osvobozující, když klienti během terapie přijdou na to, že nemají zapotřebí se za něčím hnát, a že vlastně nic nemusí, pokud nechtějí. Přestávají pak toužit po tom, aby se zalíbili či zavděčili okolí. Také pomáhá, když je kolem nich někdo, komu na nich záleží bez ohledu na to, zda mají či nemají úspěch. To může být jak blízká osoba, tak i terapeut. Důležité je naučit se dovolit si dělat chyby a přijmout, že není potřeba být dokonalý.
Zajímalo by mě, odkud tento syndrom vlastně pramení?
Tak může projevit už v dětství a v dospělosti nás pak může automaticky ovládnout. Příčinou bývá, že jsme nebyli pro své okolí (většinou pro rodiče, prarodiče, učitele) dost dobří. Docházelo k postupnému srážení sebevědomí. Vychovatelé dávali najevo, že pokud dítě něco nezvládne, nezaslouží si uznání. Dítě je pak nuceno dělat vše pro to, aby získalo uznání od člověka, který ho kritizuje. Uznání a přijetí přichází pouze v případě úspěchu a nedocházelo ke zdravému podporování. Tyto osoby během svého dětství slýchávaly věty typu: Děláš to špatně. Pokud to neuděláš správně, za nic nestojíš. Ostatní to zvládají, ty jediný ne. Chybovat je špatné.
Projevuje se tento syndrom například i ve vztazích?
Určitě, a to v mnoha podobách. Může docházet k zanedbávání blízkých lidí, neboť práce se stává důležitější. A díky neustálému napětí a frustraci může docházet k vybíjení vzteku na členech rodiny.
Mohla byste nějak zobecnit, kdo imposter syndromem nejčastěji trpí?
Ve své praxi zjišťuji, že syndromem trpí jak muži, tak ženy. Bývají často úspěšní, na vysokých pozicích, řídí týmy lidí, vynikají ve sportu, a přesto si nepřipadají dost dobří a potřebují nové úspěchy. Imposter syndrom také často trápí generaci Z, neboť je od dětství vystavována sociálním sítím, které podporují to, aby se lidé předháněli a předváděli, kdo je úspěšnější. Současná doba tomu hodně přispívá například skrz média.
Sociální sítě na psychice asi moc nepřidají…
Pro osoby trpící imposter syndromem mohou být velmi frustrující. Pokud se skrze ně porovnávají s ostatními, může se u nich imposter syndrom vyvinout, případně se zhoršovat, pokud už jím trpí. Vždy ale záleží pouze na nás, zda dovolíme, aby nás tyto vlivy ovládaly, nebo zůstaneme věrni sami sobě. Sociální sítě za to nemohou, můžeme je využít ve svůj prospěch, ale i neprospěch. Záleží na každém z nás, jakou stranu mince si vybere.
O co všechno mohou lidé s imposter syndromem přijít, pokud na sobě nebudou pracovat?
Těmto lidem doslova a do písmene utíká život mezi prsty, neboť je pro ně těžké si vychutnat přítomný okamžik. Nedokážou jen tak být, v klidu si užít přítomnost s druhým člověkem. Většinou plýtvají svou energií na to, aby sobě a okolí dokázali, že jsou dobří, aby je okolí přijímalo. Bývají úzkostní, plní napětí a podráždění a svůj vztek si vybíjejí na okolí. Lidé s imposter syndromem mohou v životě přijít také o blízké vztahy, neboť je nezvládají opečovávat.
Kam dál? Vyléčená anorektička: Byla jsem posedlá kaloriemi, vypadala jsem jako chodící smrt
Úvodní foto: Archiv Hedepy
