Milan Cais: Muziku děláme hlavně kvůli setkávání s lidmi, koncert je vyvrcholením všeho

Sladit termín s naším dnešním hostem nebylo v posledních týdnech úplně jednoduché, o to víc nás těší, že to nakonec klaplo. Do studia dorazil zpěvák a bubeník kapely Tata Bojs z pražské Hanspaulky, výtvarník, performer a taky muž známý pod přezdívkami P3D nebo Bublajs, Milan Cais. Tata Bojs vydávají po šesti letech nové album V původním snění, kromě něj jsme s Milanem mluvili o radosti z koncertů, hledání autenticity, inspiraci obrazem i o tom, proč je dnes důležité umět si dopřát prázdno.

Potkáváme se ve chvíli, kdy do vydání vaší jedenácté studiové desky V původním snění zbývají jen hodiny a večer vás čeká velký koncert, kde album pokřtíte. Jak se cítíš?
Teď docela dobře. Jsem trochu unavený, poslední dny byly náročné – přípravy bývají vždycky divoké. Teď se hlavně potřebuju dobře vyspat. To by bylo ideální.

Převládá očekávání, nebo nervozita?
Nervozita asi ne. Těsně před koncertem je člověk neklidný, protože neví, co se stane. Je to velká zodpovědnost a takhle velké koncerty nehrajeme běžně. Je to pro nás highlight sezony. Spíš bych to nazval rozechvěním.

EP 25 vyšlo loni, ale V původním snění je první studiová deska po šesti letech. Byla ta pauza záměrná?
Nebyla, tak to prostě vyšlo. Po albu Jedna nula, které vyšlo během lockdownu, jsme měli nějaké základy nových věcí, ale zároveň jsme dokončovali film tata_bojs.doc s Markem Najbrtem. To byl několikaletý proces. A sladit čas pěti lidí taky není jednoduché. Týdenní soustředění se podaří jen občas.

Vznikaly nové skladby společně?
Hudba většinou ano. Texty píšeme s Mardošou každý zvlášť. U písně Továrna na sny jsme nezávisle napsali text na podobné téma – sledování filmu s blízkým člověkem. Nakonec jsem z obou verzí vytvořil jeden celek. Bylo zajímavé, že jsme se trefili do stejné nálady bez domluvy. Hudbu samozřejmě doděláváme společně, každý třeba přinese nějaký motiv.

Texty působí pozitivně, ale lehce melancholicky. Jsou osobní?
V každém textu je aspoň střípek osobního příběhu. Těžko se píše o něčem, co člověk nezažil. Třeba Holandský kakao je typická mardošovská vzpomínka na dětství a takzvaný Droste efekt – obraz v obraze, nekonečné zrcadlení.

Kde jste desku nahrávali?
Částečně ve více studiích i pronajatých prostorech během šesti let, ale hlavní natáčení probíhalo ve studiu Sono, ve třech až čtyřech etapách. Tam jsme točili hlavně nástroje, které potřebují nejlepší zvukové podmínky.

Když skládáš hudbu, přemýšlíš i obrazem?
Někdy ano, jindy mě naopak inspiruje obraz, který ve mně vyvolá hudbu. Často se mi stává, že mě nějaký motiv napadne při poslechu jiné skladby, která mě zaujme. Jednou týdně mám rozhlasový pořad, takže se snažím sledovat novou hudbu a poslouchat, co se děje. To mě přirozeně nutí objevovat nové věci. Někdy stačí jeden zajímavý, nestandardní zvuk a už se něco rozběhne. Občas si před spaním začnu něco notovat a slyším to rovnou v kapelovém zvuku. Nahraju si to do telefonu a druhý den se v tom mumlání musím zorientovat. Ale často se mi stane, že i po letech, když si tu nahrávku pustím, okamžitě si vybavím ten pocit, který jsem měl ve chvíli, kdy mě to napadlo.

Stalo se vám někdy, že jste museli skladbu vyhodit kvůli tomu, že byla příliš podobná něčemu staršímu?
Myslíš takovou samovykrádačku? Naše jediný přání je opakování. Tomu se úplně nevyhneš. Je to tenká hranice mezi vlastním rukopisem a sebeopakováním. O tom vlastně byla celá deska Ležatá osmička, tam jsme si tím prošli. Dnes se snažíme hlavně o upřímnost. Pokud někdo řekne, že jsme už slyšení a ničím nepřekvapujeme, je to jeho názor a my ho nemůžeme vyvrátit. Naším cílem je, aby písnička byla co nejpřesvědčivější.

Jaký máš z nového alba pocit?
Nemám ještě dostatečný odstup, ale působí na mě pestře. A o to jsme se snažili. Oslovili jsme několik různých lidí na mix, dohromady jich bylo asi osm. Je to trochu risk, protože takhle pestrý materiál se může snadno zvukově rozpadnout. Mám ale pocit, že i přes různorodost drží deska pohromadě. Je zvukově celistvá a z toho mám radost. Jsou tam i klidnější věci, třeba Umělá, která je až skoro smutná. Hostuje v ní Sára Vondrášková z Never Sol, kterou mám rád a je to má kolegyně z rozhlasu.

Jsou na desce i další hosté?
Ano, třeba Marek Pistora, můj spolužák ze střední, z Holarky. Studovali jsme výtvarné umění, on byl vždycky výborný grafik a později nastoupil do studia Najbrt. Dělali jsme spolu i náš Tatalog. Jednou jsme se bavili o písničkách, kde se píská, a o tom, jak těžké je zapískat tak, aby to opravdu ladilo a mělo tón. Marek tehdy něco zapískal a bylo to fantastické, pevný tón, vibrato. Řekl jsem mu, že až se to bude hodit, ozvu se. A hodilo se to právě do písně Holandský kakao. Moje pískání je proti jeho slabé, takže jsem rád, že to nakonec zapískal on.

Na obalu alba je fotka zatmění slunce. Jsi jeho autorem?
Ne, jen autorem konceptu. Dostal jsem od Petry k Vánocům vstupenku do Štefánikovy hvězdárny a tam jsem na jedné obrazovce uviděl tenhle obraz. Neříkají tomu fotografie, ale obraz, protože je složený z více snímků. Vytvořili ho profesoři Miloslav Druckmüller a Andreas Möller ze záběrů sluneční koróny pořízených na Antarktidě. Tehdy mě úplně uchvátil, ale netušil jsem, že by mohl být na obalu. Když jsme řešili název desky, vzniklo V původním snění, přesmyčka „v původním znění“, protože máme rádi filmy. Najednou mi došlo, že ten obraz totálního zatmění se k tomu dokonale hodí. Otočil jsem ho o 90 stupňů a převedl do černobílé, protože jsem chtěl, aby deska měla černobílý nádech.

Dočká se některý ze songů klipu?
Rádi bychom, ale je to vždycky otázka rozpočtu. Nějaké režiséry už jsem oslovil, tak uvidíme.

Uvažovali jste někdy o velkém samostatném open-air koncertu?
Uvažovali. A vlastně jsme si to splnili při 25 letech kapely ve Žlutých lázních. Den před koncertem jsem si přivřel palec do dveří auta, takže jsem hrál s obvázanou levačkou a po injekci proti bolesti. Ale byl to krásný koncert. Open-air je skvělý, jen musí vyjít počasí.

Co je pro tebe důležitější, energie koncertu, nebo studiová preciznost?
Jednoznačně koncerty. Studio je skvělé místo na zkoušení a hledání, ale hudbu děláme hlavně kvůli setkávání s lidmi. Koncert je vyvrcholením celého procesu. Písnička vlastně vzniká proto, aby ji člověk mohl zahrát před publikem a sdílet s ním radost. A to mě na tom baví už 38 let.

Co tě na české hudební scéně inspiruje a co ti na ní naopak chybí?
Myslím, že česká hudební scéna není špatná, děje se tu spousta zajímavých věcí, i mimo hlavní proud. Určitě existuje hodně skvělé muziky, která se ke mně třeba ještě nedostala. Co mi občas chybí, je větší odvaha k vlastní originalitě. Jsme malá země a často vzhlížíme k zahraničí tak silně, že mladé kapely chtějí znít jako jejich oblíbení interpreti. Ta přirozená, vnitřní autenticita pak zůstává trochu přidušená. Přitom být svůj je důležitější než dokonalá nápodoba, i když to třeba není úplně pohodlné. Vzniká tu ale hodně zajímavé muziky. Třeba Mutanti hledaj východisko mi přijdou výborní. Je tam cítit herecké zázemí, ale drží ho na uzdě a zůstávají opravdoví. I když jdou někdy po hraně, pro mě to nesklouzává do samoúčelnosti.

Chybí ti někdy prázdno?
Chybí, chybí. Myslím si, že je to docela palčivý problém současného světa, který je strašně přeplněný všemi informacemi. Zní to jako klišé, ale je to takové pravdivé klišé. Takže si myslím, že každý si musí sám určit, kdy už toho má všeho dost. A ty taky rád odjíždíš na chalupu, jak vím. To jsou přesně ty momenty, kdy člověk zatouží po prázdnu, po samotě nebo po chvilce klidu. A ten si musíme každý zasunout do svého života tak, jak uznáme za vhodné, protože každý jsme svého štěstí strůjcem. Takže je to jen na nás.

Jak náročné je pro Milana Caise bubnovat a zároveň být zpívajícím frontmanem? Jaké má umělecké plány? Co čeká návštěvníky nadcházejících koncertů Tata Bojs a kteří hosté se na nich představí?
Poslechněte si celý rozhovor v úvodu článku! 

Milan Cais (25. května 1974) je absolventem Akademie výtvarných umění v Praze 1999. Pracuje v oborech socha, instalace, scénografie, kresba, malba a video. Účastnil se řady společných výstav u nás i ve světě a jeho práce je zastoupena v několika sbírkách. Od roku 1988 působí ve skupině Tata Bojs jako skladatel, zpěvák, bubeník, textař, výtvarník a producent. Natočil s ní zatím jedenáct řadových alb, za které skupina několikrát obdržela výroční cenu Anděl a řadu dalších ocenění.

Tata Bojs právě vydali nové album V původním snění, které v následujících dnech představí na koncertech v Ostravě, Olomouci, Brně, Bratislavě, Šumperku, Hradci Králové, Plzni, Ústí nad Labem, Rakovníku, Chebu, Kadani nebo Jablonci nad Nisou.